Právě jsme došli do Hushe a zakončili tak Baltoro trek. Podrobnosti napíšu (snad) v budoucnu, teď jen fotka s K2 a Broad Peakem (8611 resp 8051m.n.m.) z Concordie.

Skardu.

Kromě minule uvedených důvodů mne do Skardu lákalo i finále kriketu mezi Anglií a Novým Zélandem. Pro oba týmy by to bylo historicky první vítězství na Mistrovství světa. Jeden z nejnapínavějších sportovních přenosů který jsem viděl. Naštěstí elektrika vypadla jen párkrát. Angličané nakonec se štěstím vyhráli.

Měl jsem tu obrovskou chuť na špagety. Ty snad v celém Baltistánu nepodávají a ve Skardu mi přišel výběr ještě užší než normálně. Skončil jsem u místní speciality (jakési) kuře s rýží. Zachutnalo a tak jsem si druhý den dal to samé. Rýži vaří zároveň s hřebíčkem, kousky skořice a celým pepřem. Koření nevybírají a tak to je na talíři trochu přebíračka.

Vyzkoušel jsem i místní cukrátka která jsou super sladká a chutnaj trochu po starém másle. Kousek od cukrárny byla lékarna a tak jsem koupil i místní specialitu na průjem, protože stále nemám výstup takový jaký by měl být. Vliv může mít i množství ovoce které jsem si tu kupoval.

Původně jsem bydlel v hotelu Karakoram Inn, což je dost možná ten samej hotel kde jsem byl před lety. Pokoj jsem měl orientovanej na jih, venku bylo také teplo, v tv jsem měl anglické kanály a tak jsem vycházel jen kvůli jídlu a to vždy na chvíli. Po přestěhování do agenturou rezervovaného K2 Motelu se to změnilo. V tv se nic nechytí, nejsme úplně v centru a také sdílím pokoj s jedním Slovákem. Přes den jsem sice zalezlej, ale ráno a večer už alespoň vyrážím na průzkum. Zde na písečném břehu Indusu po západu slunce.

To samé místo ale při vycházejícím slunci. I když v hotelu máme předplacená jídla tak tu na břehu snídám tři manga. Dopoledne trávím dvěma cestama do kanceláře Pákistánských aerolinek. Přišel mi mail že se mi změnil odlet z Islamabádu a v pobočce se dozvídám že let byl zrušen. Místo toho mi dali místo v letadle o tři dny později. Kdybych nemusel do práce tak žádnej problém. Trochu panikařím, pak ale zpátky v hotelu koukám na internet a zjišťuju že letěj i den před mým plánovaným odletem. Takže zpátky do kanceláře. Naštěstí to není problém a odlítat tedy budu o den dříve než jsem měl v plánu. Také jsem si tu koupil letenku ze Skardu do Islamabádu tak doufám že za 14dní bude pěkně a let nezrušej.

Výhled z terásky hotelu na Indus. Celý den sem svítí slunce a tak je teráska prázdná. Budova pyramidy patří Muzeu K2 kde toho moc zajímavého k vidění není.

Z terásky je vidět most ze kterého to nevypadá zas tak daleko k dunám a tak jsem večer tím směrem vyrazil. K mostu jsem se nakonec nedostal jen na sráz nad něj. Beztak ještě není dostavěnej a z téhle strany na něj nevede žádnej nájezd nebo rampa. Výhledy tu jsou ale hezké.

Během hledání cesty k mostu procházím několika typickýma bočníma uličkama.
Zítra už nás čeká přesun do Askole. Rozhodně nebudeme malá skupina. Jen nás turistů je asi 15 (1 Slovák, 1 Singapurčanka, 2 Pákistánci a zbytek Češi) plus k tomu nosiči, průvodci a kuchaři. Docela bych věřil že nás k padesátce bude. Jsem zvědav jaké si z toho odnesu dojmy.

Deosai.

Konečně přišel čas opustit Tarshing a kouknout se někam jinam. Nanga Parbat za náma koukala téměř až k napojení se na hlavní silnici.

Zpátky do centra oblasti – Astoru. Tam se dozvídám že do Chilamu by něco mělo jet za necelé tři hodiny. Spousta času na snídani v podobě omelety v mém bývalém hotelu a na dlouhé popíjení čaje. Když se ocitnu zpátky na ulici tak se snažím najít místo kde by měl spoj zastavit a to až do té doby než si mne všimne turistickej policajt. Připadá mi že mne chce co nejrychleji odliftrovat ze svého rajónu. Mává na dodávku, diskutuje s řidičem a za chvíli jedu. Bude mne to stát pětset rupek a také nějaké čekání za městem. Při projíždění hlavní ulicí sice na korbě přibývá věcí, ale vedle mne je stále moc místa a tak čekáme na dalšího pasažéra. Pěkně zmáčklí můžeme konečně vyjet.

