Paříž – Le Viaduc Des Arts
Na napsání sem čeká už celkem dost příspěvků, takže těch několik dalších bude takovým vypravením do nedávné minulosti. Začnu od toho nejčerstvějšího. V pondělí jsem byl v Paříži a k návštěvě si vybral bývalou železniční trať, která je nyní přeměněna na pěknou parkovou procházku. Dovede Vás od Bastily až za hranice Paříže, do pět kilometrů vzdáleného parku Bois De Vincennes. Jasně, v Paříži je toho asi k vidění mnoho zajímavějšího, ale já měl Viadukt víceméně po cestě, protože jsem se potřeboval dostat od Východního nádraží, kde mne vysadil Žlutý autobus z Prahy, k nádraží Bercy, odkud mi jel další autobus do Londýna.
K Viaduktu jsem přišel po široké třídě, lemované pěknými činžáky, vedoucí přes Náměstí Republiky až k Náměstí Bastily.
Hnedka po vylezení na bývalou dráhu se vstupovalo do zelena. Tady to může vypadat jako velký prostor, ale co do šíře to žádná sláva nebyla, prostě most.
Lavičkama se tu nešetřilo, takže tu panovala taková klidná atmosféra. Dokonce se mi povedlo najít i místo ve stínu a jelikož intervaly mezi bezplatnými toaletami nebyly veliké, tak jsem si tu mohl v klidu dát i pivko.
Tím, že je Viadukt ve výši horních pater okolních budov, tak byly vidět i věci, které zůstavají lidem na ulici nejspíše skryty.
Asi po dvou kilometrech se z jednokolejiště cesta rozšířila a přibyl pruh pro cyklisty. Díky tomu, že se tu cyklisté nemísí s pěšími, jsem se nemusel stále otáčet jestli někdo nejede, což bylo fajn.
A tohle už je park Bois De Vincennes. Zapůjčení loďky tu stálo myslím 13 éček.
Skály vypadaly krapet uměle, ale zase jsem si říkal, že by dalo dost práce něco takového udělat. Podle mapy to patřilo k ZOO, ale moc jsem si nedokázal představit, které zvíře by tuto dominantu využilo. Později jsem se podíval na wikipedii a zjistil, že se opravdu jedná o lidský výtvor. Skála je vysoká 65m a stojí tu už od třicátých let.
Ze stejného místa jako skálu ze ZOO jsem si vyfotil i altánek. O kousek dál pak byl budhistický chrám, jehož areál byl ale pro návštěvníky uzavřen.
Architektura trochu zvláštní, čekal jsem spíše nějakou stupu, o to větší škoda, že byl komplex obehnán plotem. Sídlí tu Mezinárodní budhistický institut a je tu i největší zlatá socha Budhy v Evropě. Já si musel vystačit se skromnějším sousoším na trávníku před areálem.
Jelikož jsem nikam nespěchal, tak jsem si udělal několik delších pauz a do parku De Bercy jsem se dostal až za šera. Toto místo už s Viaduktem nesouvisí, ale jakýsi oslí můstek v podobě starých kolejí tu byl. Ač by se v parku sedělo pěkně, tak jsem raději přešel lávku směrem ke Knihovně, odkud jsem si vyfotil Pont De Bercy s Notredamem, a posadil se na břeh Seiny. Když se do mne začal dávat chlad, tak jsem se přesunul na nádraží, kde jsem strávil zbývající hodinu do odjezdu.
Oproti mým předcházejícím návštěvám Paříže se mi zdálo, že je tu mnohem více motorek, kol ale i běžců resp. běžkyň. Roli v tom asi hraje nejen roční doba, ale i lokalita mimo úplné centrum. Kolem samotného parku, na hranici Paříže, si nedalo nevšimnout množství černochů, kteří tu nejspíše tvoří většinu. Šel jsem kolem jakéhosi atletického areálu kde byl poměr mládeže přibližně 5 černochů na jednoho bělocha. Fotbalisti a běžci byli promíšeni, ale tenisti a basketbalisti jednolití. Vypadalo to, že tu nikdo s barvou kůže problém nemá a jakési dělení do skupin je založené mnohem více na sociálním postavení a vzorech. Proto tenisté bílí, basketbalisté černí a atleti smíšení.