Někdo si pořídí děcko, někdo psa a já si pořídil vodní kefír. Jasně, úsměvu se od něj nedočkám, ale zas po mne pořád něco nechce. Jen nevím, jak to se mnou dlouho vydrží. Ono je ho totiž třeba (optimálně) jednou za jeden či dva dny nakrmit a jelikož žije ve vodě, tak bude trochu problém s převážením. Že to se mnou nebude mít moc jednoduché svědčí už prvních pár dní. Podle přiloženého letáku se má roztok měnit jednou za 24-36h a já se k tomu dostal až po 72. Jelikož přežil, tak to naštěstí s těma pravidlama nebude tak striktní 🙂

Kefírové krystaly (ve formě rozbředlého sněhu) jsem zalil sladkou vodu a přidal citrón, rozinky, sušené švestky a kousek zázvoru, jak to radili v přibaleném návodu. Jak šel čas, tak se k plovoucímu citrónu pomalu přidávalo i ostatní ovoce a začínaly vznikat bublinky.

Asi každý zná klasický mléčný kefír. Ten jsem chtěl zkusit původně, ale když jsem se dozvěděl, že je možné vytvořit i vodní, tak jsem se rozhodl pro něho. Důvodů je víc, ať už v ceně či dostupnosti mléka oproti vodě anebo lehčímu skladování. Asi bude i jednodušší vypít každý den litr vody než litr mléka. Mám za sebou první várku a jsem opravdu mile překvapen. Výborná limonáda. O chuť se postaral hlavně přidaný citrón a zázvor, kefírová zrna pak dodala nápoji perlivost. Fakt mňamka.

Takhle vypadá finální produkt. Jelikož jsem použil třtinový cukr, tak má zlatavou barvu. Při použití klasického bílého by byl o dost čiřejší.

Samotné kefírové krystaly by měly pomalu růst. Teď je to takový jakoby žmolkovatý želé, tak jsem zvědav, jak to bude vypadat třeba za měsíc. Zatím je mám ve vodě volně, ale bude to chtít nějakou ponožku. Jednak pak půjde obsah lépe přelévat, teď jsem dososával brčkem a podařilo se mi natáhnout i pár žmolků, druhak se tím ochrání před drobnýma částečkama přísad, třeba dužniny citrónu v tomto případě.

A tohle už je druhá dávka.

První várku jsem měl v PETce a tak jsem zjistil, že tahle nádoba na tohle opravdu není vhodná. Cinklo mi to už když jsem tam rval citrón. Pro extrakci bylo třeba lahev rozřezat, takže celkem plýtvání. Pořídil jsem si tedy litrovou zavařovací sklenici, u které se mi líbil systém zavírání. Vršek je tvořený klasickým plechovým zavařovacím víčkem, které ale nemá okraj na zaklapnutí, místo toho tam je druhá část, která šroubováním to víčko přitlačí. Připadlo mi, že tohle se omylem (nejlépe v batohu) neotevře. Doma jsem si pak přečetl přiložený leták, kde, krom chlubení se originálním designem, který slouží už 150let, psali i to, že víčko se dá použít jen jednou a šroubovadlo 10x. Snad to platí jen pro zavařování. Doufám, že mi to při následující cestě do Čech neexploduje. Teď, jak je to přikrytý jen fólií, tak maj bublinky kam utíkat, při převozu už to bude jinak.