V rámci své celodenní procházky jsem zavítal do Glendurganské zahrady. Je to ta menší, ze dvou ležících hned vedle sebe a já si říkal, jestli ji nevynechám. Nakonec ale zvítězila filosofie “když už jsem tady” a tak se teď můžu podělit o pár fotek a dojmů.

Byl jsem natěšenej na rozkvetlé rodendrony, kterých tu nakonec moc nebylo. Jeden mohutný ale dělal parádu i na desítky metrů daleko. Díky mírnému klimatu Cornwallu a zavětří údolí se tu daří i palmám. Údolí to není rovinaté, ale docela prudce se svažuje k jihozápadu, kde zahrada končí ve vesnici Durgan na břehu řeky Helford.

Vesnicí prochází oficiální okruh Zahradou a nabízí tak možný vstup bez vstupenky z Pobřežní cesty, která vede snad podél celého pobřeží Cornwallu. Moře je totiž jen kousek odtud a chodci nemají jinou možnost překonání řeky, než přívoz v další vesnici dál proti proudu a nebo mostu, který je ještě mnohem dál. Je tu jen pár baráčků a v létě tu musí být pěkně rušno, i když se sem autem dostanou jen místní.

Na protější straně než je řeka, stojí znovu postavená jednotřídka, ve které se děti v 19.století učily. Dnes je z toho něco jako altánek. Okna totiž nejsou zasklená a dveře chybí rovněž. Tvoří pěknou dominantu svahu, na kterém kvetlo nějaké luční kvítí. Já tak trochu doufal, že místa, která jsou na mapce vyznačena jako místa s divokou květenou, budou jak idylická louka v Alpách. Bohužel tato místa byla mnohem chudší, možná je ještě příliš brzo na ´plně rozkvetlou louku.

Hlavním magnetem, kterým se Glendurgan propaguje, je bludiště z živého plotu. Já do něho nešel, protože uličky byly opravdu dost úzké a všude v něm pobíhala děcka, která přes stěny bludiště opravdu neviděla. Pro děti tu byla i opičí houpačka a Liščí příběhy, které byly rozmístněny různě po areálu. Pro rodiny s dětma teda asi dobrý. Já bych za 8 liber čekal víc.