Malcolm Gladwell – David and Goliath
Při čekání na zpožděné letadlo jsem dočetl poslední stránky knížky od Malcolma Gladwella – David a Goliáš s podtitulem Outsideři, odpadlíci a umění boje s obry. Je to v podstatě o tom, že na všem zlém je i něco dobrého. Právě nesnadnosti nás učí přicházet s netradičními způsoby řešení a pomáhají nám rozvíjet naše schopnosti. Tedy nic moc nového. V knížce nejsou sice nijak originální myšlenky, co mi ale rozšířilo vědomostní základ, byly praktické příklady.
Na začátku se řeší, jestli je opravdu dobré zmenšovat školní třídy. Konsensus je, že čím menší třída, tím více se děti naučí. Gladwell tvrdí, že toto platí jen do určitého optima. Třicet je moc a deset málo. K tomuto závěru došel i po dotazování učitelů. Myslel jsem si, že jako argument proti velkým třídám bude, že nestačí všechny vyzkoušet a proti malým třídám budou finanční náklady na jednoho žáka. Odpovědi mne tedy překvapily. Většina totiž vypadala asi takto : Můj nejoblíbenější počet je 18. To je dostatečné množství, aby se nikdo necítil příliš na očích a zároveň aby všichni cítíli, že se jich to týká. 18 žáků lze jednoduše rozdělit na skupiny po dvou, třech i šesti. Při této velikosti třídy mám možnost se věnovat i jednotlivcům. Mým druhým nejoblíbenějším počtem je 24. To už se pak většinou objeví jedinec (rebel), který přichází s jinými než tradičními myšlenkami a postupy. Při této velikosti už se ale ztrácí týmovost a někteří vypadávají z aktivní účasti. To je asi ten jiný způsob vzdělávaní 🙂
Z oblasti vzdělávání byla zajímavá i data v úspěšnosti (počet článků v periodikách) studentů prestižních a průměrných univerzit. Člověk, který byl podprůměrným studentem třeba na Harvardu, měl méně publikací než druhý, který byl vynikajícím studentem třeba v Atlantě. Gladwell to shrnul do pořekadla – je lepší být velká ryba v malém rybníce než malá ve velkém.
Taky jsem třeba nevěděl, že IKEA, kvůli bojkotu výrobců, přesunula výrobu v šedesátých letech do Polska.
V druhé půlce knížky je pak důležitá myšlenka, jak člověk reaguje na situaci kdy je v nebezpečí, ale nic moc se mu nestane (anglicky remote misses). Jako první je příběh z válečného Londýna. Všichni si mysleli, že poté, co začne Luftwaffe s nálety, vznikne panika a všichni se budou snažit město opustit. Realita byla taková, že vystrašeni či zhrouceni byly jen lidé přímo zasaženi. Ostatní si vyvinuli pocit – Mně se nic nestalo, můj strážný anděl funguje a zvládali vše bez větších stresů. Takto nereagují jen pověstní Angličané, ale prý je to obecná psychologie. Jak jsem v úvodu psal, že žádná pro mne nová myšlenka tu nebyla, tak toto je vyjímka – nejvíce se bojíme našich představ jak bude situace vypadat, jakmile se v takové situaci ocitneme, zjišťujeme, že to není zas tak strašné jak jsme si představovali.
Je tu i krátký zajímavý příběh o urputilém doktorovi, který šel proti obecnému názoru a výrazně tak přispěl k léčbě dětské leukémie. O tom jaký to byl problém jsem vůbec nevěděl a na list knížek k přečtení mi tak přibyla další, která se věnuje právě tématu léčby leukémie. V počátcích totiž doktoři vůbec nevěděli co se děje. Děcka ztrácela krev všema možnýma způsobama a během pár dní umírala. Pracovat na takovémhle oddělení znamenalo přijít celý v bílém a odejít celý od krve.
Na konci je pak příběh muže, kterému zastřelili dceru a on pak spustil hnutí, které prosadilo Třikrát a dost (při druhém odsouzení člověk dostane dvounásobný počet let normální sazby a při jakémkoli třetím 25). I za nějakých těch třicet let se se smrtí dcery nedokázal smířit a psychicky ho to ničí. Poslední data i ukazují, že přísné tresty společnosti škodí. Odsouzeni rodiče pak chybějí dětem a ani oni sami nevycházejí z vězeni v lepším stavu. Délka trestu pak na jejich rozhodnutí něco spáchat nehraje moc velkou roli.
V kontrastu s tímto je tu příběh mennonitské rodiny, která ztratila dceru. Mennonitská filozofie je, že je opravdu nutné odpouštět. Na otázku Co byste vzkázali vrahovy vaší dcery, odpověděl otec hned po pohřbu: Rádi bychom věděli kdo to udělal, abychom si s ním mohli promluvit a podělit se o to dobré v nás, o to dobré co jemu asi chybí. Matka potom řekla: Právě teď nemohu říci, že bych byla této osobě odpustit. Zdůraznila přitom právě Právě teď. Tito lidé se se smrtí dcery vyrovnaly mnohem lépe než první muž a na jejich život to mělo mnohem menší zničující vliv.
Knížka se četla hezky a nebyla ani moc dlouhá.