Tak jsem dočetl další pěknou knížku a sice Marťana od Andyho Weira. Jedná se sice o sci-fi, ale žádný velký skok do budoucna či do jiných světů se zde nekoná. Odborník nejsem, ale z textu mi, podle toho jak byly popsány, přišlo, že všechny technologie jsou obecně známé a takovýmto výpravám brání jen nedostatek vůle. Knížka je nejen edukativní, ale zároveň i vtipná, a proto velmi čtivá.

Otáčky se zvyšují hned na začátku, kdy nehoda zapřičiní, že hlavní hrdina (Mark Watney) po nešťastné nehodě uvízne sám na povrchu Marsu. Jen pár dní po příletu totiž posádka musí, kvůli silné bouři, planetu opustit. Při přesunu ze základny k vesmírnému modulu se utržená anténa zabodne do Markova pozadí, vzniklou dírou ve skafandru dojde k poklesu tlaku i kyslíku a on kolabuje. Zbylá posádka ho kvůli bouři nemůže najít, počítač zobrazující životní funkce ukazuje samé nuly, vítr hrozí převrácením modulu a tak odlétají bez něho přesvědčeni, že je mrtev.

Do smůly se přidává  šťastná náhoda a Mark kupodivu přežívá. Vrací se zpátky na základnu a zjišťuje, že problémy mu teprve začínají. Zásoby byly totiž plánovány jen na měsíční pobyt a další mise na planetu je plánována až za pár let. Není jiná možnost, než se pokusit nějakým způsobem samozásobit. Celý povrch základny se tedy rozhodne přeměnit na 92 metrů čtverečních velký bramborový záhon.

Každý člen posádky měl dvě specializace, Marek měl fungoval jako technik a botanik. Pro uvíznutí na nehostinné planetě se toto jeví jako dobrá kombinace. Dokonce se mu podaří najít starý Pathfinder a díky němu se rádiově spojit se Zemí. Lidé z NASA mu sice do všeho “kecají”, ale s jejich expertízou roste jeho šance na přežití.

Teď, když se mnou může NASA komunikovat, tak nedá pokoj. Stále dokola chtějí znát data ze systémů základny a celej jejich kancl se mi plete do pěstování brambor. Je super mít skupinku pozemských připosránků, kteří mně, botanikovi, radí, jak zemědělčit. Většinou je ignoruju. Nechci, aby to znělo nějak arogantně, ale přeci jenom jsem nejlepší botanik na planetě.

Celý děj je ale nahoru a dolů. Opět přijde blbá nehoda a situace se opět jeví beznadějně. Do poslední doby není jisté jak to dopadne. Co je jisté je, že se budete po celou dobu bavit a zároveň se něco dozvíte. Já třeba (mimojiné) nevěděl, že už jediné procento CO² vám trochu naruší vnímání a osm procent už je smrtelných a také to, že kilo cukru má v kyslíkové atmosféře stejný explozivní účinek jako osm patron dynamitu (tím, že se jedná o amerického autora, tak ani tady nechybí výbuchy a práce s na koleni udělaným plamenometem).

V češtině by tato knížka měla vyjít někdy příští rok a opravdu doporučuji. Ženské čtení to teda není, ale druhá polovina lidstva si prostě nad tímto počinem musí libovat.