Za šest týdnů se mi povedlo připravit fotky jen z první poloviny mého výletu po pobřeží. Vzhledem k počtu je asi dobrý nápad rozdělit výlet na část Dorset/Devon a Cornwall. Cronwall tedy někdy později, Dorset s Devonem k vidění zde.

Konečně výkop fotbalového zápasu Anglie – Skotsko na Euru2020. V televizi se stále vrací k Euru96, kde Angličané vyhráli 2:0. Gascoignův gól jsem za posledních pár dní viděl alespoň dvacetkrát a už mi začíná lézt na nervy. Komentátor uvedl zápas jako nejočekávanější sportovní událost roku… Snad to bude záživnější než odpolední slovenské a české vystoupení. Pro mne zatím nejlepší letošní sportovní podívaná bylo semifinále Roland Garros s Krejčíkovou. Sportovní přetlak valící se z obrazovky je asi i má jediná výmluva pro zanedbávání těchto stránek v posledních pár týdnech.

Předpověď byla na jasnou oblohu od samého rána, skutečnost je ale zataženější. Nic mne tedy nenutí spěchat za hezkýma výhledama a jdu si v klidu fotit vedle tekoucí potůček. Vůbec tu nefouká, perfektní závětří.

Po proudu se pomalu sunu až k samotnému okraji, odkud voda padá do moře.

No a pak se otočím a úplně náhodou, pod sebou na pláží, koukám na tuleně. Měl by to být Grey seal, po česku tuleň kuželozubý.

Chvíli mi trvá, než zjišťuji, že na pláži není sám. Všichni tři se povalovali, občas se podrbali nebo mírně přemístnili.

Po nějaké době za nima připlavalo několik dalších, kteří je vylákali zpátky do moře. Pláž je tedy prázdná, nicméně ve vodě stále koukaj hlavy. Vypadaj skoro jak bójky.

Koukáním na tuleně trávím celé dopoledne. Je to paráda. Sedět si na kamenu, počasí pěkné, pode mnou tuleni, v ruce teplý čaj a vedle sebe poslední oříškovou směs. S jídlem to vyšlo pěkně, v baťohu mi zbyla jen denní rezerva. Plácek přede mnou je místo, kde stál stan. Pěkné poslední ráno.

Do St.Ives to od tábořiště není ani 10km a mně je jasné, že nic lepšího než tuleně už dneska neuvidím. Maják přede mnou si pamatuji z cesty, kdy jsem do St.Ives přišel z druhé strany, takže poslední zátoka.

A to už je St.Ives. Tělo mám jasně nastavené že tu končím. I přesto, že posledních pár dní bylo odpočinkových, tak se najednou cítím utahanej a už chci být na nádraží.

Je to tu jedna pláž vedle druhé, jestli si dobře pamatuji, tak toto je Harbour Sand. V městečku jsou úzké uličky, hodně aut, ještě více lidí a také spousta psů. Připadá mi, že nějakého psa  ssebou vláčí každý druhý. Někdo má třeba i tři. I pod tímto dojmem si začínám myslet, že pes byl asi nejčastější zvíře které jsem viděl a to i s těma stády krav a ovcí. Trochu paradoxně jsem zaznamenal snad jen pět koček.

Při příchodu na nádraží vidím ujíždět vlak, takže pak půl hodiny čekám na další a kvůli tomu mi pak ujede před nosem i další v Truru, kde opět strávím půl hodiny na lavičce. Je mi to ale šumák. Zima není a já vím, že dnes v noci už budu spát v posteli. Tenhle výlet byl můj nejdelší časový úsek bez postele co jsem zažil. V předešlých dovolených jsem se tak nějak jednou týdně někde ubytoval, hlavně z důvodu dobití baterek. To tentokrát kvůli kovidovým restrikcím možné nebylo a musím říci, že jsem byl překvapen, jak to solární nabíječka pěkně pokryla. Dneska končí další vlna omezení, takže otevírají hotely, což už je mi ale na nic a ceny v St.Ives lidové rozhodně nejsou.

Na digitál vyfoceno 1769 záběrů. Měl jsem ssebou jen malý soňácký kompakt, který jsem nosil kolem krku. Když jsem měl na sobě jen tričko, tak jsem foťák přidržoval rukou, pokavaď jsem měl mikinu nebo bundu, tak ho stačilo dát pod zip, což se ukázalo jako elegantní řešení. S focením na film jsem se rozjel až od Falmouthu. Když jsem jím procházel (22.den), tak jsem zde nechával vyvolat šest svitků. O dalších deset dní později mám k zpracování dalších jedenáct. Celkem tedy 17 svitků po 8 záběrech, což dělá 136 filmových expozic. Radši ani nekoukám kolik mám videa a jen jsem zvědav, kdy se ho odhodlám zpracovat.

