Dneska jsem přes den pokračoval v kokosově-cukrovětřitonovo-kávové dietě, kterou jsem si večer zpestřil polévkou s játry, které byly vevnitř červené, ale dobré. Podařilo se mi také dorazit až k tunelům a dokonce jsem stihl i prohlídku. Pak jsem špatně odbočil a tak místo na východ od Saigonu, spím na severoseverovýchodu. Ujel jsem sice přes 250km, ale z trasy tak ukrojil pouze asi 210. Hodina v háji, ale zase jsem jel pěkným kaučukovníkovým lesem.

Než jsem se napojil zpátky na Hočiminku, tak to byl trochu tankodrom, pak už ale následovala fádní (a rychlá) silnice, díky níž, jsem to stihl až k tunelum Cu Chi v Ben Duoc, kam jsem dorazil ve tři hodiny odpoledne.

Opět ohromný areál, ale tunely byly titěrné. Myšleno fyzicky. Na výšku prý mají metr dvacet a moc jsem si nedovedl představit, že bych tu chodil s flintou. Přístupné úseky byly dlouhé maximálně desítky metrů a popravdě, ještě že tak. Pod zem jsme lezli několikrát.

Jednou dokonce i do maskované chodby. I poté, co nás tam pět individuálně vlezlo (a vylezlo), přičemž každej zvedal a zaklapával poklop, tak vchod byl poté stále “neviditelný

Tyto tunely byly s průvodcem a oproti minulým, zde snad každé druhé slovo bylo o Američanech a ani zmínka o Jižním Vietnamu. Průvodce stále přicházel s tím, jak tu Američané dostávali na zadek, jak padali do pastí a jak je Vietnamci “supermanové” ničili. Celkem mi to lezlo na nervy. Úvodní povinné video bylo snad ještě horší. Snad proto, že jsem se při něm věnoval spíš mapě a plánování další trasy. Párkrát jsem zvedl hlavu a stačilo mi to. Bylo to tu hlavně o zabíjení než o přežití.

Zítra mne už čeká delta Mekongu, takže řeky a rovina.