Více jak měsíc tu nic nepřibylo, a tak se to sem pokusím v následujících týdnech doplnit. Začnu tím nejčerstvějším – přesunem z centra Prahy na londýnské autobusové nádraží Victoria.

V hotelu Betlem Club se řádně nasnídávám. Jestli si to dobře pamatuji, tak si dávám půlku toastu, dvě kaiserky se sýrem a salámem, kousek slaného štrůdlu, palačinku, jogurt, 3 skleničky džusu a jedno kafe.

Hotel musím opustit před jedenáctou, na letišti bych měl být o půl druhé, takže opravdu nemusím spěchat. Z Betlémského náměstí mířím na Smetanovo nábřeží.

Na Karlově mostě bylo oproti minulému září už přeci jenom více lidí a vrátili se sem malíři i muzikanti.

S krosnou jsem neměl v plánu chodit úplně daleko. U Mikuláše zahýbám doprava a přes Tomášskou a Valdštejnskou se dostávám k metru.

Malostranská vypadá stále stejně a pítko tu stále přispívá k veselosti mladších ročníků.

Já tu mířím dolů do metra. Docela by mne zajímala statistika úrazů na eskalátorech za poslední rok. Stejně jako u mne, tak i u většiny ostatních lidí mi totiž přijde, že se ochota dotýkat se madel, kvůli kovidu, překlopila do neochoty.

Z Malostranské to je na Veleslavín tak nezvykle krátké, že jsem málem přejel.

Na letišti jsem natolik brzy, že mám ještě spoustu času na jedno pivko.

Všechny kovidový papíry byly naštěstí v pořádku a po projití pasovou kontrolou následovalo další čekání. Oproti lednu je tu více živo, ale na to, že je vrchol sezóny, je to stále dost ospalé. Podle mě stále méně lidí než v těch nejméně vytížených měsících před kovidem. V terminálu odkud se odlítá do shenghenských zemí to je možná jiné.

Podle letenky mám sedačku uprostřed trojky, ale jelikož vedle mne nikdo nesedí, tak se přesouvám k okénku. Jsem v první řadě, a tak mi ve výhledu ani nepřekáží křídlo. Chvilku koukám na česká políčka a pak začnu klimbat.

Probudím se v době kdy právě nalétáváme nad Anglii.

Autobus, na který jsem si koupil jízdenku mi z letiště jede až za hoďku a půl, do Londýna mu to bude trvat hodiny dvě. Autobus z Londýna do Plymouthu mi jede až za tři hodiny, a tak se jdu ještě projít k Buckinghamskému paláci, od kterého je přes jezírko vidět až k budovám kolem Downing Street a Whitehall.

Samotný Buckinghamský palác. Já dále pokračuji podél jezírka v St.James’s Park.

Je tu dost kachen, hus a jiného vodního ptactva. Na hladině jsou dokonce vidět i pelikáni.

To že jsem byl blízko Downing Street jsem nevěděl a plynule tak došel podél Churchilova muzea až do Westminstru, kde je stále Big Ben pod lešením.

Dále po nábřeží. Z Lambeth Bridge dělám hodně podobnou fotku, jako když jsem tudy šel v době, kdy kolem Země prolétávala kometa Neowise.

U galerie Tate mě už začínají bolet nohy a koukám do telefonu, kudy to bude na autobusové nádraží nejblíž.

Rozhoduji se pro Claverton Street a St.Georges Drive. Obojí jsou klidné ulice, kde v místě, kde za války dopadly bomby, postavili nové bytovky.

A konečně zpátky na Victorii. Autobus mi jede za necelou hodinku.