Zpátky v Čechách.

Toto už je jeden z ranních výhledů z cesty na Frienstein. To masivní ne to věžovité.

Další schody, tyto vedly kolem pěkně barevné skály.

Uzávěra z důvodu kácení dřeva byla hned u rozcestníku ukazujícímu k Wintersteinu. Nechal jsem tu bágl a do stoupání se vydal bez něho. Nemělo by to být daleko a za celý den jsem potkal jen jedny turisty.

S báglem bych se kvůli úzkým průlezům nedostal ani k tomuhle žebříku a to nejsem ani v polovině.

Tyhle schody byly nejenom úzké, ale už i trochu vyvyklané.

Nakonec jsem se nahoru přeci jen dostal a výhled stál za to. Zde na Großer Lorenzstein.

A tady na Kleiner Winterberg.

Dříve tu stával hrad, moc toho po něm ale nezbylo.

Ještě se všude protáhnout při cestě dolů…

… a mohu dát Wintersteinu vale.

Kousek před Zeughausem se začaly objevovat žáby. Mají tu totiž rybník a asi bude sezóna. Mají tu i restauraci, na tu sezóna ale ještě není.

Po celkem monotóním pochodu po lesní silnici podél Kirnitshe se konečně dostávám na domácí území a svačím na našem břehu Křinice. Tentokrát si všimám koše na odpadky a tak mám v krosně o trošku více místa.

Ani česká pasáž nebyla moc zajímavá, tedy až do doby, než jsem se u Panenské jedle napojil na modrou. Asi se jedná o bezzásahovou zónu a tak to tu vypadalo pěkně divoce.

Na odbočce k Černé bráně to ještě zintenzivnělo a atmosféře pomohl i přicházející večer. Vyvrácené a zlomené stromy přes cestu, skály po stranách a čím dál tím větší šero a chlad. Na bojovku tak o hodinku dvě naprosto perfektní.

Vypadalo to, že Černou branou jde skrz potůček projít a dostat se ke Křinici, u které měly být zbytky starého mostu, to jsem ale vynechal. Z první zóny to ještě kousek je a já nechtěl riskovat hledání noclehu za tmy. Teď jak to píšu tak jsem těch deset minut obětovat asi měl, i když jsem místo našel jen tak tak. Zítra bych to mohl stihnout do Kyjova na oběd a tak se už teď těším na pivo.