Krátká pauza uprostřed vodopádu přes silnici pro doplnění chladiče.

Cesta byla dlouhá a pomalá do Chilamu jsme ale přeci jen dorazili. U vojenské kontroly se naše cesty rozdělují a já pokračuji vzhůru do kopce. Po nějaké době je další kontrola kde je třeba si za 1250 rupek (asi kč200) koupit vstupenku a mohu pokračovat vzhůru po celkem pěkné silnici.

Nevypadá to nijak daleko ale moc pěkně se mi nejde. Už když jsem v astorském hotelu bydlel tak jsem si nebyl jistej jestli mi tamní vajíčka dělají dobře a řeď už si sem celkem jistej že mi moc neprospívaj.

Blížil se večer a místní z kopce právě stahovali stádo. O chvíli později mi zastavilo auto a o notný kus mne popovezlo.

Kousek pod samotnou plošinou jsem vystoupil a pokračoval opět pěšky. Bylo krásně. Viditelnost pěkná, hory na východě pěkně oranžové, bohužel jsem ale moc nefotil. Soustředil jsem se na nalezení místa na spaní a předpokládal že i ráno báde pěkně.

Nanga Parbat a ostatní vrcholky ve večerním protisvětle.

Po dlouhém hledání na relativně malé ploše jsem konečně našel plácek kde nebyly ani ostré kameny ani bláto a mohl konečně zalehnout. Ráno bohužel nebylo ani zdaleka tak hezké jako večer ale i tak byl pohled na Šeosarské jezero bezva.

V listopadu vypadalo jezero trochu jinak. Foceno z druhé strany tedy směrem na kopec na kterém jsem snídal.

Původně jsem sice chtěl přejít celou plošinu, postupně se ale ukazovalo že to taková radost nebude. Mimo cestu se moc kvůli různým potůčkům a podmáčeným plochám jít nedalo. Na cestě pak prášila auta a sem tam některá z nich i zastavila a lidé si chtěli povídat. Od východu přišla mračna a i když hřmělo hodně tak blesk jsem neviděl žádný a sprchlo jen trochu. Vypadalo to nácméně že se může kdykoli rozpršet. Občas fouknul vítr což sice zvířilo prach z cesty ale hlavně to harušilo mračno komárů. Komáři byli největší problém. Jakmile se udělalo bezvětří tak se jich objevilo stovky. Sice tu je chladněji takže když bylo pod mrakem tak jsem bez obtíží mohl navléknout dlouhý rukáv z hlavy mohli komáří ale v klidu dále sát.

Na chvíli jsem zastavil a nohavice se pokryla množstvím komárů. Ráno jsem doufal že zmizí ale je to asi nějaký denní druh.

Když mi tedy jeden z řádičů kolony džípů naznačil jestli nechci svézt tak jsem s radostí přijmul. Nedošel jsem ani do půlky. Toto už je most ze kterého jsem si před lety fotil pomalu se rozpadávající lávku. Z té nyní zbývají už jen lana. Řidič tu měnil kolo takže jsme tu měli malou pauzu.

Chvíli před tím proběhl menší závod kdo bude v čele džípů, naše auto vyhrálo, nicméně ostatní pak zastavili na čaj a nás nechali odjet. V rámci čekání pak právě došlo k výměně kola. Jak jsem při pozdějším defektu jiného z džípů ze skupiny zjistil tak jen ucházelo a mohlo být použito pro nouzový problém. Prý celkem píchli čtyrykrát.

Strašně se to táhlo a tak jsem uvítal že už jsme na konci plošiny. Rozpoznal jsem sice místo malé vojenské základny kde jsem minule spal, okolí Deosai Top htelu se ale celkem proměnilo a přibylo tu pár budov. Odtud se sjíždělo dlouze dolů, začala se objevovat hladina jezera Satpara a začalo se stmívat. Řidič mne dovezl přímo před hotel Karakoram Inn kde mi nabídli pěkný pokoj za dva tisíce rupek a tím jsem ukončil další kapitolku.

Po několikadenní pauze ve Skardu už přijde Baltoro.

Pod Nanga Parbat.