Oficiálně má úsek mezi Poolem a St.Ives 397mil. To je nějakých 639km, takže myslím, že mohu říci, že za 33 dní jsem ušel 650km s baťohem, který měl vždy alespoň 20kg. Zakončím to tu tím, že celou dobu, krom několika hodin na pláži, jsem měl oblečené jedno triko (95%polyester, 5%elastan), a i když jsem za celou dobu ani jednou nemyl trup, tak tričko není vůbec cítit. Nevím jestli jsem se nepotil, kvůli tomu, že jsem málo pil, foukal vítr nebo že bylo spíše chladno, ale překvapilo to dost.

Stan se vyplatil. Přes noc opravdu přešlo pár přeháněk. Méně se vyplatila pauza na zalepení matrace, která stále uchází, ale zdá se mi, že o dost pomaleji

Mezitím co mi schne stan, se jdu podívat dolů na pláž. Kromě vtékajícího potůčku a pár kamenů toho tu k vidění příliš není. Zajímavé je ale už jen koukat na přicházející vlny. Jak tu tak zevluju, tak přichází další přeháňka, takže po návratu ke stanu, je plachta stále mokrá. Čas na druhou snídani.

Usušený stan balím těsně před další přeháňkou, během které hledám zapomenutý kolík. Je neuvěřitelné, jak se kus stříbrného kovu dokáže v trávě schovat. Nasadit batohovou pláštěnku, kapuci na hlavu a jdu zase dál. Moc zajímavého k vidění není. Nevím jestli jsem jen unavený a nebo jestli to je opravdu nudnější část.

Na skalnatém výběžku Ynyal, který trochu vystupuje z pobřeží, fouká tak hodně, že se tu zdržuji opravdu jen na samospoušť a pak hnedka mizím.

Vypadá to, že bude zase pršet, nakonec z toho ale nác nebylo. Naopak, slunce se ukazuje více a více. Mraky létají rychle, takže se to stále mění, trend mi ale přijde, že povede k pěknému večeru.

A nebo taky ne. Vítr je silnější než včera a tak i aerosolu je více. Po vyčištění brýlí vypadá den lépe, ale stejně to není ono.

Když tu rozeberou starý mostek, aby postavili nový, tak se s odvozem starého nezabývají. Malá zvířátka a hmyz jsou za to prý ráda.

Moc jsem nevěřil, že dnes budu opět spát blízko moře, protože to by znamenalo pěkně si zasolit plachtu. Štěstí mi ale přeje a já nacházím krásné místo v závětří, hnedka nad mořem v místě, kde zrívna nešplouchá. O tom ale zas až zítra, kdy mne čeká poslední den.

Matrace přes noc stále ucházela, ale naštěstí jsem spal relativně na měkkěm, takže jsem se ani neobtěžoval dofukováním. První fotka je z pohřebiště z doby bronzové.

Hlavním bodem dopoledne, bude ale Cape Cornwall, jen o kousek dál.

A to už jsem na jeho vrcholu. Přibylo lidí, ubylo mraků.

Na parkovišti následuje delší pauza. Je tu i stánek s občerstvením, kde si kupuju zeleninové pasties (tradiční cornwallská kapsa s různou náplní), dahl, který dostávám v kelímku a k němu křupavou placku. K pití opět kolu, ta se na této cestě osvědčila.

Odpoledne je čas jít dále. Je sice slunečno, ale proti světlu vše dostává mírný zamžený dojem, za který opět viním aerosol vynesený z moře větrem.

Odpoledni pak dominují pozůstatky z důlní historie Cornwallu. Největší jejich koncentrace je kolem dolů Bottalack a Levant.

U Levantu mne, spíše než samotné budovy, zaujímají komíny.

Jak se slunce blíží k obzoru, tak začínám pomalu spěchat. Podle předpovědi se zvyšuje šance na přeháňku, hlavně se ale chci dostat za maják Pendeen, od něhož by pobřeží mělo být více kryté před větrem.

Až teď si vzpomínám, že jsem chtěl pořešit matraci. Využívám potůčku k nalezení dírky, která je přesně na druhé straně od záplaty, což dává smysl, lepím a pak čekám, než mokrá matrace zase uschne. Koukám sice do sluníčka, mraky za mnou se mi ale moc nelíbí.

Maják naštěstí není daleko a cesta je víceméně po rovině, takže to pěkně odsejpá a já jen doufám, že za ním nějaký ten plácek objevím.

Mraky se k pobřeží naštěstí moc nehrnou, ale visí přede mnou jak Damoklův meč.

Stanuji nad pláží Portheras a stíhám to tak akorát.

Po zkontrolování, jestli jsem po sobě na nocovišti nic nenechal, vyrážím.

Poznámka pro mne do budoucna. Je tu spousta vřesu, takže by to tu stálo za návštěvu i v srpnu, až pokvete.

Pobřeží u Lands Endu není nezajímavé a rychle se měnící mraky pomáhají se specifickým nasvícení.

Chtělo by to větší stodolu 🙂

Land End. Aut je tu zaparkovaných hodně, ale lidí venku je jen pár. Focením u cedule trávím celkem dost času, fotím tu i tři cyklisty na jejich mobil, a když odcházím, tak zrovna otevírají budku, kde (myslím) za focení na tomto místě vybírají peníze.

