Jak jsem včera psal o pomalých náklaďácích, tak dneska to byl extrém. Mezera mezi nima byl tak kilometr někde možná tři. Všechny naložené kameny, štěrkem nebo pískem a roztáhlé asi na 80km kde byla spousta zatáček. Nic moc.

Ještě před snídaní jsem si opět zajel k jezeru Ranu Pakis. Rybáři tu tentokráte nebyli a tak jen pár fotek Semeru a zase zpátky. K snídani jsem si naložil rýži, tofu, smažené placičky, zelí a klíčky, zalil to čajem a byl připraven na poslední delší jízdu.

Ještě než se objevily náklaďáky, tak jsem asi projížděl kolem nějakého zvířecího trhu, protože jsem měl před sebou na dodávkách nejdříve krávy pak kozy a nakonec kačeny.

Na jedné křižovatce jsem špatně odbočil a dostal se na hezké místo s rýží, palmama, buvolem a výhledem na Semeru. Asi můj nejoblíbenější místní vrchol.

A ještě fazole tu byly, to je to vzrostlé za buvolem.

Na jednom obrázku mladá rýže, sklizená rýže a čerstvě vsazená rýže. Zemědělci tu mají pořád co dělat…

A Semeru naposledy. Za deset minut už byla úplně ztracená v mraku.

V obci Oro-Oro Ombo jsem poprvé vyděl značku upozorňující na sopku. Hnedka dva důvody pro fotku, samotná značka a také možnost zmínění jména této vesnice, které mi připadá hezky zvláštní.

Stavil jsem se opět na kokos ve sklenici a už tak dobrý nebyl. Chyběla limetka a cukr měl trochu pachuť, nicméně osvěžil a to bylo hlavní.

V hodně hustém provozu jsem dojel až do Jona’s homestaye kousek od  malangského nádraží, takže k půjčovně motorek to mám necelý kilometr. Na dvě hoďky jsem se natáhl a pak vyrazil na nádraží rezervovat jízdenku na zítra do Jakarty. Cestou jsem míjel tenhle parčík, který vypadá hezky, je ale středem kruhového objezdu, takže ne úplně dobře přístupný. Na nádraží mi řekli, že všechny tři zítřejší vlaky do Jakarty jsou vyprodané. To bylo nemilé překvapení. Zeptal jsem se na autobus a byl odkázán na autobusové nádraží Arjosari asi dvacet minut autem nebo motorkou odtud. Odložil jsem večeři, vrátil se k ubytování, nastartoval motorku a vyrazil do nočního provozu Malangu. Autobus naštěstí jede, stojí tři sta tisíc, což mi přišlo hodně, ale byl jsem ujištěn, že se jedná o luxusní autobus se sklápěcíma sedačkama, přikrývkou, večeří, teplýma nápojema, snídaní, televizí a klimatizací. Mohl jsem si vybrat sedadlo a podle nákresu to vypadalo, že bude téměř prázdný. Hlavní výhodou je, že vyjíždí už v jednu, takže nebudu muset sedět celé odpoledne na nádraží, nevýhodou je, že mne nedoveze do centra. Nádraží Pulo Gebang je od něj asi deset kilometrů a tak budu muset řešit další transport. Ještě k ceně, ekonomy vlak je za 110tisíc, ale ve vyprodaném by to byl asi příliš intenzivní zážitek, vyšší třída je za 260. Z Malangu do Jakarty to je asi 900km, takže autobus vychází na padesátník na kilometr.

Při rezervování sedadla jsem chtěl místo u okna na straně kde nebude svítit slunce. Radši jsem koukl do mapy a vycházela mi pravá strana, která je natočená k severu. Hned jsem byl ale opraven ukázáním dráhy Slunce, které vedlo od východu k rovníku, TEDY NA SEVER a pak na západ. Zatracená jižní polokoule 🙂 Vůbec jsem si toho za ten necelý měsíc nevšiml, ale předevčírem jsem se divil jak hodně na severu slunce zapadá. Tímto se i omlouvám za psaní slunce, Slunce, sluníčko. Přeci jen psát Sluníčko mi přijde zvláštní a když může být sluníčko tak asi i slunce je možné, alespoň tedy pro mne.

Zítra ráno se chci podívat na barevnou čtvrť Malangu, v devět musím vrátit motorku, pak odpočinek následovaný osmnácti hodinama v extrasupermegaluxusním autobuse.