Ostrov Phu Quoc byl spíše zklamáním. Čekal jsem dlouhé a široké pláže lemované palmama a místo toho se mi dostalo místa s pár úzkýma a jen jednou dlouhou pláží. Poslední půlden to trochu napravil, stejně ale zůstává dojem, že se jedná o místo, kde se hodně buduje (ať už silnice nebo rekreační komplexy), a které tedy asi za deset let bude vypadat jinak, ale moc zajímavého tu k vidění není. Ty dvě noci, co jsem tu strávil, byly tak akorát.

Probudil jsem se do příjemného rána a abych ze sebe smyl pot z noci ve spacáku, tak jsem se šel hnedka vykoupat. Krásně jsem se osvěžil a jelikož slunce teprve vycházelo, tak mi nebylo hnedka zase teplo.

Posnídal jsem Dračí ovoce (pitáju), co mi zbylo od včerejška,po pláži jsem si zašel vyfotit pár rybářských loděk, zabalil věci, přigumicoval krosnu k motorce a vyrazil po cestě, po které jsem jel včera už dvakrát, na jih.

Po stále stavěné silnici jsem se dostal až dolů. Cestou nic zajímavého nebylo a tak jsem se stavil alespoň na polévku. Obrátil jsem se na sever s plánem navštívit nějakou z pláží na východním pobřeží. Cesta na Khem byla označena zákazem vstupu (je to vojenská oblast) a tak jsem zamířil na pláž Sam, která je jen o kousíček na sever od té khemské. Dostalo se mi bílého písku, dřevěných lehátek i palem. Byly tu nicméně menší vlny, ale beztak jsem neměl na plavání čas a kupodivu mi stále ještě nebylo vedro. Už teď tu pár lidí bylo, ale cestou zpátky jsem potkal dva autobusy, takže se pěkná pláž asi trochu zaplnila a novomanželé, co se tu fotili, to snad bez davů stihli.

Dostával jsem se do časového presu, abych stihl loď ve dvanáct, což byla škoda, protože podél prašandy vedoucí k přístavu pár pěkných míst bylo. Někde se stavělo, někde byly chatrče, takže samota to nebyla, žádný “komplex” nebo “resort” tu ale nebyl. Palmy, menší skalky, rybáří a žádná lehátka. Asi je to moc daleko od letiště, ale až vyasfaltují povrch, tak je to asi nemine. Alespoň pak z pláže odklidí odpadky. Jak je z fotek vidět, tak tu foukal vítr, což na západě nebylo, proto asi také ty vlny.

Do přístavu jsem se dostal ve tři čtvrtě na dvanáct a měl radost, jak jsem to pěkně stihl. Trajekt měl nicméně slušné zpoždění a tak vyplováme s hodinovým mankem. Po nějakou dobu nám dělají společnost rackové, jak ale mizí ostrov, tak mizí i oni.

Do Ha Tien ani nezajíždím, jen si fotím jeho nábřeží od přístavu a mířím dál. Hodinové zpoždění mne trochu tíží, i tak se ale stavuju na kafe a při této příležitosti si stanovuji cíl dojet do Rach Gia s tím, že nebude ostuda to případně zapíchnouti dříve.

Nechávám si naplnit již opět téměř prázdnou nádrž a po chvilce se zavěšuji za jednu toyotu, se kterou tvořím blok až do obchvatu Rach Gia. Chvilku nám razí cestu dodávka, která se s tím moc nemaže a na každého troubí a problikává ho, jen zřídka zpomaluje pod 50km/h a většinou drží šedesátku, což mi vyhovuje. Toyota je zase asi ráda, že jí někdo uklízí lidi pěkně na kraj. Někteří Vietnamci si totiž rádi hoví uprostřed pruhu i když jedou pomalu a jen neradi uhýbají. Na širokých cestách to zas až takový problém není, tady tím ale blokují (pro auta) celý jeden směr. Nejhorší jsou ale pomalá auta, protože ty ani nemají moc kam uhnout. Moc nechápu, proč jedou tak pomalu. Ono to totiž není jen v osadách, kde bych se s autem fakt bál, ale i na otevřených silnicích bez většího provozu. Tím, že by to byla kraksna to není, jezdí tu téměř výhradně nová auta. Asi jsou zvyklí na rychlost mopedu a to jim stačí. Ten obchvat města mne zaskočil. Aglomeraci jsem se rád vyhnul, protože za šera je tu všude spousta překvapení, ale chvilku to vypadalo, že bude problém najít ubytování, protože kolem prostě domky nebyly. A ještě k tomu jsem měl už hlad. Nakonec to vyřešilo místo jen o kousek dále, které sice leží, ještě s jedním ubytováním, opuštěno u silnice (ze které nějak zmizel provoz, ale čekám, že se zase někde zničehonic objeví), ale dá se tu najíst. Za 200k tak mám pokoj, rýži se čtyřma menšíma kotletkama a pivko. Každému jídlu s rýží se tu říká Cam, u stánků si prstem ukážete co k té rýži chcete, tady výbět nebyl. Když jsem si ještě v Saigonu procházel lístek, abych věděl jak se co řekne (ztráta času), tak mne tam zaujala právě i kotleta, která je Cot let, se střížkou nad o a nad e. Kotlet je hold kotlet 🙂

Zítra mne čeká nejjižnější větší město Vietnamu –  Ca Mau, což bude i můj nejjižnější bod. Rád bych tam dorazil na pátou, abych stihl vyfotit něco z trhů. Ty jsem fotil zatím jen jednou. Ve čtyry je tu nejlepší světlo na focení krajiny, takže to plánuju být ještě na cestě.
Dneska jsem ve čtyry projížděl oblastí, kde bylo pár kopců ve tvaru homole a zpětně mne mrzí, že jsem je nevyfotil, i když by to asi nedopadlo nějak extra. On byl hlavně problém kvůli provozu zastavit a nechat motorku na kraji, kde by fakt překážela. Čistý výhled bez baráků jsem zaznamenal jen jeden (věnoval jsem se víc silnici) a tam zrovna bylo pověšených takových drátů, že by to zkazilo výsledný dojem. Možná, kdyby pod tím kopcem bylo pole zelené rýže, tak bych to i nějak zkusil, tady bylo ale jen žluté a už by na té fotce bylo oranžové asi příliš. Dráty tu jsou při focení ze silnice problém častý, obzvláště ty tlusté černé. Nevím, jestli je to kvůli záplavám, rýžovým políčkům nebo je to jen drahé, ale trend schovat všechno pod zem tady trendem není.