Z TV se teď valí spousta obrázků, které k návštěvě Nepálu zrovna moc nelákají. Horské masivy ale stále stojí a právě jejich fotky budou v následujících třech příspěvcích. O mých třech výstupech na pětitisícovky jsem se tu už zmiňoval, tentokráte to bude s více fotkama, videem a nebude chybět ani mapka s grafem. Takže tedy díl první – výstup na 5074 metrů vysoký vrch nad Chhukhungem.

O tom, že jsem opravdu nedošel až na Chhukhung Ri, jsem se přesvědčil po shlédnutí záznamu z GPS hodinek. Zároveň je tu vidět, o kolik kratší to bylo. Podle mapy, je kopec vysoký 5063 metrů. Hodinky mi naměřily o jedenáct víc a tak budu věřit spíše jim 🙂

Fyzickou náročnost výstupu jsem původně sváděl jen na sníh. Ten mi jednak zakryl cestu na můj původní cíl a donutil mne jít “off-road”, ale také mi nedovolil se posadit a odpočinout si. Teď, zpětně, je mi jasné, že nadmořská výška hrála taky dost podstatnou roli. Myslel jsem si, že po týdnu stráveném ve výškách mezi 2 – 3 tisíci metry mi toto nebude dělat moc problémy, ale pětitisícová hranice mne přesvědčila o opaku.

Plynulé stoupání ze 4730 do 5074 metrů trvalo hodinu a tři čtvrtě. Ušel jsem při tom pouhých 1290 metrů. Průměrná tepová frekvence byla 122, tedy jako při pohodovém běhu. Před čtyřicátou minutou je pěkně vidět pauza na minisnídani. Cestu zpátky dolů, jsem stihl za hodinu a na samotném vrcholu jsem strávil hodinu a půl.

Zatímco srdce s pumpováním moc problémů nemělo, tak plíce krapet nestíhaly. Až do tohoto dne, mi přišlo legračně nepochopitelné, když jsem slyšel, že se horolezci rozhodli pro návrat dvě stě metrů pod vrcholem. Teď, když mi za pěkného počasí a o nějakých 3000m níže, trval stejný úsek třeba i více jak čtvrt hodiny, to už beru mnohem seriózněji.

Dominantní Ama Dablam při ohlédnutí na začátku stoupání.

Z místa ubytování v Chhukhungu, které se honosně nazývá Khangri Resort, jsem vyrazil krátce po sedmé hodině, v úterý 31.března. Čerstvý sníh všude okolo, spolu s vycházejícím sluníčkem, vytvářel krásnou zimní atmosféru. Kvůli sněhu ale bohužel nebyla vůbec vidět cesta, po které jsem chtěl jít.

Jak jsem stoupal, tak se Chhukhung pode mnou stával menším a menším a jižní stěna Lhotse nade mnou zase větší a větší. Jen se mi nechtělo věřit, že to opravdu Lhotse je. Tohle že je deset kilometrů? Připadalo mi to jak jeden.

Z nějakého důvodu mi v této výšce foťáček produkoval panoramata ve vizuálním stylu fotek Vysokých Tater z přeexponovaného starého Orwa. Fialový závoj s mizerným kontrastem se mi natolik nelíbil, že jsem je raději převedl do černobíla. Všiml jsem si toho vlastně až za pár dní a moc netuším proč se tak dělo. Myslel jsem si, že malinkému objektivu dělá problémy vyšší UV, ale normální fotky jsou OK. Jiné vysvětlení nemám.

Po menším průzkumu internetu už vím, na co jsem to vlastně koukal.

Kdybych byl býval došel až na Chhukhung Ri, tak bych měl možná lepší výhled na Makalu a nejspíš bych viděl i Čo-Oju. Podle fotek jiných lidí to vypadá, že i samotnej vršek je více ozdobenej, než ten můj bezejmenej. Původně jsem se chtěl podívat i k základnímu táboru Island Peaku, odkud by výhledu na Makalu už asi nic nebránilo, ale nakonec jsem ho kvůli počasí vypustil. Zpětně mne to mrzí rozhodně víc, než nedojití na Chhukhung Ri. Možná, kdybych si nechal nějakej čas na rozhodnutí po návratu z kopce, kdy sněhu viditelně ubylo a nešel rovnou do údolí, tak bych se rozhodl jinak. Na druhou stranu je třeba napsat, že se začalo opět zatahovat a kdo ví, jestli bych vůbec něco viděl. Sice mne to trochu mrzí, ale nijak zásadně.

Chhukhung Ri, o kterém se tu dokola zmiňuji, je ten oblý vrcholek nad velkým kamenem uprostřed fotky.

Vrcholku sice chyběly barevné vlaječky třepotající se ve větru, ale výhled na Lhotse byl i tak parádní. Zdálo se mi dost pravděpodobné, že samotný vrcholek osmitisícovky, je nějakým způsobem schovaný za hřebenem a ono naštěstí ne.

Jestliže jsem si nebyl moc jistý, jestli je či není vidět Lhotse, pak jména dalších vrcholků na západě pro mne byla ještě větší záhadou. Tušil jsem, že by tam někdo mohla být Makalu, jelikož jsem ji ale měl mimo podrobnou mapu, tak jsem opravdu jen tušil.

Nakonec se mi Makalu podařilo najít schovanou vzadu, mezi vrcholky Island Peaku a Num Ri. Podobně jako u Everestu, ani stěna Makalu sněhem neoplývá a kdybych ji fotil trochu z jiného místa, tak by asi s nejvyšší horou byla snadno zaměnitelná.

Situace na severu a na západě nebyla, co se identifikace vrcholků, bohužel o nic růžovější. Ve své zmatenosti jsem třeba považoval zasněžený špičatý vrcholek na pravo od středu za Nuptse. Odhad vzdálenosti jsem tu měl opravdu mizerný. To, že by ta suť v dolní části mohl být Nuptse Glacier, tedy ledovec, mne ani nenapadlo.

Na hořejším panoramatu to tak nevypadá, ale špička Pumori (7161m) vizuálně dost přitahovala, i proto jsem si myslel, že se jedná o Nuptse. Nebe sice bylo stále modré, z údolí už se ale pomalu začla táhnout oblačnost.

A takhle se změnily sněhové podmínky mezi ránem a polednem. Kouzelná zima zmizela a místo ní se začalo objevovat bláto.

Na závěr tu mám ještě video. Tomu, co na něm říkám, nevěnujte moc pozornost, povětšinou se jedná o bludy (ani jedna hora není identifikována správně). Druhé (kratší) video je prosté mých moudrostí a jedná se vlastně jen o panorama. Oproti těm fotografickým více odpovídá realitě (perspektiva není zkreslená), ale zase tam je rušivý zvuk zoomu.

Toliko tedy z mého premiérového výstupu za hranici pětitisíce metru. Hned další den mne čekal nejvyšší výstup celého výletu, o kterém bude příští příspěvek.