Neodpustím si to a ukážu umístnění zásuvky hnedka pod sprchou v mém pokoji v Astoru.

V pátek jsem chtěl už konečně Astor opustit a tak jsem se vydal na hlavní třídu abych tu čekal na džíp do Tarshingu. V hotelu mi řekli že by měl jet ve dvě. Čekal jsem od půl druhý do tří a pak mi jiní lidé řekli že jezdí kolem jedné ať tu jsem raději ale už v poledne. Tak tedy zítra.

A už se vezu. Málem jsem to ale opět prošvihl. V hotelu jsem zrovna dojídal když pět minut po dvanácté přišel turistickej policajt že džíp už je tady. Zbaleno už jsem měl a tak jsem do pusy naložil poslední sousto, zaplatil hotel a usedal do překvapivě prázdného džípu. Ten se během průjezdu Astorem plnil a i když se jedná jen o městečko tak jsme ho opustili až po hodině. To už jsme narvaní. Lidé si ještě po různu odskakovali a na střechu přidávali cement, izolaci, balíky soli, pytle zrní a tak. Zadní část džípu byla o dost méně větraná než minibusy a jednomu asi osmiletému klukovi bylo na zvracení. Řidič se kvůli tomu neotravoval. Otevřely se zadní dveře kluk se natáhl přes kolena lidí (vzadu se sedělo paralelně s jízdou), hlavu nad silnicí a za chvíli bylo fajn.

Večer jsem se zašel podívat na hranu ledovce který už tu je jen samý kámen a přes který je i cesta pro džíp a zjistil že na focení to moc není. Alespoň tedy fotka Tarshingu. Po návratu už na mne čeká policajt, který byl můj spolucestující v džípu. Když jsem přijel tak mne zapisoval jinej a ten říkal že průvodce na cestu k Základnímu táboru není povinnej, majitel hotelu zase že ano no a policajt z džípu že taky. Hnedka mi jednoho shání a jsme domluveni že na mne bude zítra ve čtyry ráno čekat. Moc nadšenej nejsem ale co se dá dělat.

Ráno přichází nepříjemné překvapení v podobě průjmu. Naraženina už je skoro ok a teď zase tohle. Ve čtyři průvodce nikde a tak se obouvám s tím že mne dyžtak dojde. Neuvědomil jsem si že je zavřená brána a on tedy čeká před ní. Šlapeme celkem rychle. Cesta ubíhá ale pěkný výhled na Nanga Parbat není. Vychází slunce a nejlepší světlo je fuč. Rychle se dělá teplo. Krátce po první krátké pauze rozhoduji pro druhou, hodinovou. Dělám pár fotek protože to vypadá, že by se mohly vytvořit mraky.

Mraky si dávaly na čas a vrchol zahalily až kolem poledne. To už jsme byli dávno v Herligkofferově táboře. Vůbec jsem to tu nepoznal. Zavelel jsem k pauze a až po té zjistil že už jsme v cíli. Dobrá zpráva tedy je že už dále nemusím špatná, že jsem ssebou vůbec nemusel tahat krosnu. Chlápek tu nejen vaří ale má k dispozici i stany. Po zbytek dne jen polehávám ve stínu. O kus dál je ještě jeden Základní tábor kam jsem se chtěl původně také podívat teď už to ale nepřichází v úvahu. Zažívací problémy si vybírají svou daň. Večer se jdu alespoň projít na hranu ledovce a co nejblíže k samotné Nanga Parbat. Na focení je to stále ale divné.

Ráno pod Nanga Parbat (8126m.n.m.). V noci i ráno jasná obloha.

S průvodcem na konci října roku 2011.

S průvodcem na začátku července roku 2019.

Na focení nemám moc sílu. Po snídani v podobě samotné rýže vyrážíme zpátky. Zpočátku nesu krosnu ale po první pauze už ji dávám průvodci. Z kopce a po rovině s ním držím tempo, jakékoli stoupání ale znamená mé zpomalení. Nejkritičtější je ledovec před Tarshingem. Připadá mi že je strašné vedro a to je teprve devět. Mezi světlýma kamenama se nedá nikde schovat a cesta se pomalu zvedá. U jednoho velkého balvanu přeci jen trocha stínu je a mám tak šanci si odpočinout. Průvodci už jsem dávno naznačil ať nečeká takže se nemusím na nikoho ohlížet. Několik procházejících si chce povídat což mne nakonec vyhání opět na slunce. Kousek před hotelem potkávám průvodce který už si povídá s kámošema před obchodem a já jsem rád že to mám za sebou. Uléhám do chladného pokoje, piju a zbytek dne prospávám nebo jen ležím.

