Na občasný jemný deštík jsem si tu už zvykl a tak nebýt extra blátivé cesty poblíž čínských hranic, tak bych dnešku nemohl moc vytknout. To bahno přišlo paradoxně po napojení se na, podle gúglu, “lepší” silnici. Ještě teď jsem překvapen, že jsem se tam někde nevymáchal. V podstatě to byla jedna několik kilometrů dlouhá sušší louže. Jakmile byla možnost, tak jsem z toho pekla odbočil. Úleva ale přišla až po opětovném napojení na solidní asfaltku.

Den jsem začal návštěvou vodopádů BanGioc. Plurál je na místě, protože se nejednalo o jeden mohutný proud, ale voda se valila kde se dalo. Tady vlhké počasí nevadilo, alespoň to tu nebylo polovyschlé jak u některých dalatských vodopádů na jihu. Plné síly sice hlavní vodopád nedosahoval, ale i tak to byla pěkná podívaná. Po pěkně kluzké pěšince jsem došel do jeho střední části. V prostředku vodopádu si zrovna rybář chystal pruty. Nikdy bych neřekl, že ryby budou mít v tomhle chaosu chuť na návnadu.

Pokračoval jsem dále podél řeky, na jejímž druhém břehu byla už Čína a i když to vypadalo, že je to co by kamenem dohodil, tak se mi tok přehodit nepovedlo.

Zítra už asi žádné homolovité kopce nebudou, tak tedy ještě jedna jejich fotka.

Tady jsem ještě nelitoval, že jsem se od vodopádů zajel ještě trochu na východ, to až asi za další 2km. Z bahna žádnou fotku nemám, protože se nedalo moc zastavit bez toho, aby mi do boty bláto nenateklo.

A tohle už je blízké okolí města Cao Bang. Do Nguyen Binh, kde nocuju, to bylo ještě asi 40km. Stejně jako při cestě sem, se i teď na tomto místě jakoby rozsvítilo. Dokonce jsem si myslel, že bych mohl zahlédnout modrou oblohu, ale musel jsem se smířit jen s pár paprsky sluníčka. Sice to bylo jen na pár minut, ale po několika denním půstu i toto málo potěšilo.

Na zítra mám naprosto reálný plán, který snad nebude problém splnit – dojet do Meo Vac. Očekávám pěknou asfaltku se spoustou zatáček, tak jako dnešní poslední dvě hodiny. Samé naklápění – doprava, doleva a pořád dokola.