Po zkontrolování, jestli jsem po sobě na nocovišti nic nenechal, vyrážím.

Poznámka pro mne do budoucna. Je tu spousta vřesu, takže by to tu stálo za návštěvu i v srpnu, až pokvete.

Pobřeží u Lands Endu není nezajímavé a rychle se měnící mraky pomáhají se specifickým nasvícení.

Chtělo by to větší stodolu 🙂

Land End. Aut je tu zaparkovaných hodně, ale lidí venku je jen pár. Focením u cedule trávím celkem dost času, fotím tu i tři cyklisty na jejich mobil, a když odcházím, tak zrovna otevírají budku, kde (myslím) za focení na tomto místě vybírají peníze.

O kousek dál stojí poslední/první dům v Anglii. Otevříno ještě nemají a tak pojídám vlastní zdroje. Když odcházím, tak už je otevřeno, to už je ale trochu pozdě.

Nejzápadnější cíp pevninské Anglie byl dosažen, a tak teď mířím na východ. Proto mírná změna názvu příspěvku. Jak jsem tu psal na začátku, nebyl jsem si úplně jistý, jestli to stihnu až do St.Ives a nakonec mám takových dnů k dobru. Ve 30 dnech se každodenní extra kilometry pěkně nasčítaly.

Velká písečná pláž Sennen. Tu si také pamatuji z minula.

I tehdá jsem tu myslím sušil (dnes jen po rose) a přitom koukal na vlny a surfaře.

Na pláži bylo pěkně, dokonce jsem si i zaopaloval. Se sluníčkem bych zůstal ještě o hoďku déle, oblačnost mne nicméně zvedá dříve.

Co se odpadků podél cesty týče, za celou dobu co jdu, vedou jasně sáčky s psíma hovínkama, pak dlouho nic, pak asi roušky a ostatních věcí zas tolik nebylo. Špatně uhýbám, a když se vracím, tak potkávám chlápka, co všechny pytlíky co jsem od pláže viděl, nese v ruce. A to tu je na dovolené.

Nevraživé kovidové nápisy na dvířkách mezi poli, kterýma se prochází, jsem viděl jen dva. Lidé se chovají různě. Pár jich dokonce otočilo hlavu, když jsem procházel, někdo místo zdravení jen kývne hlavou či se usmějě, v naprosté většině ale vše probíhá jako normálně. Snad s vyjímkou míjení, kdy tam alespoň metr prostoru je, což je asi o trochu více než normálně. U stánků roušku nemám a kolikrát ani obsluha ne, fyzický distanc se ale dodržuje i zde.

Stan stavím až když jemně prší a daří se mi to tak, že je vevnitř sucho. Ve stanu pak přicházejí dva problémy. U jedné z kapes na batohu mi úplně vyjel zip, takže ho v pozici skrčence, nasazuji zpátky, a aby se to neopakovalo, štupuji jeho zakončení. Druhá je horší. Při nafukování matračky jasně slyším, že je v ní díra. Dost dlouho trvá než ji najdu. Doufám, že pomůže záplata, ale vzduch pomaloučku stále uchází, takže budu spát na trošku tvrdším než normálně. Alespoň že není zima. I jedna pozitivní, našel jsem druhou rukavici, kterou jsem asi tři týdny pokládal za ztracenou 🙂