Vesnička Rupál.

Zažívání se nelepší a tak jdu následující den k doktorovi o jehož příjezdu jsem informován. Nemocnici tu mají, ale vypadá to, že doktor dojíždí jednou za týden. I když by v budově místo bylo tak čekárna a ordinace je jedna místnost. Spolu se mnou je tu ještě asi dalších deset lidí. Mužů, ženské s dětma čekají venku. Dovedl mne sem policajt z džípu a trochu (více) mne upřednostnil před ostatníma takže po chlápkovi a matce s nemluvnětem hned přicházím na řadu já. Po změření tlaku (100/60) pak doktor sbírá papírky s receptama a všichni jdeme ven z ordinace. Policajt já a doktor pak pokračujem ještě přes ulici kde doktor odemyká krámek s lékama a krom prášků mi dává i rehydratační nápoje. Celková cena 600rupií tedy ani ne sto korun. Po návratu jim nějakou rýži a po zbytek dne opět nic nedělám. K večeři si odvažuji dát spolu s rýží i smažené vajíčko.

Noc bez vstávání nicméně na záchodě stále bída. Cítím se ale lépe a jdu si i na střechu vyfotit Nanga Parbat (8126m.n.m.) a Nanga Parbat Východ (7597m.n.m.), které jsou pěkně na sluníčku. Hned pod Východním vrcholem je Rakhiot (7074m.n.m.) a ve stínu úplně vpravo Chongra (6830m.n.m.).

Před hotelem v roce 2011

a před hotelem nyní. Oproti podzimu je tu více rušno.

Teď už jsem zpátky v Astoru a čekám na spoj do Chilamu odkud je to kousek na Deosai.

Středeční přesun do Astoru nepatřil k mým nejšťastnějším i když vše začalo pěkně.

Původně jsem chtěl do údolí sejít pěšky nicméně místní trvali na to ať se s nima svezu na korbě džípu. S krosnou na zádech nic pohodlného po sundání už to šlo. Vysazují mne kousek před Sassu kde bydlí řidič džípu který pojede do Gilgitu. Moc dlouho nečekám, nejvíce času zabralo přesvědčit synka že s tátou jet nemůže a musí zůstat doma. Po cestě přistupují další lidé a když se napojujeme na KKH tak už jsme plní. Bohužel nejedeme na autobusák ale do centra takže opět musím využít hromadnou dopravu. Při nastupování přeceňuji své schopnosti a při snaze nastoupit i s krosnou pod stříšku kde je už jen jedno místo špatně přehmatávám a padám vzad. Pěkně na schody. Nejvíc cítím ránu do zátylku, ale nejfětší náraz schytala oblast mezi kostrčí a ledvinama. V prvotním šoku to vypadá že je vše ok, ale už cestou se necítím moc dobře. To že jsem moc nejedl a nepil tomu moc nepřidává. Minibus do Astore už je skoro zaplněný takže bych tu neměl čekat dlouho. Budoucí spolucestující se snaží navázat kontakt, ale na to fakt bemám náladu. Po prvotních frázích prostě odcházím přes ulici a sedám na lavičku v krámku co vypadá jako pekárna. Hlavně že je ve stínu. Pomalu upíjím vodu. Minibus trochu popojíždí tak se raději zvedám, ale je mi ukázáno že je za chvilku zpátky. Jen jedou blíže k těžkému nákladu který přijde na střechu. Sedám do restauračky a objednávám si čaj. Je mi ukázán MountainDew (limonáda) v ledničce což je určitě lepší varianta. Vzal bych asi i celou flašku ale je to rozlévaná varianta. Kalíšek mne překvapivě staví na nohy. Už necítím že bych ssebou měl někde seknout. Jak jsem přestával cítit následky rány do hlavy tak se začala ozývat záda. Nějak jsem se nasoukal úplně dozadu a za chvíli už jsme před sebou měli Nanga Parbat. Při zastavení na svačinu jsem už byl přijatelnější společník jen jsem měl trochu problém se posadit a poté vstát.

