Minulý týden jsem v rádiu zaslechl, že v Národním technickém muzeu je výstava Přemysla Koblice, který prý byl důležitou postavou československé fotografie. Jukl jsem na web a zjistil, že vstupné do muzea činí 190 korun. To se mi zdálo trochu moc. Pak jsem si ale všiml, že pár dní v roce mají snížené vstupné na padesát a jeden tento den vycházel právě na dnešek. Důvodem bylo výročí úmrtí V.H. Když už jsem tam byl, tak jsem se podíval i po jiných expozicích.

Rodiče a tři sourozenci Přemysla Koblice.

Přemysla Koblice zajímala fotografie už od mala. K prvnímu fotoaparátu se ale dostal až ve svých osmnácti letech. Jakožto rodák z Žižkova, trávil hodně času focením nejenom této čtvrti, ale i Vinohrad, Nuslí či okolí Nekázanky. Téměř polovina výstavy je věnována proměnám Prahy. Jedna Koblicova fotka někdy z třicátých let vs. současná. Je až k neuvěření, jak se během nějakých padesáti let město proměnilo i ve svém středu. Třeba na záběru zachycujícím ulici Ruská na Vinohradech, bylo na celé jedné straně pole a v něm vyšlapané cestičky. Místo nynějšího bazénu v Podolí zase stála celkem velká vápenka. Jinde to až vypadalo, že domy někdo odretušoval jak Slánského od Gottwalda.

Bohužel tu je zakázáno fotografování, resp se za něj platí a tak jsem si z tohoto nic nezaznamenal. Doufal jsem, že na tyto fotky narazím třeba na jejich webových stránkách někde v archivu, nic takového jsem ale nenašel. Přijde mi to škoda, naskenované to určitě mají, tak proč to nedat k dispozici.

Krom Prahy a sociálních témat fotil rád i Sokolskou činnost. Tady třeba diváky sletového průvodu při IX. všesokolském sletu. Dvě krajní fotky jsou z ulice 17.listopadu, ta prostřední pak z Pařížské.

Malý foťáček Kola i s příslušenstvím. Napravo pak podomácku postavený fotoaparát s brýlovou čočkou.

Přemysl Koblic je znám také pro své konstrukční dovednosti. Vymyslel různé druhy fotoaparátu. Jeho design vždy směřoval k nízké ceně a vysoké užitkové hodnotě. Mile mne překvapila vystavená Kola, kterou znám od dědy. Nikdy jsem s ní sice nefotil, ale vím, že mě bavilo kroutit knoflíky a mačkat spoušť. Teď už vím, v čí hlavě se zrodila.

V době okupace, kdy se velkému zájmu těšila vlastivědná fotografie, vymyslel a v časopise publikoval návod, jak si postavit jednoduchý fotoaparát. Jednalo se o dlouhý hranatý tubus, v němž byla zasazena normální brýlová čočka o síle 1,75D. Za ní pak byl silný oranžový filtr. Ostření i clona byly pevné a nedaly se měnit. Jestli si dobře pamatuji, tak ohnisková vzdálenost byla 500mm, kolik to dělá při převodu na standartní kinofilm, to nevím. Tato krabice byla totiž na desky 6x9cm. Díky této velikosti média nebyl moc velký problém s ostrostí a vystavené fotky vypadaly opravdu slušně.

Na fotce schodů podél Havlíčkových sadů je krásně vidět pozitivní vliv petroleje na poškrábaný negativ.

Koblic se zabýval i chemií, to jsem ale moc nepročítal. Zaujala mne tu technika odstraňování škrábanců s ukázkou před a po. Na první fotce byl záběr z poškrábaného negativu velikosti 6×6 normálně nazvětšován. Na druhé, se negativ vložil mezi dvě sklíčka s vrstvičkou petroleje a veškeré poničení jakoby zmizelo, ostrost přitom zůstala stejná nebo alespoň velmi velmi podobná.

Byly tu k vidění kapesní hodinky pro nevidomé nebo i ty hrající melodii. O pár technologických stupínků níže pak byly svíčkové “sluneční” hodiny. Jak vosku ubývalo, tak se stín hrazdičky sunul na tabulce výš a výš.

Od Koblice jsem zamířil do sekce časoměřičství. Byla tu spousta zajímavých kousků, ale bohužel jen velmi málo rozepsaných popisků. Odtud jsem přešel do Chemie, která na mne působila celkem chaoticky a dále do fotografického atelieru. V této expozici nebyla pouze historie fotografie, ale i filmu. Tady se mi líbilo. Dalo se tu hrát s hranolem na rozklad světla, vidět staré fotografické postupy (to by se dalo hodně vylepšit) a taky se dal roztočit velký válec se štěrbinami a koukat, jak v něm letí pták +++.

Nerad bych se pana Igo Etricha a Franze Welse z Horního Starého Města u Trutnova nějak dotkl, ale do jejich stroje Zanonia I, poháněným motorem Laurin&Klement o výkonu 2,5 koně, bych, i přes jeho krásu, asi nesedl. Na poslední fotce je pak průhled přes o 6 let mladšího Kašparova Blériota na křídlo Spitfira 20.čs.letky.

Neodpustil jsem si ani hlavní halu a prošel si dvě horní patra. U jednoho tricyklu jménem Centaur z konce 19.století byla i tato básnička s názvem Nebezpečná jízda od Františka Šimona Lomnického

To bylo v letním čase,

den nudný zdlouha míjel,

on stál s ní na terase,

zrak jeho v ní se vpíjel,

kdy líbal její ručku jemnou!

Pak děl: „Dnes rád bych vyjel,

smím prosit, byste jela se mnou?”

Tu ona usmála se

tím úsměvem, jenž srdce blaží,

jenž značí víc než možno říci.

„Dnes nesmím s vámi po silnici

jet na tricyklu ku nádraží,

dnes nebezpečnou jest ta cesta!”

„A proč?”

„Můj tudy chodí z města!”

Za těch pár hodin co jsem tu byl přišla opět tma a já se tak mohl potěšit pohledem na noční Prahu od Letenských sadů. Na závěr pak ještě jedno zimní video z počátků kinematografie od pánů Lumiérů:

https://www.youtube.com/watch?v=UBTMRBVIXvo