Plán mírně pozmněněn, ale i díky třem jídlům během dne (oproti dvoum v dosavadních dnech) z toho byla velmi příjemná sobota.

Hotelová snídaně byla vydatná. Paní z toho nic nevařila a donesla to odněkud ze stánku. V misce je (foneticky) purpur ajam, což je rýže, kuřetem, sojovýma bobama a ještě něčím. V igeliťácích k tomu byly dvě omáčky, jedna žlutá – takové jemné kari a pak černá – taková sladká sojovka. Na talířku je zeleninová rolka, něco jakoby z listového těsta, to s chili papričkou už nevím a takový zvláštní banán, kterej chutnal jak sladká pečená brambora s trochou banánu. V sáčku jsou křupky k té rýži. To samé měla i paní s malým klukem, tak jsem alespoň věděl co mám s těma omáčkama dělat.

Do Borobuduru jsem chtěl vyrazit brzy, abych se vyhl davům, ale o půl osmé už tam bylo tolikhle lidí, fronta ke kasám, další autobusy přijížděly a tak jsem to odložil na všední den a uvidím, jestli to bude lepší. Stejně budu mít cestu okolo.

Místo chrámů mne tak dopoledne čekala cesta do Diengu, který leží na sopečném platu. Na provoz jsem už uvykl a jelo se fakt pěkně a to i proto, že se zvedala nadmořská výška a bylo trochu pod mrakem. Někde za Wonosobo se platilo vjízdné 10k, které se očividně vztahovalo jen na turisty a začaly být vidět kopce. Tady, nad bramborovým polem, je vidět Ragajembangan (2177m.n.m.).

Když jsem se otočil, tak nad mrkvovým polem byl vidět Sumoing (3375m.n.m.), to už jsem byl kousek od Kejajaru a místa mého obědu, což bylo opět kuře s rýží a zeleninou.

Mrkev, mrkev, všude samá mrkev.

Konečně jsem dorazil do Diengu, našel si ubytování a dal si hoďku a půl pauzu. Pak jsem vyrazil na výlet po cestě která je vyznačena na mapy.cz a která mne měla přes vyhlídku, dvě jezera a případnou další vyhlídku vrátit kolečkem zase zpátky. Samotného by mne jít takovýmito uličkama a doufat, že někam dojdu, nenapadlo.

Pak jsem procházel mezi polema s bramborama, na jejíhž krajíh byly buď cibule a nebo papriky s pro mne nezvykle barevnýmy květy.

O kousek dál byly papáje. To už jsem dost často kontroloval gps. Byly to na sebe navazující cestičky mezi políčky a já byl fakt překvapen že nekončí.

No a konečně jsem došel na vyhlídku a zalitoval té mé pauzy. Myslel jsem si, že slunce vydrží až do konce dne, ale mraky na západě byly jiného názoru.

Kromě pěkného vrcholku Sindoro (3225m.n.m.) jsou vidět i dvě jezera. To větší je Telaga Warna a to menší Telaga Pengilon. Pěkně to od nich táhlo sirovodíkem. Celkem jsem se tu zdržel a tak jsem kolečko zavrhl, určitě sem zajdu i zítra a dokroužím to.

Zpátky jsem šel schválně jinudy a vyšel přímo před restaurací, která byla samoobsluhovací. Po chvilce sezení mi paní naznačila, že mi neukazovala rýžovar proto aby se zeptala jestli chci rýži, ale proto abych si nabral. Kuře už jsem nechtěl a tak jsem si k rýži přidal něco co jsem považoval za tofu a vyklubala se z toho vajíčka, opatrně jsem přihodil i jakési zelí, protože bylo zpestřený červenejma papričkama, ke kterým jsem neměl důvěru. Posléze jsem si přihodil ještě jednu rýži a paní donesla i (foneticky) tepekomol, což byly ty samé placky co jsem měl včera a nejsou tedy sójové ale rýžové. K pití čaj, účet 25 tisíc, spokojenost. Ještě zmíním, že jsem ve výšce dvou tisíc metrů, takže jsem si večer oblékl košili, nicméně sortiment péřových bund, čepic, šál a rukavic mi přijde trochu přehnaný…

Zítra mám v plánu brzkoranní výstup na Prau, dokončit kolečko a návrat do Borobuduru. Vypadá to tu dnes na párty večer hlasitá západní i asijská popmusic a to nejhorší – karaoke. Snad usnu. Na ráno si sice nařídím budíka, ale myslím, že mne v pět, stejně jako dnes, vzbudí vyřvávající indonézský muezín, protože mešita je opět přes ulici, i když o trochu dál.