Pestré to dneska bylo. Příjemná překvapení i zklamání, chůze i jízda, sluníčko i déšť. Jsem zralej do postele tak uvidím, jak stručně dnešní zápisky pojmu. Zítra vstávám zase brzo, tak nechci moc ponocovat.

Ráno mešita nezklamala, ozvala se snad už o půl páté, takže v pět už jsem vypochodoval na Prau (2565m.n.m). Než jsem na ni vystoupal, tak jsem potkal tři stany a na táhlém vrcholu byly na každém volném place. Takový kemp roztažený do 1-2km. Genius loci tedy absolutně žádný a to o to více, že nebylo nic vidět. Ne kvůli stromům ale kvůli oblačnosti. Pro rosu se ani nedalo moc sejít z cesty, natož se posadit. Nedošel jsem ani na konec hřebenu a točil to zpátky. Někde jsem udělal chybu, sešel jsem na druhém svahu a dvakrát na ztvrdlé vlhké hlíně uklouzl. Pozitivní bylo, že jsem si tím možná zkrátil trasu k jezerům, každopádně jsem nemusel jít stejnou cestou jako včera. Z vesnice Patakbanteng k nim totiž vedla cesta také.

Jezero Telaga Pengilon nijak zajímavé nebylo a na cestě to bylo znát. Malá pěšinka s občasnýma bambusovýma tunelama, jejihž funkci jsem moc nechápal, možná aby tam nenapršelo a neudělalo se bahno.

Na poloostrůvku mezi jezerama bylo několik sošek vždy s nějakou legendou. Já se vyfotil u Budhy, ke kterému když dovedete člověka, který se ve škole nenaučil číst, tak druhý den to už prý umět bude. Tohle místo už bylo zásobováno místníma turistickýma autobusama, takže tu bylo celkem živo a nechyběly ani postavy z teletubbies.

Na břehu Telaga Warna jsem se byl podívat na sírné vývěry, kromě smradu ale nic moc vidět nebylo. Sem už nešel prakticky nikdo, jen na poloostrov a zpátky. Vypadá to, že si od tohoto místa hodně slibujou, budují cesty a přístupovou halu, zajímavé to bude ale asi jen pro místní. Pak jsem opět vystoupal na vyhlídku, po sopce ani památka, díky slunci ale lépe vynikla zelená barva Warny. Pak už jen zpátky na hotel a jelikož už je půl jedné, tak rychle na další lokaci.

Kawahsikidan vypadal ze začátku spíš jak lunapark, highwire, stánky, selfiespoty, ale nakonec jsem tu strávil dvě hodiny. Za deset tisíc super místo se spoustou sírných a termálních vývěrů. Všichni jdou jen k tomu největšímu a nejsmradlavějšímu a tak je u těch malých okolo pusto.

Za mnou hlavní atrakce z místa mimo cestu, proto jsem měl klid  a samospoušť.

K jednomu z malých vývěrů s vroucí vodou jsem dal krtka ať si také užije páru. O tu jsem si málem popálil ruku a hodně rychle se mi zamlžily brýle.

Před odchodem ještě záběr z odstupu. Tím jak přibýval čas, tak se mi zdálo, že ubývají lidi. Všichni asi spěchají domů z prodlouženého (dvoudenního) víkendu.

O kousek dál je hindu chrám, u kterého se ani neplatí vstupné a moc na něm k vidění není. Na záběru jsou i paní, které se mnou chtěly vyfotit. Jedny z mnoha lidí dnes. Ať už to bylo na Prau, poloostrůvku, Kawahsikidanu nebo během čekání pod střechou.

K Borobudoru odjíždím až ve tři. Původní plán byl ještě stihnout podvečerní vyhlídku na celý komplex, i kdyby vše klapalo tak by to ale bylo tip top. Nicméně najednou začalo pršet. Takový letní liják. Rychle to stáčím ke stříšce, ale i tak jsem dost mokrej. Po pěti minutách to vypadá že je konec, tak zase hup na motorku. Po deseti minutách přichází silnější déšť a trvá mnohem déle. To jsem schovanej v altánu, u kterého je pár stánků. U jednoho z nich si dávám knedlíčkovou polévku, mé první dnešní jídlo. Pomáhá mi se zahřát, protože jsem jen v mokrém tričku a stále celkem vysoko. Pak následovaly ještě dvě dešťové přestávky, to už jsem byl ale v nížině a největší zima byla pryč. Do Borobuduru dojíždím opět za tmy, tentokrát už ale v sedum. Nenalézám mé původní ubytování a tak končím v Ada homestay. Za stejnou cenu zatím lepší služby – čaje kolik chci, wifi, mapka okolí. Tady prý nepršelo. S mokrým zadkem se jdu navečeřet a myslím, že jsem si vybral obalované krevety s rýží plus k tomu nějaký džus. Zítra chrámy a opět přejezd do hor.