Po 81 dnech konečně pár dní volna. Původně mělo být o trochu delší, ale jelikož počasí ve střední Evropě bylo deštivé a Polák sem měl namířeno na motorce (přes 1500km nakonec stihl během 24h) tak mi při čekání na sluníčko dva dny ubyly, čímž se mi vyřešilo dilema jestli jít někam pod stan a zůstal jsem v pokoji pro hosty.

Sobotní ráno na Swanpool Beach.

Konečně jsem se dostal do moře. Když jsem se koukal naposledy tak mělo mít teplotu kolem deseti stupňů a tak potěšilo, že se mezitím vyšvihla ke třinácti. Tři stupně jsou totiž opravdu znát. Čtvrtek jsem začal patnácti minutama a i když hladina klidná nebyla tak v porovnání s dnem následujícím to bylo zlaté. Už když jsem se v pátek blížil k pláži tak podle hluku bylo jasné že budou vlny, kterým pomáhal i vítr foukající od moře. Nakonec jsem boty přeci jenom sundal a odhodlal se to zkusit. V lýtkové hloubce přišla další chvíle váhání a když jsem se pak odhodlal udělat pár kroků tak mne hnedka smetla vlna. Ustoupil jsem, zkusil to znova a tentokrát jsem se i trochu odřel o dno a tak jsem to vzdal. Mokrej jsem byl celej ale říci že jsem se sám dobrovolně potopil nemůžu. Aby sobotní ráno neskončilo podobně jako to páteční a i abych stihl vlak tak jsem vyběhl už chvilku po sedmé, tedy o hodinu a něco dříve než včera. Přiliv měl vrcholit až kolem desátý a tak jsem doufal že vlny ještě nebudou tak veliké. Popravdě doufal jsem že nebudou téměř žádné. Bylo to lepší než včera ale ne zas až tak o moc. Pole působnosti mi zmenšovaly i dvě surfařky a tak jsem se spokojil s pěti minutama plavání proti a po vlnách. Při vylézání z vody mne ještě doprovodila solidní vlna abych se na rozloučení nezapomenul napít vody a propláchnout nosohltan a já mohl květnové plavání považovat pro tento rok za uzavřené.

Po snídani jsem chtěl hlavně vypadnout z baráku a někde se natáhnout. Ve čtvrtek jsem si našel plácek kousek od lesíka Tregoniggie, což je takový podlouhlý lesopark do kterého jsem se z nějakého důvodu až právě do tohoto čvrtka ještě nepodíval. Nejdříve jsem ležel ve stínu pak mi začínala být zima a tak jsem se posunul na slunce. Když jsem se začal vařit tak jsem se zvedl a šel domů. Pohled do zrcadla nebyl úplně OK. Trochu moc červené a to hlavně na pravé polovině tváře. V pátek tedy byla mise jasná, vyvážit červené zabarvení. Tím že lidé stále nechodí do nedůležitých zaměstnání tak je Falmouth Bussiness Park pěkně opuštěný a já si našel tentokrát místečko tam. Nastavil jsem slunci levou stranu, pustil si do uší podcast a vyvažoval. Odpolední kontrola v zrcadle byla uspokojivá…

Nádraží Birmingham New Street bez lidí ale s nálepkama na udržování vzdálenosti.

Sobotu už jako volný den nepočítám, protože mi čas mezi půl jedenáctou a půl sedmou zabral přesun do Birminghamu, kde v neděli začínám u dalšího klienta. Byl jsem zvědav jak bude vypadat situace ve vlacích a měl připravenej i šátek ale všude bylo natolik prázdno že ho ani nebylo potřeba. Na tři a půlhodinovém úseku mezi Plymuthem a Birminghamem dokonce tamní společnost ani neměla průvodčí a ve vagonu jsem byl z počátku sám, po hodině přistoupily dvě holky a po zbytek jízdy nás tam nebylo víc jak čtyry. Na největším nádraží druhého největšího města Anglie nás z celé soupravy vystoupilo jen asi pět. Jak v nádražní hale tak i v centru města bylo pěkně pusto a jak Birmingham kvůli davům lidí a provozu nemám moc rád, tak mi tentokrát ukázal přívětivější tvář 🙂

Stále v Británii platí že hromadnou dopravu by měli využívat jen klíčoví pracovníci při cestě do/ze zaměstnání a i ti by měli preferovat optimálně chůzi nebo kolo v horším případě automobil, což bude důvod proč byly prázdné vlaky. Krom potravin a lékaren jsou stále obchody zavřené a to bude důvod proč nebyl nikdo v centru. Bylo by zajímavé kolik lidí se opravdu bojí vyjít mezi ostatní a být i trochu na těsno. Poté co se minulý týden dovolilo opustit místa bydliště a popojet třeba k moři se začaly pláže rychle plnit a připadá mi že drtivá většina lidí mezi 3-70 lety to už bere dost na pohodu…