Původně výlet k jezeru Rush nakonec z Hopperu k Miaru.

Do Hopperu jsem z Karimabadu resp Aliabadu přijel sólo, protože to vypadalo že hromadná doprava až nahoru není. Dojeli jsme až na konec cesty kde jsem se ubytoval v hotelu Hilton za 1500 rupek tedy něco přes dvě stovky. Takovýto byl výhled dolů do údolí a na Ultar Peak (7388m.n.m.), který se tyčí nad Karimabadem.

Marihuana mezi bramborama.

V hotelové kuchyni jsem se kuchaře zeptal co bych mohl mít k večeři. Prý white dahl. Přemýšlel jsem jestli se bude jednat o bílé fazole nebo fazole pro bílé a pravdou bylo obojí. Nepálivé bílé fazole. To už byl druhý večer v Hopperu. Ráno pršelo a tak jsem výlet o den odložil.

Následující ráno před šestou hodinou už pracuji na přechodu ledovce Bualtar hned vedle vesnice. Nakonec se na něm plácám hodinu a půl. Jsem fakt rád že ho mám za sebou. Po cestě jsem měl mít hnedka ještě další nicméně minul jsem odbočku a tak jsem toho byl ušetřen.

Původně jsem měl jít po druhém břehu ledovce Barpu. To by byla cesta k Rush Lake co jsem měl původně v plánu. Teda původní plán byl Rush Peak ještě kus nad jezerem odkud měla být vidět i K2. V hotelu mi ukazovali fotky z před pár dnů kdy jezero bylo zamrzlé a obklopené sněhem a škrábat se ještě někam výš se mi moc nechtělo. Nakonec tedy ani jedno ani druhé. Jak je vidět na fotce, tato strana je zelená a na některých místech plná ovcí.

Nedošel jsem zas tak daleko. Včera ani předevčírem jsem nějak nemohl usnout a tak jsem to dnes zabalil dříve. Vrcholek vpravo patří Spantiku (7027m.n.m.).

Ráno jsem se měl vzbudit dřív, ale bez brýlí to vypadalo že je zataženo.

Alespoň jsem si vyfotil ovčáckou usedlost co z dálky vypadala jak malá středověká vesnice. Neměl jsem v plánu vyrážet brzo spíše si chvilku číst a nic moc nedělat. Nedlouho po tom co jsem dosnídal nicméně přišel kluk s kozama který přijel domů z Islamabádu což znamenalo konverzaci no a pak přišla větší skupina která měla namířeno na pastviny přes ledovec která anglicky moc nemluvila a spíše koukala co dělám což znamenalo zabalení a vyražení trochu jiným směrem než měli v plánu oni.

Popošel jsem trochu dolejc k ledovci, nechal krosnu pod stromkem a dál pokračoval na lehko.

Došel jsem až na poslední pastvinu kde byly už jen krávy a myslím že moc dál už se dojít nechalo. Tady jsem si sedl a užíval si výhled na ledovec Miar a Miar Peak (6824m.n.m.).

Cestou zpátky jsem už trochu spěchal abych stihl Spantik v podvečerním slunci. Přes den nicméně asi roztál nějaký ten sníh na vrcholcích a ledovcový potok který jsem cestou sem přeskákal po kamenech už tuto možnost nenabízel. Chvilku jsem chodil po břehu a nakonec jsem přeci jenom brodil. Šlo to naštěstí hladce, ale i tak jsem ztratil minimálně čtvrt hodinu která mi pak chyběla na focení. Na noc jsem byl pozván do salaše. Prý tam mají kempovací místo. Z toho se vyklubal domeček kde zrovna nejstarší pastýř rozdělával oheň na čaj. Stačily mu usušené ovčince a malá větvička na podpal.

Hoří. Teď už jen zavřít vrátka a čekat.

Nakonec z toho nebyl jenom čaj (mléko zředil vodou a pak přisypal čaj a trochu instantního kafe), ale i celá večeře. To už jsme tu seděli čtyři. Já čaj pouze sladil, místní do něj ponořovali i růžový kámen soli. Jako hlavní chod byly čapátí s trochou čočky a ovčí cottage sýr. Zákuskem byl chleba, který jsme namáčeli v čaji. Na to jak malá porce to byla jsem byl překvapivě najeden. Do mírně zakouřené místnosti pak přibyl ještě kouř cigarety a šli jsme spát. Jak jsem si myslel že tu v noci budu sám tak jsem se spletl. Vyrovnali jsme se pěkně vedle sebe, hlavama nepřirozeně ke dveřím a za chvilku už bylo slyšet pravidelné oddechování.

Už před pátou začal nejstarší pán harašit s kbelíkama s mlíkem které jsem měl hned u hlavy a byl čas vstávat. Venku jemně prší. Poslední vstává nejmladší. Balím si a na rozloučenou dostávám ještě čaj.

Soudě podle stavu ovcí v ohradách pršelo už nějakou dobu a já tak byl rád že jsem nespal venku. V době mého odchodu naštěstí přestalo.

Ovčí ohrady, kupa ovčího paliva a domeček kde jsem spal.

Za nedlouho poté co jsem vyrazil začalo opět mžít.

Mžení přešlo v déšť a já tak opět rád přijal pozvání na čaj u další salaše. K čaji jsem dostal i chleba takže jsem si mohl odškrtnout snídani.

Když odcházím už zase neprší, ale ani tentokrát to netrvá dlouho. Nějaký čas jsem schovanej pod kamenem, ale vypadá to že tentokrát to bude na dýl. Navlékám nepromokavé pončo a blížím se k ledovci, který má takovýto pěkný val.

Dolů to jde pěkně rychle. Počasí moc nedovoluje zastávky ani focení, alespoň ale není teplo.

Na první pohled ledovec nevypadá nijak strašně já už ale tak trochu tuším co mne čeká. Úplný začátek bude nejtěžší a pak už to půjde.

Déšt́ způsobil že podmínky byly horší než když jsem přecházel brzy ráno. Ještě než jsem se dostal na první balvan nebo led jsem šlápl do bahna a noha mi zajela až po lýtko. Byl jsem rád že mi tam nezůstala bota. Dál už to nebylo tak extrémní nicméně kde nebyl led tam bylo kluzké bahínko. Zde jsem zhruba uprostřed na pomyslném vrcholu.

Stejně jako při první cestě zabral přechod asi hodinu a půl a to jsem šel příměji. Zajímalo by mne o kolik bych byl rychlejší s průvodcem. Všechny zvířata co jsou na pastvinách vedou tudy a docela bych rád viděl jak zvládají ten nejzažší úsek. Těsně před vesnicí potkávám Ira v důchodu, dáváme se do řeči a ten říká že šel s průvodcem přes ledovec včera na vyhlídkua zpátky a pěkně si to užil. Já byl každopádně rád že už jsem u hotelu.

Hned po příchodu si dávám rýži s čočkou, pak přepírám zablácené kalhoty a také čistím boty. Až do večera kdy jdu na čaj a konverzaci už hlavně ležím. Dávám si šlofíka a projít se jdu jenom na chvilku. Nespím na tom samém místě jako prve, ale jsem schovanej v jakémsi záložnim prostoru. Pokoj je o trochu horší kvality, ale je tu mnohem větší klid.

Na ráno na osmou mám s Irem domluvený džíp do Aliabadu což je hlavní dopravní uzel u Karimabadu. Pojedeme jen jako dodatečná zátěž protože otec majitele má ve městě nějaké jednání.