Vikend se nenesl uplne v nejlepsim. Oba dva dny jsem prakticky nic nevidel (anebo videl o dost mene nez jsem ocekaval), za to jsem byl ale po kazdem z nich uplne vyrizenej.

Sobota 4.4.
Na cestu pres prusmyk Cho-La, je pry nejlepsi, vyrazit co nejdrive, dokud je umrzlo. S mrazem tu nebude problem. Rano koukam na svuj akvarijni teplomer a ten je mimo skalu. V pokoji mam tedy asi -8. I tak se mi spalo dobre. Vyrazim po snidani, ve ctvrt na sedm. Je pekna kosa a tak se snazim jit tak rychle, jak mi dech dovoli. I kdyz je vsude snih, tak se jde do mirneho kopce celkem hezky. Pred sebou mam stopy Anglicanu a asi pul hodinky za mnou je Francouz.

Za hodinu jsem na slunicku a sundavam vrstvy. Nedlouho po tom zacina prudke stoupani, gradujici skrabanim se do skaly. Nad ni uz zacina samotny prusmyk a hluboky snih. Uz mam na sobe zpatky dlouhy rukav. Nejen, ze se mirne zatahlo, ale hlavne zacal foukat studeny vitr, ktery mi posilal, prasan ze vcerejska, primo do obliceje a za krk. Na vrchu si beru vetrovku. Boty s ponozkama uz mam davno mokre, nohy ale nestudi. Kvuli vetru se ani nekocham vyhledem a schazim dolu. Stejne jako nahore i tady je spousty snehu. Frantik prede mnou to z casti sjizdi po zadku, to ja se ale moc neopovazuju. Nejprudsi klesani mam za sebou, ale to uz vidim, jak postavicka vpredu opet stoupa. A ja myslel, ze uz to ted bude pekne v klidu z mirneho svahu. Cekaji mne misto toho jeste tri kopecky. Moral je na nule. Konecne finalni klesani. V hlubokem snehu doklopytavam do Dragnagu a jdu si rovnou lehnout. Puvodne jsem chtel dojit az do Gokya, to ale fakt uz nedam. Jeste nejsou ani tri hodiny a tak docitam knizku o trase, kterou jdu ted i ja a zacinam o Cinghischanovy. Po veceri hnedka usinam.

Nedele 5.4.
Tentokrat nijak nespecham a vstava az v osm. Neceka mne dlouhy den. V podstate jen prebehnuti ledovce. Tesim se na pekny, pres kilometr siroky, kus ledu, se vsema tema odstinama modre a zelene. Bojim se, ze to bude pekne klouzat. Ani jedno se nevyplni.

Ledovec totiz vypada spis jak zasnezeny kamenolom. Vubec se neprechazi primo a jeste jsou v nem kopecky. Z nej i do nej opet krpal jak blazen. Obcas je kdesi slyset zapraskani, obcas padajici kamen.

Nakonec se mi z nej dari vylezt a prijemnym prekvapenim je, ze hned za nim je Gokyo. Podle mapy, to vypadalo minimalne jeste na pul hodiny chuze ve snehu.

Gokyo je vlastne jen shluk ubytoven. Ja mel, z predchoziho ubytovani, “narizeno”  najit Cho-Oyu View a zustat tam. To jsem splnil. Budova je primo na brehu jezera, ktere je ale po vetsinu roku zamrzle (na fotce to bile nic v levem dolnim rohu). Z okna jsem pak mel vyhled na jezero, ale i na mou dalsi planovanou petitisicovku – Gokyo Ri. To je ten velky kopec na fotce. I kdyz jsem prisel v brzkem odpoledni, tak jsem mel program jako vcera. Tedy byt natazeny a cist si. Jedinou zmenou bylo extra odpoledni jidlo, kdy jsem si dal zeleninovou polevku a bramborove Mo-Mo. Krom vystupu na Gokyo Ri, jsem mel v planu se podivat i na dalsi jezera, ale zasnezeny led nakonec nebyl pro dnesek dostatecnou motivaci. Doufam, ze zitra bude dobra viditelnost, dneska to totiz uplne super nebylo.