Pěkná scifi knížka o světě s virtuální realitou se četla tak pěkně, že jsem s ní ani nezačínal, pokavaď jsem nevěděl, že nemám alespoň hodinu čas na čtení. Nejraději bych ji byl přečetl v jednom tahu. Na jaře přijde do kin filmová verze od Spielberga. Trailer jsem viděl jen jednou, ale asi se bude jednat o další ze seznamu “Četl jsem knížku film vidět nechci”.

I was introduced to the OASIS at an early age, because my mother used it as a virtual babysitter. As soon as I was old enough to wear a visor and a pair of haptic gloves, my mom helped me create my first OASIS avatar. Then she stuck me in a corner and went back to work, leaving me to explore an entirely new world, very different from the one I’d known up until then. From that moment on, I was more or less raised by the OASIS’s interactive educational programs, which any kid could access for free. I spent a big chunk of my childhood hanging out in a virtual-reality simulation of Sesame Street, singing songs with friendly Muppets and playing interactive games that taught me how to walk, talk, add, subtract, read, write, and share. Once I’d mastered those skills, it didn’t take me long to discover that the OASIS was also the world’s biggest public library, where even a penniless kid like me had access to every book ever written, every song ever recorded, and every movie, television show, videogame, and piece of artwork ever created.

Už jako malé děcko jsem se seznámil s Oasis, protože ji má matka používala jako virtuální chůvu. Jakmile jsem byl dost velký na to, abych oblékl virtuální brýle a haptické rukavice, tak mi matka pomohla s registrací do Oasis. Pak me posadila do kouta a šla do práce. Já tak měl spoustu času na objevování světa, který byl naprosto odlišný od toho, který jsem viděl kolem sebe. Od té doby jsem byl, víceméně, vychován Oasis a jejími vzdělávacími programy, které byly zdarma. Strávil jsem spoustu času ve virtuálním světě Sesame street, zpíváním s Muppets a hraním interaktivních her, které mne naučily chodit, mluvit, sčítat, odčítat, číst, psát a sdílet. Jakmile jsem si osvojil tyto dovednosti, tak mi netrvalo dlouho abych zjistil, že Oasis je také největší knihovnou na světě, kde má každé děcko jako já přístup k jakékoli knížce, hudbě, filmu, TV programu, videohře či umění které kdy bylo vytvořeno.

Na Zemi konečně začala kriticky docházet ropa a stala se tak příliš drahou pro normálního smrtelníka. Satelitní městečka se začala vylidňovat a lidé se sestěhovávali co nejblíže k centru měst, aby nemuseli dojíždět do práce. Vznikaly rozlehlé karavanové oblasti, kde lidé skládaly obytné přívěsy jeden na druhý a vytvořili tak jakési verze sídliště. S nedostatkem ropy přišla i krize a život nebyl žádná legrace. Naštěstí tu byla Oasis, virtuální svět vytvořený Jamesem Hallidayem, který umožňoval úprk z toho reálného.

Items in the OASIS had just as much value as things in the real world (sometimes more), and you couldn’t pay for them with food vouchers. The OASIS credit was the coin of the realm, and in these dark times, it was also one of the world’s most stable currencies, valued higher than the dollar, pound, euro, or yen.

Věci v Oasis měly tu samou hodnotu jako v ty v reálném světě (někdy i větší) a nemohli jste na ně použít potravinové lístky. Kredit Oasis byl měnou tohoto království a v těchto temných časech také jednou z nejstabilnějších měn na světě. Cennější než dolar, libra, euro nebo jen.

Jednoho dne nicméně Halliday zemřel a ve své závěti odkázal veškerý svůj majetek a Oasis tomu, kdo vyřeší jeho rébusy ve formě Easter Eggs v samotném virtuálním světě Oasis. Halliday byl nejbohatším mužem na světě a do Oasis se uchyloval každý, takže zájem o jeho dědictví byl ohromný. Stáli o něj jak školáci tak i velké konglomeráty. No a o řešení těchto rébusů a závodě kdo to zvládne nejrychleji právě tato knížka je.

Like most gunters, I was horrified at the thought of IOI taking control of the OASIS. The company’s PR machine had made its intentions crystal clear. IOI believed that Halliday never properly monetized his creation, and they wanted to remedy that. They would start charging a monthly fee for access to the simulation. They would plaster advertisements on every visible surface. User anonymity and free speech would become things of the past. The moment IOI took it over, the OASIS would cease to be the open-source virtual utopia I’d grown up in. It would become a corporate-run dystopia, an overpriced theme park for wealthy elitists.

…

My generation had never known a world without the OASIS. To us, it was much more than a game or an entertainment platform. It had been an integral part of our lives for as far back as we could remember. We’d been born into an ugly world, and the OASIS was our one happy refuge. The thought of the simulation being privatized and homogenized by IOI horrified us in a way that those born before its introduction found difficult to understand. For us, it was like someone threatening to take away the sun, or charge a fee to look up at the sky.

Tak jako většinu Gunterů mne děsila myšlenka, že by IOI získalo kontrolu nad Oasis. IOI věřilo, že Halliday nikdy svůj produkt pořádně nezpeněžil a chtěla to změnit. Zavedla by měsíční poplatky, všude vyvěsila reklamy, uživatelova anonymita a svoboda projevu by byla fuč. V moment převzetí Oasis IOI by přestala virtuální open-source utopie ve kterém jsem vyrůstal existovat. Stala by se z ní korporátní distopie, předražený zábavný park pro bohaté.

…

Má generace neznala svět bez Oasis. Pro nás byla mnohem více než hrou, byla součástí našich životů. Narodili jsme se do ošklivého světa a Oasis byla naším jediným šťastným místem. Myšlenka, že by tato simulace byla zprivatizována a zhomogenizována IOI nás děsila způsobem, kterým nemohla starší generace rozumět. Pro nás to bylo jak kdyby někdo chtěl odstranit Slunce či účtovat poplatek za pohled na oblohu.

Začátek mi nicméně přišel mnohem zajímavější než konec, snad kvůli tomu, že se v něm popisuje nová realita – lidé se o reálný svět zajímají čím dál méně protože většinu času tráví ve virtuálu, Oasis umožnuje zbavit se hendikepů i předsudků a konec je již jen o soutěžení. Pro film to bude asi ideální a možná že mne zvědavost udolá a přeci jen na něj zajdu. Je tu spousta odkazů do 80.let ve formě her či filmů, které mne ale celkem míjely. Pro o trošku starší Američany to tak má ještě větší přitažlivost. Fakt dobrá knížka, která nutí k zamyšlení jak nad dnešním světem tak i nad případnou budoucností.