Tak tak jako včera jsem snad ještě navigačně neselhal. Jak jsem si myslel, že to k jezeru mám maximálně půl hoďky pěkně z kopce podél řeky, tak jsem šel 10…20…30minut a napojil se na asfaltku. Ta vedla stále podél řeky, 10…20…30minut…hodina…hodina…hodina a půl a napojuju se ještě na hlavnější, která nese číslo 358. To nedává moc smysl, protože to bych už musel být téměř na kraji jezera a to teda nevypadá. Jdu směr Shoji, do kopce, serpentýnama, s náklaďákama, 10…20…30minut, hodinu, dvě, tři a konečně jsem u jezera. Jen to není Saiko, ale Shojiko, který je o pět km více na západ a kam jsem chtěl jít zítra. Po cestě jsem zjistil, že ta první asfaltka byla č.36, a že jsem tedy včera scházel místo jižním svahem severním a skončil na druhé straně hřebenu než jsem chtěl. Určitě za to může mapa z infocentra…

Předpověď nelhala a noční déšť přešel do dopoledního jemného mžení, takže jsem měl důvod zůstat ve spacáku. Není přece kam spěchat, za chvíli jsem u jezera, tam se ubytuju a dám si volnější den, jsem si říkal. Vyrážím o půl jedenácté.

V údolí sice bylo teplo, k deseti stupňům, ale i tak čerstvě zasazená rýže na jednom políčku překvapila.

Větší část stoupání jsem šel v krátkém triku, ale kousek před tunelem nejen že se zatáhlo, ale začal i dost foukat studený vítr, takže jsem nahodil zpátky bundu, v tunelu (ve výšce 1090m) pak i čepici.

Ani ne kilometr od tunelu už jsem na břehu Shojika. V obci Shoji žádný obchod není a jelikož jsem snídal jen půlku čokolády, tak už mám fakt hlad. Obchod se naštěstí objevuje, úplně mimo baráky, o kousek dál. Celej šťastnej si kupuju dva rýžové trojhránky. Ptal jsem se prodavačky, kde je tu nejbližší minshuku (domácí ubytování) a se spolunakupujícím se shodují, že v další (2-3km vzdálené) vesnici, což odpovídá mapě, co byla u cesty. Sedám ven, celej natěšenej na jídlo, když tu vychází spolunakupující, že mne k minshuku sveze. Hlad počká, hážu krosnu na korbu a v dodávce se vezu až do vesnice.

Na mapě stálo označení “minshuko village” a stejně tak to pojmenovávali i Japonci, já teda myslel, že to bude nějaké ubytování podporované obcí, ale fakt se jednalo o vesnici, kde byl každý třetí barák minshukem. Bohužel byly všechny zavřený… Nakonec se mi daří optat, které je otevřené a je to hnedka to první, které jsem původně přešel. Dveře jsou otevřené, ale vevnitř nikdo není. Nechávám tu krosnu a jdu si sednout na lavičku, abych se konečně trochu najedl. Když mi začíná být zima, tak si říkám, že budu čekat raději vevnitř. Jak zamířím k domu, tak zbystří paní, která celou dobu vedle mne rovnala pytle se zeleným listím na korbu dodávky a ukázalo se, že to je paní domácí. Jen si nevšimla mého příchodu.

Na uvítanou dostávám hnedka něco na zub. To úplně vlevo je hrnek s kafem ze sáčku. To tady ale nesypou v granulkách, ale ze sáčku vyndají malý papírový filtr, který se takhle postaví na hrnek a je v něm normální kafe. Jelikož jsem ho vypil, tak jsem zvědav kdy usnu 🙂

V tom červeném balení vpředu byla plastová nádobka s želé (tipl bych si že z rýže), která se měla, podle návodu, vyklopit na talířek a zalít obsahem z přiloženého sáčku. Říkal jsem si, co z něj vyteče a byl to med, při jehož vymačkávání jsem se trochu zalepil a tak potěšilo, že součástí balení byl i vlhčený ubrousek.

Pak přišel čas na večeři, na kterou jsem se, v poskytnutém kimonu, přesunul do jídelny. Skládala se z polévky, tofu, sladkých brambor, vepřového řízku, ryby, salátu, želatiny v mandarinkovém rosolu a takových těch černých červů vpředu, což nevím co je, ale živočišné to určitě není. Na plameni pod pokličkou se mezitím dusil plátek hovězího, houbičky a paprika. Vedle pak byla konvička s čajem čekající  na zalití.

No radost pohledět 🙂 Jen jsem si teda nemusel kupovat ty trojhránky. Když jsem skončil, tak na stole zbylo jen to hovězí, které už se do mě prostě nevešlo, i když… Ne fakt ne.

Zatímco jsem hodoval, tak mi paní v pokoji rozestlala futon. Má  na sobě jednu deku a tři peřiny, tak snad mi zima nebude 🙂 Uvidím, jak se zžiju s (asi) pohankovým polštářem.

Za noc se tu platí 4000 (asi tisícovka) bez jídla, 6500 s jídlem. Pro porovnání, ty dva hostely byly, bez jídla, za zhruba 3000 jenů. Nejspíš tu zůstanu i příští noc a vyrazím bez baťohu. Jo a z okna je přímý výhled na Fuji, kterou jsem ale, kvůli všemu tomu jídlu, nevyfotil. Zítra to doženu 🙂