Bál jsem se že po odbočení z KKH bude cesta vypadat jak ta do Skardu, úroveň ale byla naštěstí lepší. Žádné čekání a pohybujeme se celkem rychle. Tedy až do chvíle než zastavujeme. Slyším nějaké syčení a tak myslím že jsme píchli. Prý je ale něco s nějakou trubičkou. Za deset minut bysme měli jet. Poškozená trubička a syčení mi nepřipadá jako něco co by bylo snadné opravit ale co. Naštěstí se dá sedět ve stínu, naneštěstí na kamenech. Zrovna teď kdy bych uvítal měkkou matraci a klid na lůžku. Auta a náklaďáky zastavují a řidič pomalu shromažďuje petky s vodou. Říkám si že lepší chladící než brzdová kapalina… Po necelé hodince přichází nová informace. Motor je v háji a mělo by přijet další vozidlo. Někteří cestující volí jízdu stopem, já ale o nějaké další dobrodružství zájem nemám a řaky hych musel sundávat krosnu a jelikož auta moc místa nemají tak kdoví jestli bych se někam vůbec nacpal. Ještě větší problém má šestičlenná rodina 🙂 Minibus nepřijíždí za chvilku ale až za více jak dvě hodiny a to ne ze strany od Gilgitu ale z Astoru. Čekali jsme tu více jak tři hodiny.

Už zbývá jen přeložit náklad a můžeme jet. V minibusu je teď bez pár lidí alespoň více místa.

Bohužel nejedeme dlouho. Někde se asi něco urvalo a přes silnici se valí voda. Podle počtu aut to vypadá že se tak stalo tak před půl hodinou. Další čekání.

Místní se s tím naštěstí snaží něco dělat a do proudu hází balvany. Připadá mi že ty musí být proudem hned uneseny ale voda je celkem mělká. Nejdříve projíždí první džíp a sklidí aplaus. Následují další a když se odhodlá i terénní toyota s nějakým papalášem tak to zkusí i osobáky no a pak už se to rozjede. Já raději zavřel okénko. Cestou pak míjíme radlici a traktor se sutí, takže situace se dále řeší. Objízdné trasy moc nejsou. Myslel jsem že přijedu brzy odpoledne a je z tého večer. Krosna dosedá přesně na bolavé místo takže se moc pohodlně nejde a zůstávám v prvním hotelu. Chtěl jsem tu zůstat na dvě noci, ale nečekal jsem že budu pořád ležet. Druhý den se situace moc nelepší. Nejhorší je vstát z postele ale ani normální chůze není bez problémů. Vypadá to spíše jako škrábanec než modřina a doufám že to najednou ráno přestanu cítit. Možná zůstanu v Astoru o trochu déle. Začátek treku ke K2 se blíží a už musím být opatrnější s plánováním.

Na hotel mne přišli legitimovat a zeptat se na mé úmysly hned tři lidé. Nejdříve turistická policie, pak vojáci a včera ráno normální policajt. Zrovna když se mi špatně vstává z postele a oblékají kalhoty 🙂

Cesta k jezeru Kutwal. Tenhle příspěvěk bude trochu delší…

Nejdříve se bylo třeba přepravit zpátky do Gilgitu. Cestou jsem viděl pouliční benzinku. Žádné vystavené pet flašky jako v Indonésii, jen barely.

V Gilgitu jsme skončili v centru. Na autobusák to je odtud asi pět kilometrů a tak jsem naskočil do místní hromadné dopravy. Při tahání krosny na palubu se mi podařilo potrhat síťovinu na krosně. Dozvídám se že směr Skardu už dnes nic nepojede a to je krátce po poledni. Jdu k hotelu kde jsem spal minule tam mají ale plno. Koná se tu mezinárodní cyklistický závod a vychrtlíci zabrali všechny pokoje. Jsem odveden do blízkého spřáteleného hotelu kde jsou ubytováni Srí Lančani a Afghánci, ale stále mají trochu volna. Pomalu mi docházejí rupie a tak se ptám kde se dají vyměnit peníze. Jediné místo je na trhu a tak mne opět čeká cesta do centra. Nejdříve si ale kupuju meloun a třešně, pěkná letní kombinace. Bez krosny je cesta snadná a po nějaké chvíli se mi daří s pomocí místních najít malé starožitnictví kde mění i peníze.

K večeři si objednávám rýži se zeleninou, připadá mi ale že to je jen rýže s bramborama. Mají tu lassi které mám rád a objednávám si nejdříve slanou a posléze i sladkou verzi. V televizi běží Mistrovství světa v kriketu a Anglie dostává od Australanů na frak. Škoda že nehraje Pákistán, Srí Lanka nebo Afghánistán, atmosféra by byla zajímavější.

Ráno na gilgitském autobusáku. Včera mi řekli ať tu jsem na půl devátou ale odjíždíme až po desáté. Asi mi řekli čas autobusu a já jedu minibusem.

