O tom, jaký byl můj dnešek nejlépe vypovídá to, že největším emočním zážitkem bylo, téměř půlhodinové, chlazení se v řece. Po cestě sice bylo k vidění pár zajímavých věcí, ale toto bylo nej. Kdyby bylo tak o deset stupňů méně, jednalo by se o úplně jiný den.

Včera jsem si řekl o snídani na osmou a tak jsem vlastně ani neměl moc šanci dlouho polehávat. Díky oknu a jím procházejícímu přirozenému světlu jsem se dokonce vzbudil o dvě hodiny dříve. Vstal jsem, vypl větrák co běžel celou noc, zase lehl a během minuty už kolem lítal komár. Znovu na nohy a větrák je opět puštěn. Je celkem hlučný a tak “odfiltrovává” dost zvuků z venku. I po této minirozcvičce hnedka znovu usínám. K snídani mám kávu, vajíčko s bagetou a tři malé banány. V devět vyjíždím.

Nevím, jak je to tady se slavnostním otevíráním nových silnic, ale řekl bych, že se na to moc nehraje. Cesta, po které jsem jel, byla nahrazována novou, která vedla příměji a byla na dohled od této. Na novém úseku jsem občas nějakou motorku zahlédl, ale žádné z prvotních možností o napojení jsem nevyužil, protože mi přišlo, že ještě nejsou úplně dodělané mosty, resp. jejich napojení na vozovku. Místo toho jsem jel po škaredé staré, která se sice do Top5 nejhrůznějších zážitků nekvalifikuje, ale pohodlíčko to nebylo. K napojení na nový úsek se odhodlávám, teprve až když k němu odbočují i dvě motorky přede mnou. Změna určitě k lepšímu, ale projíždění mezi válci a bagry po ne vždy hotovém povrchu také nebylo optimální. Po okolí toho moc k vidění nebylo. Cestu údolím řeky jsem si představoval jinak. Dost často ani kvůli haldám či bujné vegetaci nebyla vidět a když ano, tak celkem z dálky, o nějakých políčkách ani nemluvě.

Po odbočení z rozestavěné QL15 následovala TL520. Ta byla taková přerušovaná, chvilku pěkná, chvilku rozbitá. Byl na ni i celkem rušný náklaďákový provoz. Vypadá to, že hlavním místním průmyslem je zpracování bambusu, jehož tyče se převážely buď na korbách a nebo na vorech. Převoz motorkou jsem dnes viděl jen jednou a opět takovým stylem jako už několikrát tady na severu, tedy plavmo po vozovce. K motorce je chycena jen horní část, dolní je normálně na zemi. Tím, že se jedná asi o pěti metrové trubky, tak v zatáčkách “trochu” ujíždějí do protisměru. Tento způsob přepravy je tu populární a využívá se i na větve, useklé keře, či ocelové tyče. Zatímco přírodní materiály jsou celkem tiché, tak u té oceli to je kravál jak blázen (a to jedou pomalu). Z bambusu tu krom židliček či přístřešků staví i mostky. Vždycky potěší, když se válečný materiál (bodáky do pastí na Američany) použije k obecnému blahu 🙂

Krom bambusu tu už byla i políčka, která byla zavlažována pomocí velkých (bambusových) přečerpávajících kol, pomocí kterých se voda dostávala z koryta na vyvýšené pole. Je to celé nádherně jednoduché a i to pěkně vypadá. Bohužel už bylo vedro a má ochota procházet se po sluníčko byla značně limitující tomu, co by si to tu asi zasloužilo. Zkouším, jestli nepomůže lehké ošplíchnutí a namočení trička, ale nefunguje to. Možná, kdyby byla voda studená…

Největší pařák opouštím při přejezdu do druhého údolí. Mezi skalama je místy studenější vzduch a já jednoho takového plácku využívám k delší pauze a nakládám se do říčky. Proud je tu celkem silný a tak jsem rád za mělké dno. Jsou tři hodiny a mne už připadá, že vedro zmizelo. V dálce jsou slyšet hromy a tak se radši škrabu ven a pokračuji. Jen co vyjedu ze severního stínu vím, že teplo nezmizelo. Po zbytek dne už se mi ale naštěstí nedaří přehřát tak jako v poledne.

Hlavní silnice od laoských hranic je asi teprve nedávno dokončená a tak jedinou nepohodu představují, ještě neoježděné, výstražné drnčící pruhy. Ty se snažím objíždět po krajnici, ne vždy je to ale možné. Jak cesta ubíhá, tak se na vozovce objevuje více a více krav, takže na monotónnost jízdy si stěžovat nemůžu.

Na mapce mám vyznačené dva vodopády, z nihž asi ani jeden nebude nic spektakulárního, takže když odbočku k jednomu z nich (od něj bych se pak musel zase stejnou cestou vracet) míjím, tak už se nevracím a pokračuji k tomu druhému. Ten není úplně nejblíž, takže mi zbyde na zítřek. V sobotu tam bude asi dost místních, ale je to jen pár kilometrů od místa kde jsem ubytován (Lang Chan), tak roč to nezkusit.

Po vodopádku bude následovat cesta zpátky k rezervaci Pu Luong, ve které bych rád nocoval. Jo a možná také premiérově ochutnám psa 🙂

— zpětně přidané fotky —

Stánek se psím masem u cesty.

Kolo přečerpávající vodu z úrovně řeky do políček na vyvýšeném břehu.

Od čínských hranic jsem se dostal k laoským., kde to byl samý bambus.

Spásné chlazení se v rychle tekoucí řece.