Dneska jsem si dal takový dvoufilm. Spojovacím prvkem filmů je divoká příroda. V prvním případě norská (Proti přírodě), v druhé severoamerická (Divočina). Byl to tedy takový pomyslný souboj Evropa vs USA. Za sebe mohu říct, že to u mne vyhráli Američané a to celkem velkým rozdílem.

Oba filmy by fungovaly mnohem lépe, kdybych se byl schopen vcítit do problémů hlavních představitelů. To se mi bohužel nepovedlo. To bohužel jsem měl dát asi do uvozovek, protože po takových problémech opravdu netoužím. Zatímco u Divočiny byly vlastně dvě dějové linky, jednak problémy minulosti a pak samotná cesta, tak Proti přírodě to tak oddělené nemělo a myšlenky hlavního hrdiny mi lezly krkem už snad po čtvrt hodině. O norském filmu tedy už víc psát nebudu, protože pro mne byl opravdu zklamáním. Za zmínku snad stojí jen scéna s plovoucíma botama, jinak to bylo takové jalové až nepříjemné.

Že je Divočina založená na skutečném příběhu, jsem se dozvěděl až ze záverečných titulků, vedle kterých byly fotky z té skutečné cesty. Po celou dobu filmu jsem byl fascinován tím obrovským báglem, co ssebou hrdinka táhne a tak jsem vzal s povděkem, že na jedné z těch starých fotek je pěkně vidět, že to v reálu tak strašné nebylo a jednalo se o normální krosnu. Nejvíc si asi budu pamatovat hnedka tu úvodní scénu, kdy si strhává nehet na palci u nohy, to jsem se radši podíval na chvilku jinam. Jinak tedy ani tenhle film žádná sláva, ale koukat se na to dalo. Jestli někdy poběží v TV, tak si na něj klidně přepnu.

Vím, že to zní oboje dost negativně, ale já spíše čekal něco jako Útěk do divočiny, ten zůstává naprosto nepřekonán. Ony asi měly tyhle filmy jiné ambice.