Aby to tu nebylo samé běhání, tak tady je knížka o turistice 🙂 Pěší tůra do Santiaga je snad nejprofláklejší dlouhé putování v Evropě. Připadá mi, že se na ni vyávají povětšinou lidé, kteří mají různé osobní problémy a doufají, že se jich tu zbaví. Podle toho, co je slyšet, to nejsou prázdné naděje a opravdu to funguje. Tyhle příběhy lákají různá esoterická “individua”, mezi které očividně patří i autorka. Většina textu je naštěstí normální a různé “síly” tak působí spíše jako koření, které dodává knížce osobitost.

Zatímco vliv myšlenek a proseb na svět kolem nás jsem tedy akceptoval a na zmínky o nich si zvykl, to samé se bohužel nedá říci o referování o hlavní osobě ve třetím pádu. Byl bych mnochem spokojenější, kdyby se jednalo o klasickou ich formu. Nevím, jestli k tomuto stylu vedla autorku jakási snaha o vystižení, že je sledována nečím z vrchu, a že je jen jedním stéblem v celém poli, mne to ale moc nesedlo. Jinak ale dobré, hlavně proto, že se jedná o tenkou knížku. Pokud by měla 300+ stránek, už bych si říkal, jestli to náhodou není ztráta času. Nejlepší asi bude vypsat pár ukázek, které toho řeknou víc než má snaha na předcházejících řádcích.

Den je krásný, lehce polojasný, a ona s nadšením a odvahou ochutnává krásu španělské krajiny. Objevuje zde divizny, levandule, chrastavce, heřmánek, nezralé borůvky. Nemůže se vynadívat na dravce chvílemi kroužící hluboko pod ní, chvílemi se vznášející nad její slaměnou hlavou. Má pocit, že ji orli pečlivě sledují a hlídají. Vysílá k nim energie lásky. Vždy, když se zkontaktuje s těmito vznešenými živočichy, zjevuje se ji v mysli Horovo oko, i když Horus byl znázorňován v podobě sokolí. Kromě orlů se zde vyskytují také supi, a paj ještě nějací menší dravci.

Kráčí ve svitu měsíce, oslovuje probouzející se přírodu, jako vždy prosí vycházející slunce, aby neublížilo její pokožce. Navíc už od rána volá vítr s pokornou žádostí, aby přihnal nějaké mráčky.
Potkává se s Japonkou a s jejími přítelkyněmi z Itálie. „Bon Camino,” vystrouhne jim oficiální poutní pozdrav. „Dneska moc dobré Carmino nebude. Hlásili, že přijde veliké parno,” naříká Japonka Halumi. „Čeká nás moc těžký den.”
„Ještě je docela příjemně a ty už pláčeš pro vedro. Až ti bude opravdu horko, zkus si třeba představit, že jdeš zasněženou krajinou, fouká studený vítr a začalo hustě sněžit,” radí děvčeti.
A pak, ještě před polednem, se obloha zatáhla, zvedl se vítr, rozpoutala se bouřka a citelně se ochladilo. Chladno trvalo ještě asi dva dny a ona si uvědomila, že neřekla svou prosbu přesně.

„Stalo se to tenkrát po operaci. Před Vánocemi jsem šla koupit kapry. Přišla jsem ke kádím a zahlaholila:
‚Chtěla bych dva, alespoň dvoukilové,’ a přistoupila jsem blíž, abych si vybrala. Vtom se mne zčistajasna zmocnila velice podivná energie. Zatmělo se mi před očima, a pak jsem uslyšela, jak ti kapři volají: ‚Mne ne, mne ne!’ Zavrávorala jsem. Pohybovali těmi svými pusinkami a kroužkovali na mě své neštěstí. Asi jsem musela strašně zblednout, protože se mě prodavači ptali, co se mi stalo. Řekla jsem že nic, a odešla bez kaprů. Odpoledne pro ně zašel můj syn. Očistila jsem je, na Štědrý den usmažila řízky, dokonce jsem jeden bez hnutí brvy snědla. Ani jsem to nějak nevnímala, jako bych na tu příhodu zapomněla. Ale od příštího dne jsem se už masa nikdy nedotkla. Ne rozum, ale tělo to samo chtělo. Vůbec nemám pocit, že si něco odříkám. Prostě se mi to stalo.”
„Mně se to taky stalo, taktéž jsem se o to nesnažil, přišlo to samo, ale byl jsem ještě malý.”
„Teď se rodí hodně “osvícených” lidí, přichází krásná doba v našich dějinách. U nás v Čechách velmi rychle přibývá bytostí, zabývajících se duchovním životem.”