Okruh kolem Annapuren začínám až v pondělí. Sobotu zabral přelet do Káthmándů, kde jsem se ubytovával až po deváté večerní a to nikoli do sólo pokoje, ale k dalším pěti lidem, což více odpovídalo ceně a na vyspání to stačilo. Ještě než jsem přiletěl do Nepálu, tak jsem se stavil v Abu Dhabi a dojmy jsou nejisté, protože jsem měl na prohlídku jen deset minut z předpokládaných několika hodin. Už v Manchesteru jsme nabrali zpoždění, když na palubě zkolabovala nějaká paní. To už isme byli skoro na runwayi a museli se vracet a pak ještě čekat. První autobus v Abu Dhabí mi o fous ujel a na druhý jsem pak půlhodinu čekal, jen abych se dozvěděl, že si u řidiče jízdenku nekoupím. Šel jsem tedy hledat automat na karty, které slouží jako jízdenky. Když jsem ho našel, tak jsem zjistil, že má rozbité přijímání bankovek, nezbývalo tedy abych si koupil čokoládku a tím proměnil papírek za mince. Další autobus jel až za hodinu, takže jsem měl na vše spoustu času. Hodinu pak také trvala cesta, během které jsem viděl nějakou tu zajímavou moderní architekturu i mešitu, u které jsem měl asi vystoupit a prohlédnout si alespoň zrychleně ji. Kolem konečné zastávky nic zajímavého nebylo, zpáteční cestu jsem pak skoro celou prospal.

Nedělní dopoledne jsem strávil běháním po úřadech. Jako volný den tu mají sobotu, takže to nebyl problém. Nejdříve prodloužení víza, protože tu budu více jak 30 dní, pak TIMS kartu (evidence turistů v horách) a povolení pro návštěvu  oblasti Annapuren. Zpátky na hotel jsem se dostal celkem svižně bez bloudění, vzal bágl, vyměnil peníze, dal si fishburger s colou a čajem a šel na taxík. Původně jsem chtěl na autobusák dojít pěšky, ale jelikož je teplo a kolem hlavních cest prašno, tak jsem raději oželel 500 rupek. Autobus co Besisaharu už bohužel ten den nepojede, ale prý mohu vzít minibus do Dumre a tam přestoupit. Je teprve jedna hodina a tak si myslím, že by se to dalo za dnešek stihnout, zvlášť když za chvíli vyjíždíme.

Má zkušenost je taková, že se čeká až se sedadla zaplní a teprve poté se vyráží, jsem tedy příjemně překvapen.

Ne moc dlouho. Na lidi totiž čekáme až teprve na kraji Káthmándů. Když mne omrzí koukání na trhovce tak usínám, když se probudím tak stále (zase) stojíme, tentokrát v koloně. Někde se asi něco stalo, protože v protisměru nic nejezdí. Po více jak hodině se začneme pomalounku posouvat. Zastavujeme u servisu, kde kutlají něco u zadní nápravy, pak na jídlo a pak se opět sekneme. Tentokrát určitě kvůli havárce, protože když projíždíme kolem vraku, tak se celý autobus nahrne k okýnkům. Do Dumre dojíždíme až v devět. Za osm hodin v autobuse jsem zaplatil 400 rupek, tedy méně než za taxík, který mne k němu dovezl. Hotel je naštěstí hned vedle a za 500 rupek, tedy něco přes sto kaček, má pokoj i se záchodem.

V pondělí pokračuji další dvě hodiny do Besisaharu. Původně na dnešek hlásili přeháňky a já tak chtěl, i kvůli úspoře času, dojet až do Bhulbule, nicméně čekat na další přestup a pak se kodrcat po neasfaltované cestě se mi už nechtělo a jelikož po dešti není ani známka, tak jdu raději po svých.

Ještě v městečku jsem odchycen úřednicí, aby si mne zanesla do knihy a zkontrolovala TIMS a povolení. Po přejití visutého mostu jsem už konečně na venkově bez troubení a tůrování motorů.

Touto cestou se vyhýbám té s vozidly, která víří dost prachu. Stoupám a za chvíli se mi nabízí pěkný výhled do údolí s řekou a prašnou silnicí. Zdá se mi dusno a nebo je jen teplo, každopádně triko je za chvilku na zádech propocený. Co jsem nastoupal tak zase scházím a napojuji se na cestu u Bhulbule. Číňani tu o kousek dál něco staví (myslím že hydroelektrárnu) nebo už postavili a je tu úsek betonové silnice. Procházím Taranche a v Ngadi se ubytovávám. Jsou teprve čtyry, ale k další jisté možnosti na přespání to jsou ještě asi tři hodiny a v šest už je tma. A taky mám žízeň. Beztak je opar a do dáli moc vidět není. A baťoh je nějakej těžkej… Dále tedy zas až zítra.