O kousek dál stojí poslední/první dům v Anglii. Otevříno ještě nemají a tak pojídám vlastní zdroje. Když odcházím, tak už je otevřeno, to už je ale trochu pozdě.

Nejzápadnější cíp pevninské Anglie byl dosažen, a tak teď mířím na východ. Proto mírná změna názvu příspěvku. Jak jsem tu psal na začátku, nebyl jsem si úplně jistý, jestli to stihnu až do St.Ives a nakonec mám takových dnů k dobru. Ve 30 dnech se každodenní extra kilometry pěkně nasčítaly.

Velká písečná pláž Sennen. Tu si také pamatuji z minula.

I tehdá jsem tu myslím sušil (dnes jen po rose) a přitom koukal na vlny a surfaře.

Na pláži bylo pěkně, dokonce jsem si i zaopaloval. Se sluníčkem bych zůstal ještě o hoďku déle, oblačnost mne nicméně zvedá dříve.

Co se odpadků podél cesty týče, za celou dobu co jdu, vedou jasně sáčky s psíma hovínkama, pak dlouho nic, pak asi roušky a ostatních věcí zas tolik nebylo. Špatně uhýbám, a když se vracím, tak potkávám chlápka, co všechny pytlíky co jsem od pláže viděl, nese v ruce. A to tu je na dovolené.

Nevraživé kovidové nápisy na dvířkách mezi poli, kterýma se prochází, jsem viděl jen dva. Lidé se chovají různě. Pár jich dokonce otočilo hlavu, když jsem procházel, někdo místo zdravení jen kývne hlavou či se usmějě, v naprosté většině ale vše probíhá jako normálně. Snad s vyjímkou míjení, kdy tam alespoň metr prostoru je, což je asi o trochu více než normálně. U stánků roušku nemám a kolikrát ani obsluha ne, fyzický distanc se ale dodržuje i zde.

Stan stavím až když jemně prší a daří se mi to tak, že je vevnitř sucho. Ve stanu pak přicházejí dva problémy. U jedné z kapes na batohu mi úplně vyjel zip, takže ho v pozici skrčence, nasazuji zpátky, a aby se to neopakovalo, štupuji jeho zakončení. Druhá je horší. Při nafukování matračky jasně slyším, že je v ní díra. Dost dlouho trvá než ji najdu. Doufám, že pomůže záplata, ale vzduch pomaloučku stále uchází, takže budu spát na trošku tvrdším než normálně. Alespoň že není zima. I jedna pozitivní, našel jsem druhou rukavici, kterou jsem asi tři týdny pokládal za ztracenou 🙂

Nepršelo, ale od rosy je vše mokré. Jsem na místě, kam se slunce dostalo snad naposledy, pobřeží za mnou je slunečné už hodinu, a tak, abych nebalil zas až tak mpoc vlhké věci, vyrážím o trochu později.

Za chvíli procházím lesíkem plným modrých zvonků a jsou tu ještě dokonce i narcisy.

První delší pauza je v Penberthu. Je to jen pár baráčků, ale dá se tu doplnit voda z vodovodu, což je fajn.

Zonky, zvonky, zvonky. Jen tak, na útesu. Jít tudy na jaře má své plusy. Moře je sice stále studené, kvetoucí kvítí ale krajinu pěkně zpestřuje.

Když se okoukají zvonky, tak tu stále jsou žulové útvary. Po celý rok.

Pyramida značí místo, kde byla bouda, odkud vedl podmořský telegrafický kabel, položený Faradayem, do Brestu, který už byl tehdy propojen s USA a tak se tohoto spojení dostalo i Britům.

Pláž Porthcurno a skalní formace Treryn Dinas, která před hodně dávnem fungovala jako tvrz.

Další pěkné útesy za mnou, teď ještě nějaký plácek ke spaní. Předpověď počasí mám jen z předvčerejška, kdy tvrdili, že je malá šance přeháněk. Na obloze sice mrak je, ale drží se dále od moře už nějakou dobu, takže risknu zase pytel. Stejně chci brzy vstávat, abych se dostal na Lands End bez kupy lidí.

Píšu-li o Lands End, ten je na dohled a ani není moc daleko.

Pod samotným vrškem, odkud jsem fotil západ slunce je i malinký plácek, kam se akorát vejdu. Doufám, že mi přes noc nespadne ten balvan na nohy. Dneska je totiž tak trochu padací den. Nejdříve mi vítr schodil brašnu na foťák (ten v ní nebyl) ze srázu a já se k ní pak skrz trní trochu těžce dobýval, tolikrát au au už jsem dlouho neřekl. A teď večer, právě při pokusu o tuto samospoušť mi opět vítr sfoukl foťák i se stativem ze skály. Obojí asi dvoumetrový pád naštěstí přežily.

Před spaním ještě na kopec pro jeden záběr na maják na ostrůvkách Longships. Nevím proč, ale jeho estetika se mi líbí a připomíná mi Hvězdné války.