Jakmile se odbočí z Karakoram highway tak jde kvalita silnice do háje. Za čínské peníze se buduje i tady což ale znamená několikahodinové čekání na staveništi.

Měl jsem v plánu hned zalézt do hotelu nicméně v Sassu byl jen zájezdní hostinec kde se dalo přespat jen v jídelně/ložnici. Sólo pokoj prý mají, ale je rezervovaný pro dámské hosty. Prý by odtud mohl jet hromadný džíp do Dassu kam jsem chtěl původně vyrazit až zítra a tak čekám. Džíp nikde a tak se s přicházejícím podvečerem ptám po alternativách. Jeden hotel je prý ve vedlejší vesnici. Člověk se kterým mluvím je tu na dovolené z Karáčí a vypadá to že vlastní nejen toto místo ale téměř celou vesnici. Na motorce mne odváží do hotelu který je hned u divokého vodopádu takže je tu citelně chladněji, což je fajn. Voda zde generuje nejen elektřinu ale také dost hluku, takže zas až tak super místo to není. Já jsem za něj ale rád. Majjitel si rád povídá a jeho názor na stav a budoucnost Pákistánu není úplně nejrůžovější. Kromě vlivu armády vidí jako hlavní problém brzká manželství lidí co mají jen čtyry třídy a jak asi oni vychovají jejich děti. Ukazuje mi kluka na přepážce kterýmu bych tipl něco přes dvacet a ten prý má už pět dětí. Jemu je 32 a má v plánu s manželstvím počkat ještě pět let. Jeho informace o tom jak se dostat do Dassu a dále se liší od informací od kluka z Karáčí a tak volím cestu pěšky než abych zase někde hodiny čekal s nejistým výsledkem. Původně jsem doufal že se dovezu až do Iskere a tak to je krapet změna plánu. Tahle fotka už je z dalšího dne a pode mnou je Sassu.

A toto je Indus směrem k hlavní silnici na Gilgit.

Ve stoupání se dost potím. Možná za to může potrhaná síťovina na krosně ale spíše dusno. Na východě jsou vidět přibližující se tmavé mraky a pomaloučku se i zvedá vítr, rád tedy přijímám pozvání domů. Krom čaje, meruněk a špendlíků dostávám i nabídky k sňatku. Není tu žádný mužský jen ženský a děti a tak se z toho stává veselá událost a neopomene se ani na malou holčičku, o trochu staršího kluka a nebo babičku. Ženy se tu zásadně nefotí a když na ně namíří objektiv tak hnedka hází šátek přes obličej a to dokonce i když jsem půjčil foťák dětem. Bohužel nikdo nemluví anglicky. Když se menší vychřice přehnala jdu dál.

O kus dál potkávám další děti. Ptají se kam jdu, já říkám Kutwal, oni zase že jdu špatně a navigují mne zpátky. Zumuju pořádně na google mapách a vidím že jsem opravdu minul odbočku a to ještě před bouřkou. Kluci mne naprosto samozřejmně vedou zkratkou z prudkého sypkého svahu dolů k řece. Pro ně žádný problém já ale krapet ujíždím.

Přes kaňon se přeci jen dostávám na cestu a pomalu zase stoupám, tentokrát už opravdu k Dassu. Ten zelený flek je místo s ženskou osádkou.

Už byl večer a v Dassu mne nenechali jít dál ať prý spím u nich. Ujíma se mne kluk který v Číně studuje geologii. Nejdříve mne vede do místnosti kde budu spát, popíjíme čaj a jíme sušenky a pak následuje krátká procházka po vesnici. Opravdu je tu cítit komunita. Celá vesnice vypadá dobře spravovaná a lidé jsou až nepříjemně pohostinní 🙂 Když se vrátíme tak už jsou v místnosti čtyři pákistánští turisté kteří právě přišli z Kutwalu. Říkají že je to tam nádherné a jeden z nich přidává historku jak kdyby ho kamarád nechytl tak umřel v prurvě ledovce. O ledovci ki už říkal majitel hotelu, prý je jednoduchý a přecházejí ho i ženy. To ten v Hopperu taky… Tenhle kluk nicméně dodává že se jedná o malý ledovec který je asi jen dvakrát delší než tenhle dům a myslím že myslí místnost. Já ledovec nečekal žádnej. Jsme pohoštěni večeří a po vyspání i snídaní. Na cestu dostávám i chleba. Dokonce je mi i nabízena asistence dvou motorek jedna pro mne druhá pro krosnu to už ale fakt rezolutně odmítám. U obchodu jsem pak zastaven místníma ať je vyfotím jak pletou provaz z vlny. Víc fotek ve vesnici nedělám a mířím dále vzhůru.

