Po 22 měsících opět v kině. Kdyby v Čechách nebyly v kinosále povinné roušky, tak bych na Dunu šel už tam, takhle to ale vyšlo až na Anglii. Prvotní záměr byl, jít na ní hned po příjezdu, ještě než mi začne práce. Vvlak měl ale skoro čtyřhodinové zpoždění, a tak jsem byl nakonec rád, že jsem stihl poslední spoj do Falmouthu.

Včerejšek vypadal tak, že mne klient od půl páté do jedenácté v noci nepotřeboval, takže začátek promítání v pět minut po páté byl optimální. Na webových stránkách kina bylo vidět, jak ubývají volné sedačky, a když jsem přišel do sálu, tak už bylo volných jen pár míst v první řadě. Zakloněná hlava díky malému plátnu (obrazovce) nebyl zas až takový problém. Mnohem horší bylo, že jsem, kdykoli byl světlejší obraz, viděl displejový rastr. Když jsem seděl více vzadu, tak jsem si toho nikdy nevšiml, z první řady mne to ale neustále rušilo. Další negativem byl více jak půl hodinový blok reklam před upoutávkama na přicházející filmy, které zabraly dalších deset minut a teprve až poté začala samotná Duna.

Oproti kinu byla s filmem naprostá spokojenost. Možná bych ubral jednu nebo dvě bojové scény, ale to je asi tak vše. Knihu jsem (ještě stále) nečetl, nicméně základy jsem znal z počítačové hry, kterou jsem před pár dekádama smažil v pokojíčku. Když bych porovnal Dunu s Hvězdnýma válkama, tak je taková dospělejší, komplexnější. Za dva roky by měl být druhý díl a já uvidím, jestli se na ten první půjdu podívat ještě jednou, tentokráte ale do pořádného kina.