Původně jsem se chtěl jít podívat do Britského muzea na obrázky čarodějnic, ale po pár minutách jsem tam odtud pro davy lidí prchal. Jako druhý cíl jsem měl v plánu Druhou stranu medaile aneb Jak Něměcko vidělo 1.sv válku (The other side of the medal: how Germany saw the First War), která je k vidění do 23.11. Byla to jen malá místnůstka a já tam byl asi hodinu. Pak jsem se zašel ještě podívat do druhé malé místnústky, kde byly vystaveny dřevoryty od Dürera a Burgmaiera pro Maxmiliána a to vyšlo taky asi na hodinu. Takovýmhle tempem budu mít tak jednu normální místnost na den a to jich tu je minimálně padesát.

První dvě medaile jsou věnovány potopení Lusitanie, které se stalo záminkou pro vstup USA do války. Na první prodává smrtka lístky pasažérům a nad motivem je nápis “nic se neděje” (bussines as usual), obviňující společnost z prodeje lístků, i když bylo zřejmé, že to je vysoce riskantní. Podobné téma slýcháme koneckonců často ve zprávách i teď. Na druhé je Lusitania vyobrazena jako křižník vezoucí zbraně. Podezření z převozu zbraní bylo i důvodem proč ponorka loď roku 1915 potopila, zahynulo při tom 1198 lidí (z celkového počtu 1951). Na třetí jsou zeppelini (s bombama) nad Londýnem. Ten je tu vyobrazen jako město plné věžáků s elektrickým vedením, což na tu dobu bylo asi celkem futuristické. Hranatá medaile má na sobě uprchlíky z Východního Pruska po ruské invazi. Ta postihla miliony lidí, kteří poté, co se Rusové opět stáhli, našli povětšinou své domovy a pole spálené na popel.

Medaile pro mne byly krapet zklamání, protože jsem čekal mnohem jemnější práci a trochu větší expozici. Bylo tu všehošudy asi dvacet kousků, ke všem byly popisky a tak jsem i o něco chytřejší. Celá expozice byla v místnustce o rozměrech asi 4x4m, ale téma asi není úplně populární a tak se dalo okukovat v klidu a bez strkání. To u čarodějnic jsem chvilku stál a už do mě někdo strkal.

Mírová smlouva a vedle smutná německá medaile a ne zrovna veselá francouzská. Germánský styl vs francouzská secese. Na německé medaili je vyobrazen(a) Mír (Pax) a na francouzské Vítězství. Vítězství drží olivovou ratolest, ale ani tak nemá při vzpomínce na milióny mrtvých důvod k úsměvu.

Versailleskou smlouvu jsem si bláhově představoval jen jako jeden či dva papíry a tak mne skutečnost, že se jedná o normální knížku celkem dost překvapila. Hnedka v další vitrínce jsem se zase dozvěděl, že takové ty klasické přilby s bodákem nahoře, používali Němci jen asi polovinu války, pak přešly na přilby designově velmi podobné (možná i stejné) těm nacistickým. To už ale byla poslední vitrínka a já zamířil skrz muzeum na dřevoryty. Jelikož jsem si spletl názvy vchodů, tak jsem omylem přišel na druhou stranu. Lidma se mi už proplétat nechtělo a tak jsem raději vyšel ven a obešel budovu, myslím, že to bylo i rychlejší.

Chariot císaře Maxmiliána od Albrechta Durera. Obraz pokračoval dále vpravo ještě několika spřeženími. Celý měl být součástí obrovského procesí, které mělo mít 50 metrů na délku. Patřily by sem také ryty od Hanse Burgmaiera. Na prvním jsou vyobrazeni občané zemí, které byly Maxmiliánem poraženy a na druhém vize podrobení si Calicutu. Calicut bylo indické město, dnes se jmenuje Kozhikode, ve státě Kerala. Inspirací k výjevu byla německá obchodní mise po nové námořní trase, která se uskutečnila v letech 1505-6.

Expozice se jmenuje Dürerův papírový triumf: oblouk císaře Maxmiliána (Dürer′s paper triumph: the arch of the Emperor Maximilian). Krom oblouku tu byly i části obřího panoramatu, které ale pro smrt císaře bohužel nebylo nikdy doděláno. Já teda přesně nevím jak dřevoryt vzniká, ale předpokládám, že se ze dřeva udělá razítko a to se obtiskne na papír. Jestli to takhle je, tak to teda tehdá byli zatraceně dobří řezbáři. Detaily mi skoro přišly jak na českých poštovních známkách anebo bankovkách, jen tady to bylo přes celou stěnu. Na stránkách muzea je interaktivní obrázek Oblouku, kde si vyznačená místa můžete přiblít až do úplného detailu. Přišlo mi, že jsem si ho doma prohlédl lépe než v muzeu.

Tak na tenhle obrázek bylo potřeba vyřezat 195 dřevěných kostek, což zabralo tři roky. Plánem bylo dostat tisky tohoto díla do všech paláců ve Svaté říši římské, aby bylo jasné, kdo je tu pánem. Obrázek tisku jsem si stáhl z webu muzea a vedle přiložil i výřezy z jednotlivých míst.