Po dvou a půl týdnech v Kyrgyzstánu, o kterých ještě napíšu, následovaly dva týdny v Mastech. Náplň práce byla celkem uniformní po celou dobu a tak mi pobyt pocitově rozdělilo alespoň počasí. Jakýmsi předělem byly haťské oslavy narozenin. Prvních sedm dní se dalo dělat celý den, teploty byly rozumné, polojasno až oblačno občas s malou přeháňkou a jednou kratičkou megamaxi průtrží. Druhý týden (až na jeden den) ukazoval teploměr vždy alespoň 35°C, povětšinou bylo jasno a spadlo tak deset kapek na m². Zhruba od dvou do šesti nešlo mimo zdi baráku moc existovat a tak jsem byl vděčen za Tour de France v TV. Podařilo se mi najet na režim vstávání kolem osmé, ranního čaje s něčím malým na zakousnutí, běhu, snídaně kolem jedenácté dopoledne a večeře kolem (první týden) deváté (druhý týden) desáté večerní, kdy většinou začínal nějaký film v TV. Usínal jsem kolem půlnoci.

Jako hlavní pracovní náplň mi posloužilo dřevo ve stodole. Původně jsem chtěl jen roztřídit prkna v prostoru nad uhlím, postupně jsem ale nacházel různé tyčky, trámky, prkýnka a fošny i na jiných místech stodoly. Jak spolu s kupou dřev stoupala teplota a ubývalo místa na uložení s časem na zpracování, začal jsem víc a víc selektovat. Prvních pár dní šel na otop tak každej dvacátej kousek a ke konci jsem tak každej dvacátej uchovával. Z prvotního důkladného zbavování prachu kartáčem či hoblovačkou jsem v posledních dnech přikročil jen k pošolichání kartáčem či otření hadrem. Bylo toho prostě víc, než se původně zdálo a čím bylo dřevo více zastrčené, tím většinou bylo i méně použitelné. Největším spojencem mi tedy byla pila se sekerkou.

Kupa dříví si říkala o vzbuzený zájem a také se jí ho dostalo. Ze začátku převládal individuální přístup se snahou o záchranu každého kousku, pak se to překlopilo do masové řežby.

V bezprašné prostředí jsem tedy nedoufal, ale množství bordelu, které se vznášelo při práci vzduchem a pomalu dosedalo na vše okolo, mne, svým množstvím, krapet vyvedlo z míry. Původně jsem myslel, že si vystačím i jen s  ocelovým kartáčem, maximálně nějakou bruskou. To bych to ale dělal ještě asi teď. První přišla na řadu již zmíněná hoblovačka a to už hnedka v pátek. Šlo to s ní pěkně, ale k večeru mi už trochu zvonilo v uších. O víkendu jsem si tedy koupil špunty do uší a komfort práce stoupl nepředstavitelně. Nejlépe investovaných 12 korun tohoto měsíce. Špunty byly také víc než vítané při pozdějším cirkulárkovatění.

Ještě, že je dvorek schovaný před očima kolemjdoucích a dalo se to všechno házet bez okolků ven.

Při jednom z běhů, jsem na jednom z dvorků zahlédl nízký přístřešek, který byl velmi podobný starému kurníku před stodolou, sloužící na uskladnění dřeva. Nejednalo se tedy o dlouhé kusy, ale o posekané dříví na otop. Nechal jsem se inspirovat, vytáhl jsem z kurníku stará kamna na vodu vystlaná slámou , kam slepice chodily snášet a místo nich vybavil interiér trocha dřevy napříč, na která jsem poté začal skládat prkna, tyče a trámky, které prošly selekcí. Myslel jsem si, že tři patra budou s rezervou, a že se sem možná vejde i koutek s palivovým dřívím, aby se nemuselo chodit do stodoly, to jsem se ale spletl. Hlavně sekce kratších prkýnek (do 1m) je naplněná až na samotnou hranici. Jak se tak kurník plnil více a více, tak jsem si začal vyčítat, že jsem tu nosnou konstrukci neudělal robustnější a doufám, že se to nezbortí.

Kupiček jemného prachu se mi povedlo namést celkem hodně, ale wov efekt přišel až po menším stěhování.