Vesnička Halimal z vyhlídky kousek za Dassu, tam ale namířeno nemám.

Muly snášející dřevo z hor moc pohodlně nevypadaly stejně jako já. Je teplo a nějak to neutíká.

Po delším odpočinku úsměv do kamery.

Haramosh (7397m.n.m.) a ledovec Mani.

Právě jsem prošel vesničkou Kutwal. Už kousek před tím mne odchytl děda že ho bolí zub jestli na to něco nemám. Vzdávám se pár ibuprofenů. V samotné vesnici pak přede mne dávají dalekohled že je s ním něco špatně. Vůbec netuším co. Optiku maj rozebranou a tak alespoň čistím zašpiněné čočky a odfukuju prach. Po sestavení nevypadá že bych nějak pomohl. To už jsem zván dovnitř na čaj. Pán domu si stěžuje na bolavé koleno jestli na to něco nemám. Říkám že mám jen prášky proti bolesti a že by si měl koleno stáhnout a držet v teple. Nevím kolik rozumí ale také nevypadá potěšeně. Nakonec mi ukazují podle mého špatně srostlou oblast nártu a kotníku jestli bych s tím něco nesvedl. Chlápkovi bych tipl něco přes třicet a chodí s tím jak se sádrou. V horách vlastně invalida. Říkám že tohle chce určitě nemocnici a asi znovu zlomit a nechat srůst. Další nepotěšený obličej. Takovéhle návštěvy vždycky zvednou náladu… To je tak když člověk neumí nic užitečného. Každopádně za vesnicí už za každou zatáčkou čekám bílý ledovec na překročení, stále ale nic. Po krátkém sestupu k řece pokračuji opět vzhůru tentokrát alespoň v lesním stínu. Beztak už je večer.

Na kopečku nad dřevorubeckou vesničkou si už za tmy za svitu hvězd vařím večeři.

Budím se kolem páté. Snídám, fotím, klid je ale jen chvíli. Už před šestou je slyšet první motorovka a za chvíli se přidává další. Ne někde v lese ale hned vedle baráků. Asi maj nějakou práci z večera.

Cesta stále vede vzhůru. Podle gps a mapy.cz mne stále ještě čeká velké převýšení, což ale soudím jen podle vrstevnic. Ani jezero ani cesta na nich nejsou. Google má alespoň neoznačenou vodní plochu.

S identifikací vrcholků na severní straně údolí mám trochu problém. Podle místních by toto měla být Rakaposhi, podle map zase spíše Diran a možná něco jiného. V rámci tohoto příspěvku zůstanu u Rakaposhi.

Haramosh je jasnej. Celá tato oblast se jmenuje podle něho. Je hezké jak jsou místní na tuto oblast hrdí. Majitel hotelu mi ve zkratce ukazoval video o prvním výstupu realizovaném Rakušany v 50.letech které bylo v němčině. Další tři lidé v údolí mi pak ukazovali ty samé čtyři saturované a hodně digitální fotky jezera a okolí na svých telefonech.

Dřevaře vystřídali pastevci. Lidé se sem kvůli klimatu v létě přesunují v celých rodinách.

Kozlík se zahrádkou v ohradě.

Další z letních usedlostí a ledovec k překročení stále nikde.

Kozy na malé říční pláži 🙂

Připojil se ke mně kluk co studuje matematiku a před pár dny přijel na léto domů. Kdyby mne nezavedl na malý kopeček a neukázal jezero tak bych ho byl býval přešel. Ledovec tedy nebude, to jsem rád. Už jsem zase uvařenej. Docházíme do usedlosti kde na mne mávají dědové od mešity (kterou jsem zdálky považoval za záchodky) což je jediná solidní budova neseskládaná z kamenů a dřeva, ať si k nim přisednu. Následuje klasika. Česko? Nic. Československo? Přihořívá. Uprostřed Evropy? Ahá Evropa. Dostávám kalíšek mléka u kterého jsem varován že by na mne mohlo být moc “silné” a kousek chleba. Po svačince poodcházím trochu dál od vesnice a ve stínu si dávám delší pauzu.

Na noc pak popocházím na úplný konec údolí kde opět za tmy večeřím.

