To to pěkně vyšlo na kulatou šedesátku. Druhé loučení s Vietnamem už na emoce tak nepůsobilo. Celá druhá štace byla trochu v nevýhodě, že ji chyběl “moment překvapení”. Všechno nové jsem si vyzkoušel na jihu a sever už byl jen jakýmsi pokračováním. Kdyby to bylo časově obráceně, možná bych to viděl jinak, ale jih se mi zdál lepší. Silnou stránkou jihu byly silnice a služby okolo, na severu zas byla celkově hezčí krajina.

Na poslední den jsem měl nařízeného budíka na sedmou, protože mi do Hanoje přece jen kousek zbýval a já to nechtěl mít úplně tip top. Díky velkým oknům (s výhledem na řeku) jsem se ale beztak vzbudil o pár minutek dřív. Dolévám rezervní benzín z petflašky a v osm jsem na cestě.

Někde jsem si ještě chtěl koupit tropickou přilbu na památku a tak mezi trhy kolem silnice projíždím pomaleji, vesměs tu ale nabízejí jen ovoce, zeleninu a maso. Úspěšný jsem až na okraji Hanoje. Včera jsem se na jednom místě ptal a paní říkala, že přilba stojí 100k (nebo o trochu víc), tady ale chlápek vytahuje “number one” a tu kterou jsem si vybral z výlohy dává stranou. Vizuálně jsou prakticky stejné, ale na té jeho je cenovka 480k (ta druhá je za 120), až si myslím, že si ze mne dělá legraci. Rozdíl nakonec poznávám až když si obě beru do rukou, protože ta dražší je znatelně těžší. Její odolnost prodejce demonstruje tím, že se na ni párkrát postaví, což by si prý u té druhé netroufl. Kdyby mi v peněžence zbývalo na poslední den méně peněz, tak bych vzal tu levnější, takhle ale vyhrává “jednička”. Tak neskladná jako klobouk z jihu sice není, ale do baťůžku se vejde jen tak tak.

O kousek dál, kdy už je zřejmé že stíhám, zastavuji na kafe, čímž si také oddechuji od provozu, který na posledních kilometrech pěkně zhoustl. Problém je, že silnice měla dlouho jen jeden pruh v každém směru, takže cokoli většího a pomalejšího fungovalo jako špunt. Druhý pruh pomohl, ale husto bylo. No a jak si tak míchám kostky ledu v kávě tak koukám, že sedím přímo proti “největšímu podzemnímu obchodnímu centru” v Jihovýchodní Asii. Za překonání silnice, která mne od něj dělí, mne ale opravdu nestojí.

V Hanoji jsem se chtěl podívat na trosky bombardéru, které od války leží v jednom z jezírek, a i když to nakonec žádná obrovská kupa nebyla, tak to mezi činžáky beztak bizarně působilo. Zrovna sem přijely i dvě holky na skůtru a jen jsme se na sebe usmáli, jakouže blbost si to fotíme…

Hledání bombardéru chvilku zabralo a tak už mířím jen k jezeru s malou pagodou na malém ostrůvku, pak dělám poslední sebefotku před katedrálou a o kousek dál už vracím, po 3770km, motorku. Průměr tedy vychází na 145km/den, tedy o necelých 15km méně než na jihu, času na motorce jsem ale denně asi strávil víc. Co se fotek týče, tak je rozdíl markantnější. Tady 800, na jihu dvounásobek, při zprůměrování to vychází na 31 vs 50 fotek denně. Jih pokrýval větší oblast a tak byl hold pestřejší a o vlivu nového prostředí jsem se už zmínil.

Zbývají mi téměř dvě hodiny, takže mám dost času na to, abych si koupil čisté triko na cestu, něco k jídlu, cukrovou třtinu na zapití a najití stanoviště minibusů Vietnam Airlines. Cesta s nimi totiž stojí jen 40k, což porazí pouze linkový autobus, který má ale zastávku o dost dál a i když žádné vedro není, tak se mi k němu kvůli pár drobným nechce.

Myslel jsem si, že cesta na letiště potrvá déle a tak na něj dorážím s příjemnou rezervou a jen doufám, že se to takto bude vyvíjet i při všech dalších přestupech. První zastavení je v Bangkoku, kde nás nenechají ani vystoupit. Doplní se palivo a vymění se cestující, kteří sem letěli za ty, co Thajsko opouští. Následuje přestup v Dóhá Dauhá a ranní přílet do Paříže. Za dvacet eur se metrem přesunuji na Orly (čímž si mohu odškrtnout obě pařížská letiště), kde poprvé u kiosku odbavuji nejen sebe, ale i krosnu. Hodinku, kterou jsem měl v rezervě pro případné zpoždění pak čekám a až po té se vydávám přes rentgeny k letadlu. Těšil jsem se, že bude vrtulové, ale bylo proudové. Přistání na City (čímž si mohu odškrtnout všech pět londýnských letišť) je trochu extrémnější, protože se rychle klesá a brzdí, ale hladší než mnohá jiná. Po pařížské vlakové soupravě bez řidiče zkouším i tu londýnskou a kdybych se nepodíval, tak bych ani nepoznal, že řidič chybí. Pak už jen přestup abych se dostal na nádraží a další mezi vlaky a pak už jsem konečně nataženej na posteli.

Cestování z východu je zvláštní. Podle kalendáře jsem vyjížděl včera, zdá se to ale jako předevčírem. Zítra už robota.

— zpětně přidané fotky —

Políčka u nábřeží v Hoa Binh.

Největší podzemní obchodní centrum v JV Asii. V popředí právě budovaná jednokolejka.

Trosky bombardéru v jezírku.

Pagodka v jezeře Hoan Kiem.

Závěrečná fotka před Katedrálou – první a druhý pokus.