Připadlo mi, že trávím příliš času koukáním do obrazovky a tak jsem se porozhlédl po nějaké knížce. Podle obalu mne zaujala jedna tenká (to také bylo důležité 🙂 ) s názvem Hen Who Dreamed She Could Fly (v češtině vyšlo jako O slepici, která snila o létaní) od korejky Sun-Mi Hwang. No, mohl jsem si vybrat lépe. Alespoň že byla dost krátká na to, aby se dala přečíst za jedno odpoledne. Nutno zmínit, že očividně nejsem cílová skupina pro kterou byla tato knížka napsána. Tou bude žena, tak od padesátky výš. Ta skousne tu spoustu věcných nesmyslů, které jsou nutné pro srdceryvný příběh 🙂

Právě snaha o polidštění zvířat emocemi mi vadila nejvíce, děj ve stylu holywúdských dojímaček byl až druhým problémem. Na internetu je spousta pozitivních recenzí, takže pro mnoho lidí je příběh slepice, super matky která si jde za svým, poutavý a věty, jako ta následující je netrápí.

Pomalu končil podzim. V rákosí se začaly objevovat vážky, které při svém posledním letu už snesly svá vajíčka a zajistily tak novou generaci. Po přistání jim ztuhla křídla a tisíce jejich očí se upřela k modré obloze. Jejich oči byly stále živé, ale když se k nim Ratolístka přiblížila, už v nich neviděla strach ze smrti. Ratolístce nečinilo velké potěšení pojídat tyto velkooké tvory a tak je zobla jen když měla opravdu hlad.

Scéna, kde Ratolístka vyhrožuje lasičce zabitím jejich čerstvě narozených lasičátek, když nenechá jejího miláčka na pokoji, byla asi vrcholem, na citaci byla ale dost dlouhá. Aspoň že tu samečci nejsou za úplné blbce ba naopak stále si drží své tradiční vůdčí role. Takhle si šéf kačen dobíral hlavní představitelku – slípku Ratolístku (ta mu to hnedka vrátila, to už ale citovat nebudu):

“Proč už, my slepice, neumíme létat? Bylo by to tak krásné.”

“Protože celý den neděláte nic jiného, než že jíte a snášíte vejce. Křídla vám zeslábla a pozadí narostlo…”

Knížka je zpestřená jednoduchými ilustracemi. Nevím jak v české verzi, ale v anglické vypadají takhle:

Po chvíli se vrátil a v zobáku přinesl rybu. Položil ji před hnízdo a zase zmizel.

A na závěr ještě obálka, která mne k přečtení přilákala: