Okruh se uzavírá a já se opět dostávám do údolí řeky l’Arve. Trochu se bojím, že se mi počasí na posledních pár dní úplně pokazilo, nakonec se ale ukazuje, že v okolí Chamonix mi přeje štěstí a pršet opět začíná až když sedím v autobusu na mé zpáteční cestě do Paříže. Už od začátku jsem si nebyl jistý, jestli se budu vracet přes LeBrévet, což je se svými 2525m dominanta masivu Aiguilles Rouges a dojitím k Merletu úplně dokončím celý okruh TMB. Poslední den se ale cítím natolik zničeně, že si nejsem jistý, že bych stihl autobus a tak docházím jen k Planprazu a odtud sestupuji dolů do Chamonix.

Popisek vrcholků mi na tady počasí velmi ulehčilo. Kdyby bylo pěkně, tak by toho totiž bylo vidět asi opravdu hodně.

Zázrak se nestal a mizerné počasí se drží i na druhé straně Col de Balme. TMB tu není nějak extra dobře značená, respektive po pár metrech ztrácím žlutočerné značení a nakonec volím nejjednodušší cestu dolů do údolí po celkem pěkné cestě. V údolí sice mlha není, ale stejně je prchlavo. Nocování venku se mi jeví jako velmi nepohodlné a tak poprvé volím přespání v chatě. Mezi leTour a Argentiere se ubytovávám v leMoulin. Hromadná večeře je v sedm a tak mám necelé dvě hodiny nato, abych se podíval do Argentiére a koupil si něco k snědku. Nakonec jsem rád, že jsem koupenou bagetu a sýr nesnědl celý, protože večeře je naprosto úchvatná a tak dobře najezenej už jsem dlouho nebyl. V pokoji jsou čtyři palandy a i když není úplně plno, tak je mi v noci nepříjemné teplo. Kvůli dešti zavřené okno moc nepomáhá. Paradoxně je tedy noc nejhorší část ubytování, snídaně je totiž opět úchvatná.

Dopoledne to ještě na krásný den nevypadalo. O čtyry hodiny později už byl mont Blanc jak na dlani.

Nejdřív se vrcholky objevily jen občas, tady Aiuguille du Chardonnet (3824m), pak se ale nad MtBlancem začaly trhat a já viděl i zvláštní plochou “duhu” a nakonec se ukázal i samotný nejvyšší vrchol EU.

Stejně jako včera i dnes nalézám značení TMB nějaké zmatené. Občas se objeví a pak zase zmizí. Nejspíše vlivem dobrého jídla mám nějak hodně energie a tak trochu uhýbám z oficiální trasy a zacházím se k jezeru Lac Blanc. Jezero je tedy jezírkem, ale ani tak rozhodnutí nelituji. Výhledy odsud jsou totiž parádní.

Jediný žebřík na který jsem na trase narazil byl při cestě k LacBlanc. Naštěstí nebyl moc dlouhý a byl v každém směru jeden, takže se nemuselo vůbec čekat. Na břehu jezírka pak byla chata kde se dalo najíst, popřípadě přespat, včera tu prý i sněžilo.

Kousek od jezera LacBlanc byla tááákováááhle vyhlídka. Vlevo Aiguille Verte (4122m) a Les Drus (3754m), za mnou ledovec Mer de Glace a vpravo Aiguille de Midi (3842m), Mont Maudit (4465m), mont Blanc (4809m) a Dome du Gouter (4304m).

V chatě u jezírka si dávám omeletu, která má k té švýcarské sice daleko, ale já jsem rád za jakékoli jídlo. Zásoby už totiž s sebou žádné nemám. Tím, že se pěkně vyčasilo se tentokrát nebojím nocovat pod širákem a jako vhodné místo si na mapě vybírám stanoviště vleku na Flégeru. Sem myslím běželi o víkendu i závodníci SkyRunu. V Argentiere jsem včera viděl pár kulhajících lidí, kteří se závodu asi zúčastnily. Pro mne to ale teďka je příjemný sestup, při kterém krom syslů vidím i kozoroží rodinku.

Pohled na Mt.Blanc (třetí vrcholek zprava) z mého nocoviště pod vlekem. Večer ještě pár mráčků bylo, ráno už ale byly tytam. I když teda jeden malinký trochu zkresluje samotný vrchol.

Ráno mne budí hluk lanovky, která kousek ode mne vyváží lidi na hřeben. Z Chamonix se takhle dá pěkně vyhnout celému ukrutnému stoupání a užit si jen sestup, popřípadě sjezd. Má cesta vede víceméně po vrstevnici a tak si můžu stěžovat jen na počasí a mizernou snídani v podobě pár marmeládek a medíků ze snídaně včerejší. Sice neprší, ale opět je teplo. Ráno jsem sice byl rozhodnut vylézt na LeBrévent, pak ale u Planprazu špatně odbočuji a zbytečně ztrácím výšku. Ne moc, ale pohled do kopce (na kterém je chata) mne psychicky zlomí a já nabírám směr dolů. I tak mi dává prudké klesání dost zabrat a já v Chamonix zalézám do první restaurace kterou vidím. Jen tak tak ještě stíhám normální jídla. Po zapečených těstovinách pak už s lepším pocitem sestupuji dále do centra města. Když jsem tu byl ráno, tak tu bylo pusto, zato teď je všude spousta lidí. Kupuju si bagety, sýry a nějaké suvenýry. Jsem rád, že jsem šel přímo dolů, protože jinak bych asi neměl vůbec žádnou rezervu (anebo ještě hůře).

Na náměstí byly i cedule s oceněnými Piolets D`Or, což jsou horolezecké ceny. Oceněnými byli i Marek Holeček a Zdeněk Hrubý za prvovýstup severní stěnou na Telung. Hrubý poté bohužel zahynul při pokusu o Gashebrum I. Před pěkným horským nádražíčkem jsem pak čekal na autobus, který byl nejdříve jen poloplný, ale od Ženevy už zaplněný do posledního místečka. To spolu se sedačkama umístěnýma blízko sebe moc komfortu neskýtalo. Z Paříže do Londýna pak byl autobus krásně poloprázdný takže pohodlíčko.