Večer se začalo zatahovat a tak jsem si raději přichystal plachtu kdyby snad začalo pršet. Noc byla suchá nicméně ráno trochu kapalo a tak jsem se z jedné strany kamene přesunul na druhou.

Zvířat je tu tolik že tu snad není místo kde by žádné nebylo vidět. Oproti britským ovcím jsou tato krásně klidné a nepropadají panickým záchvatům při jakémkoli vašem přibližení či pohybu.

Dal jsem si volný den a zkusil dopsat trochu papírových zápisků. Téměř týden zpětně už to jde špatně.

Odpoledne se přesouvám k jezeru. Je to asi jen dva kilometry takže krátká procházka.

Buď jsem šel jinou cestou a nebo Pákistánci mysleli ledovcem to co já nazývám sněhovým polem. Propadnout se na nich dá, ale také jdou obejít…

Před pár dny tu prý nasněžilo a spousta míst byla opravdu ještě hodně podmáčená.

Opět přecházím můstek a po okraji obcházím vesnici. Focení mne zase zdrželo a tak se už začíná pomalu šeřit.

Zvířata tu mají pěkně vycvičená. Kozy, ovce i krávy se na noc samy vrací domů. To samé i muly se dřevem které často nemají doprovod a jdou samy.

Rychle se šeří i kvůli přicházející bouřce. Zazní pár hromů bleskne pár blesků trochu se rozprší, to vše ale až když jsem pod plachtou. I když to bylo jen tak tak.

Ráno je pěkné. Kutwal Lake a Rakaposhi.

Zkontrolovat co jsem snídal přichází jedna koza. Dva Pákistánci co stanují hnedka na břehu mají za společnost dvě krávy a vypadá to že jim dělají trochu starosti.

Koza u úpatí Haramoše.

Mám další volný den, tentokrát fotící. Čekám jestli mraky z vrcholu Haramoše nezmizí k odletu se ale nemají.

Ne že by mi čekání nějak vadilo 🙂

Od hor ke zvířatům. V místním lesíku se prohánějí oslíci, nicméně je tu i kráva s teletem.

Neodpustil jsem si vysokohorské (3500m.n.m.) koupání. Jezero nemá žádný přítok nebo odtok (spíše tedy pleso) a asi to může za to že voda nebyla moc studená. Klidně bych plaval dýl ale blízká vesnice mne udržovala ve stresu a tak jsem raději za chvilku vylezl.

Ráno vycházím brzy abych se vyhl vedru.

Z kopce to jde pěkně svižně, moc si ale nevybavuji že bych tudy cestou nahoru šel.

Jako první potkávám ovce. O kousek dál jsem zván na snídani já ale spěchám dolů. Vypadá to na jasný teplý den.

Zpátky v dřevařské vesnici. Bílé vrcholky patří asi Malubitingu.

Kvetoucí střecha v Kutwalu kde tentokrát nikoho nepotkávám.

Zelenou vystřídá za chvílí suchá hliněná.

Sušící síse meruňky v Dassu kde si kupuju sušenky a pokračuji dále. Mám v plánu spát u domečků kde jsem byl prve hoštěn ovocem a v noci fotit hvězdnou oblohu. Vím že je to zacházka, ale netuším že o tolik. Vůbec nezvládám pitný režim. Přicházím úplně vyschlej. Bágl skládám u velkého kamene a jdu si pár set metrů říci o vodu. Po návratu hnedka vypiju litr a půl a uléhám. Už je sice tma stále ale teplo. Když už téměř usínám tak před desátou přijíždí džíp s tlupou chlapů. Nevypadá to že by jel po cestě, spíše to vypadá že míří ke mně. Rozespale koukám a dozvídám se že tady spát nemůžu, že to je nebezpečné. Proč, to se už nedozvídám. Za zvuku nastartovaného džípu a pěti čelovek se tedy pomalu balím a nechávám se odvézt. V místnosti je i přes běžící větrák mnohem větší teplo než venku. Opět se jedná o společenskou místnost/ložnici takže probíhá konverzace které nerozumím. Kvalitu vzduchu zhoršují tři cigarety. Před půlnocí se jde konečně spát. Okno zůstává zavřené. Spí nás tu pět a šestý by se jen tak tak vešel.

Záchod tu není takže ráno do plenéru. Vypadá to že celá noc byla jasná a o to více mne mrzí nefocená noční obloha. Zítra už takhle uprostřed ničeho nebudu a také začne přibývat Měsíc.

Už takhle je to dlouhej příspěvek a tak pokračování dne, který nepatřil k nejšťastnějším nechám jako extra díl.