Když jsem v pondělí odjížděl ze slunné Prahy, očekával jsem, že na Moravě mne čeká to samé. Už by mne to asi nemělo překvapovat, ale místo slunka na mne čekala mlha. Ta se zdržela i včera a dnes. Čekání s během na hezčí počasí jsem tak vzdal a vyrazil. Krapet později než jsem původně chtěl, vinu háži na britský čas v mém počítači, do kterého jsem koukal do té doby. Na prvních kilometrech vše vypadalo OK, to že nebylo moc vidět jsem přikládal mlze a ani mne nenapadlo se podívat kolik je vlastně hodin.

Vyrazil jsem směr Luka s tím, že buď doběhnu po modré jen k rozcestníku Pod Vlčí skálou a pak se po zelené vrátím anebo, když se poběží pěkně, tak to vezmu přes Oborský Dvůr až do Žďárné. Hezky se běželo a tak jsem zvolil delší trasu. U Vlčí skály se mi povedlo stratit modrou značku a tak jsem se jen snažil držet směr. Nakonec se mi podařilo najít zelenou, po které jsem se chtěl vracet. Trochu mne zamrzelo, že se budu vracet stejnou cestou, ale cíl zůstal stejný – Žďárná.

Při focení kapličky těsně před mou obrátkou už mi telefon naznačoval, že je málo světla a na displeji toho mnoho vidět nebylo. Ve vesnici mlha snad ještě zhoustla a tak jsem se po osmi kilometrech obrátil zpět. Fotka samospouští o pár minut už byla opravdu jen černá plocha a bez počítače bych z ní nic nevytáhl. Oproti chipu, viděly oči ještě pěkně. To se bohužel celkem rychle změnilo.

Problém nastal v lese, kde nejdříve bylo vidět jen trochu a pak méně a méně. Po kilometru jsem si začal raději mobilem svítit a jak si oči zvykly, tak už nebylo cesty zpět. Telefon bohužel nemá ani světelnou diodu ani kompas (obojí by se zrovna celkem šiklo) a tak jsem si svítil displejem, bylo to jen tak tak, ale šlo to. Opět se mi podařilo stratit, tentokrát zelenou, značku a tak jsem se opět snažil držet směr. A opět jsem narazil na (modrou) značku. To se mi celkem ulevilo.

Vydal jsem se po ní a byl rád, že je umrzlo a já se nemusím starat o bahno, jen párkrát se mi podařilo stoupnu na tenký led kaluže, ale žádná katastrofa. Před vyběhnutím jsem se bál zimy, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, tepelný komfort byl OK. Jak jsem si tak běžel po modré, tak jsem si říkal, jestli náhodou neběžím na druhou stranu. Tím jak čas ubíhal jsem si říkal, že je to méně a méně pravděpodobné. Tedy až do doby, než jsem dorazil k rozcestníku Oborský Dvůr.

Nezbývalo mi, než se otočit a běžet opět zpátky. Mým největším problémem byla baterka v telefonu, kterým jsem si svítil. Bez světla bych byl, do doby než dorazím na asfaltku mezi loukama, pěkně nahranej. Obzvlášť kvůli tomu, že už byla tma jak v ranci a já si musel svítit i na polní cestě mimo les. Bez světla jsem si běh lesem se všema těma cestičkama a překážkama radši ani nepředstavoval. Kousek za Dvorem se mi po 16km odporoučela baterka v hodinkách, telefon ukazoval asi deset procent. Myslím, že mi to i trošku zrychlilo běh a prioritou se stal pohyb vpřed a ne koukání kam přesně došlapuju. Měl jsem asi i krapet štěstí a upadl jen jednou, naštěstí ne do potoka.

Nakonec jsem se stihl dostat v limitu baterky na mnou dlouho očekávanou asfaltku. Bylo to jen tak tak, telefonu zbývaly jen dvě procenta, jak ve filmu. Od teď už se dalo díky jinovatce okolo a kontrastní silnici běžet bez světla. Světýlko pouliční lampy ve Sloupě mi ne snad přineslo naději, ale rozhodně potěšilo. Za celou cestu jsem mimo Sloup nepotkal ani živáčka a tak jsem byl rád i za chlápka venčícího psa. Pak jsem málem zakopl o druhýho (psa). U kostela jsem si vyfotil stromeček a byl rád, že těch 24km dopadlo tak jak dopadlo.