Už to jsou tři týdny co jsem byl na výletě u Camborne. Fotky mám poupravené dlouho, ale stále jsem neměl hotové video, při kterém jsem zkoušel nový malý foťáček s otočným displejem – Sony RX100 m3, u kterého jsem jaksi nezapnul mikrofon a tak jsem se zasekl u dodatečného namluvení. Ono to video beztak za moc nestálo. Camborne je v Cornwallu a je u něj spousta bývalých dolů, po kterých zbyly jen budovy připomínající zříceniny. Původní plán zahrnoval i vyzkoušení nového stanu, ale všude bylo natolik mokro, že jsem raději využil pohostinosti klienta, dorazil o den dříve a vyspal se v rezervní místnosti. Tak a teď už ty fotky.
Pozůstatky po těžbě a zpracování cínu a mědi.
Počasí bylo nádherné, tedy alespoň dopoledne. Po noci strávené ve vlaku jsem si nejdříve pohybu pěkně užíval, postupně mne ale baťoh táhl k zemi víc a víc.
Suveréně největší komplex patřil South Wheal Frances. Od dvacátých let 19.století se tu těžila měď a od padesátých se přidal i cín. Ještě na začátku 20.století tu pracovalo tisíce lidí, propad cen cínu po První světové válce vedl v roce 1918 k uzavření komplexu.
South Wheal Frances – takové pěkné místo na fotku.
Plán byl přespat na kopci u kříže, který tvoří dominantu kraje. Po dvou přeháňkách a shlédnutí terénu z toho ale sešlo.
Na stejném kopci jako kříž se nachází i tento hrádek. Právě u něj se nacházelo jediné místo, kde by se dal býval dal stan rozložit. Na můj vkus trochu moc na ráně. Výhled odtud není na Camborne ale na Redruth, který je od Camborne jen asi 5km a kde jsem cestu nástupem na autobus zakončil.
Projití kolem kříže jsem si nemohl nechat ujít a právě někde tady padlo rozhodnutí o zkrácení výletu. Tím, že jsem scházel z druhé strany kopce, tak to pak byl do Redruthu ještě kousek, stačil jsem i potřetí zmoknout a když jsem večer dorazil do Falmouthu, tak opět svítilo sluníčko a déšť se už po zbytek dne neobjevil. Já si snědl Fish and Chips, natáhl se a užíval komfortu volného dne.
Ježíškovský stan hold počká na křest až do června, kdy mám naplánovanou výpravu do Skotska.