Tato má hlavní činnost byla zakončena čtvrtečním (23.7.) závěrečným úklidem, který spočíval hlavně v zametání a vlastně až ten večer jsem měl pocit z dobře odvedené práce. Do té doby to vypadalo, že dělám a dělám, ale rozdíl žádný nečiním. Už ve středu se mi podařilo dostat se až k prostoru vrat u pilin a otevřít je, což mělo za následek menší průvan a zvířený prach. Teď, jak bylo zameteno a různé věci po různu přesunuty, se při otevření všech třech vrat prosvětlil celkem velký prostor, kde nebylo žádné harampádí. Tenhle prostor sice bude mít co dělat, aby své hranice uhájil, ale není jiné cesty vpřed, než přejít opět do útoku a expandovat. Tentokrát už to ale nebude o dřevu, ale o kovu a drobném bordelu, což bude náročnější na třídění a ůklid. O tom, že spousta prachu a menšího svinčíku propadává (napůl shnilým) stropem z půdy ani nemluvě.

Ač to tak nevypadá, tak uklízecích prací tu bude potřeba ještě hafo. Na fotce vpravo je vidět, kolik přibylo dřeva na spálení. Než jsem začal, tak tu skoro nic nebylo.

Jako vedlejší činnost jsem měl každodenní sbírání mandelinek z brambor. To bylo ještě nekonečnější než to dřevo. Přišlo mi, že už po první čistce, která přišla v neděli, kdy je táta objevil, jich tam mnoho zbýt nemohlo. Ó jak jsem se mýlil. První tři dny, i přesto, že jsem sbíral ráno i večer, jsem stále nalézal nové a nové, přičemž nevypadalo, že by se situace nějak zásadně lepšila. Postupně jsem ale přestal nalézat vajíčka a jak jsem před tím pokaždé našel tak dva brouky, tak teď už ani jednoho, jen larvy. A i těch se mi zdálo krapet méně. Jak přišla vedra, tak jsem ranní (nebo spíše dopolední) sbírání vypustil. Situace se až do středy stabilizovala na asi tak 10-20 larvách denně, vajíčka žádné, brouci žádní. Vypadalo to, že je vítězství na dosah. Pak ale přišel čtvrtek a den před mým odjezdem přišel nálet. Byl jsem fakt v šoku a jen doufal, že to je něco jako byly Ardény pro Hitlera. Poslední pokus o zvrácení kontroly nad políčkem brambor. Toho večera jsem nasbíral, krom standartního počtu larev, snad třicet brouků. To je několikanásobně víc, než za předcházejících deset dní. V pátek ráno to samé. To jsem slepej, že jsem je den před tím neviděl anebo lítaj ve vlnách? No až budu v Mastech příště, tak už budou brambory (snad) sklizeny a místo mandelinek se budou sbírat jablka. Ta zatím padala jen z letní jabloně, ale ani tak jich nebylo úplně málo.

Prioritou při boji s Mandelinkou mi byla likvidace malých žlutých vajíček. Z jedné takové snůšky se totiž mohly vylíhnout desítky larev.

Co jsem považoval za vedlejší vedlejší činnost bylo zalévání okrasných zahrádek. První týden jsem vyhodnotil, že je stále dost vlhko a této aktivity není třeba. Druhý týden už to bylo jinak. Běhání s konvema jsem si nechával jako poslední venkovní práci dne. O půl desáté už se totiž dalo venku nejen ploužit a zároveň jsem neměl pocit, že když dozalévám poslední kousek, tak můžu začít zase znova. Když jsem slyšel, že je norma 10 konví na zahrádku, tak jsem to bral skoro jako vtip. Tolik vody na tak malý prostor? V počítání jsem se tedy vždycky ztratil, ale myslím, že to tak ± jedna konev opravdu bylo. Neuvěřitelné. V rámci vodního hospodaření s omezenými zdroji jsem ale zaléval jen obden. Nevím, co se to v ten čtvrtek dělo, ale stejně jako v předchozích dvou odstavcích i tady to byl důležitý bod v této aktivitě. Ne, nepřišel jsem k suchému záhonu, kde už nebylo co zalévat. Při věšení prádla jsem si všiml, jak jsou květy zahrádky vedle garáže hojně navštěvovány motýli. Že by přeci jen byly okrasné kytky alespoň nějak užitečné? Možná to zalévání opravdu nějaký vyšší význam má, vždyť motýli vyzařují eleganci a letní pohodu na metry daleko.

To jsem se nějak rozepsal a jelikož toho mám ještě spoustu, tak si zbytek nechám zase na později.