Den šestnáctý. S baterkou v mobilu to s moc velkou rezervou nebude, ale dopisovat ještě více dní by bylo už moc. Co jsem tak probral fotky, tak to bude hlavně o počasí a o jídle.

Po dni volna u jezera pod Ben Nevisem, během kterého pršelo hlavně všude okolo a stanu se většina srážek vyhla, jsem se vydal k severní stěně nejvyšší britské hory. Bylo třeba obejít Carn Dearg a už od začátku bylo zřejmé, že vrchol Nevisu bude v mraku.

A taky že byl a nejenom vrchol. Skály co vidět byly byly ale hezké, takže za cestu to stálo.

Pod samotnou stěnou je chata zdejší verze horské služby a také několik potůčků a vodopádků, které se kousek pod chatou spojují do Allt a’ Mhulinny, podle které jsem pak scházel dolů.

Oblačnost se spíše zhoršovala, takže jsem ani nezvažoval třeba hodinku počkat.

U dolního konce lanovky na svahu Aonach Moru, kde bylo plno teréních cyklistů, jsem se stavil na jídlo. Těstoviny nic moc nevypadaly, ale byly dobré, i když byly třeba zajíst tyčinkou. O kousek dál jsem si pak našel místo na spaní, zazápasil si tradičně s muškama kousalkama a byl tu další den.

Do vesničky Spean Bridge to bylo něco přes 5km a jelikož ta měla být restaurace, tak jsem nesnídal, že se najím až tam. Zastavil jsem hned u první možnosti slibující jídlo a dobře jsem udělal. Měli tu i různé hamburgry, já si ale vybral Mega snídani. Oproti Mini snídani jen o libru dražší a já chtěl vyzkoušet haggis.

Bylo toho trochu hodně, takže se hodilo že jsem měl hlad. Haggis je to nazelenalé kolečko a chutnal trochu jako jitrnice. Ani black puding (tmavé kolečko hned vedle) nebyl špatný. Slané jsem pak zajedl toasty s marmeládou a celé to zapíjel výborným americkým světlým alem ze Švédska jménem Shed head.

Měl jsem v plánu se napojit na mou původní trasu, což znamenalo dojít k jižnímu konci Loch Treigu a po cestě minout pár dalších kopečků. Měl jsem ssebou jen trochu vody a z nějakého důvodu strašnou žízeň 🙂 , takže jsem byl rád když jsem našel malý potůček v půli stoupání do průsmyku.

Skoro jako na Jávě… Okolí pěkné, ale začalo foukat, objevovat se mraky a únava přicházet. Sestoupil jsem z plošiny a na prvním příhodném místě se utábořil. K večeři mi stačil jen banán.

K snídani jsem si udělal těstoviny a poté v klidu vyrazil. Chvilku se šlo ještě dolů, ale pak už se objevilo jezero a od něj se zase stoupalo.

Tamtudy jsem někde včera procházel a docela bych si tipl, že tam právě prší.

Projíždějící vlak jako malý oslí můstek k dalšímu jídlu, které jsem si dal na malinkém nádraží Corrour, tak se tady to okolí jmenuje.

Ceny mi přišly trochu vyšší. Čtrnáct liber (přes čtyry stovky) za guláš, zde zvaný Venison stew se nakonec neukázalo jako předražené. Takového hovězího jsem snad ještě nikdy najednou nesnědl. Měkoučké a výborné.

Po půl hodině od vyjití jsem si musel dát na břehu Loch Ossianu pauzu, aby mi trochu slehlo, na fotce už ale je Loch Ghuilbinn nad kterým jsem spal.

Než mne mušky zahnaly do stanu, tak jsem si ještě vyfotil tenhle pěkný kopec, který se asi nazývá Beinn a’ Chlachair.

Předpověď počasí byla, že odpoledne má začít pršet a pak má pršet ještě dva dny. Posnídal jsem teda jen banán a tyčku a šel a šel, abych to stihl k Loch Laganu u kterého jsem chtěl nocovat. Stihl jsem to pěkně, ale problém byl s najitím místa. Mělo totiž i dost fučet, takže jsem chtěl mít i něco trochu krytýho od jihozápadu. U této soukromé residence bych si i nějaké vybral, ale měli to posychrovaný cedulkama.

Nakonec jsem došel až na jeho druhý konec a konečně se usadil. Kopce vzadu už patří Národnímu parku Cairngorms a já si nejsem úplně jistej jestli je v Parcích ok stanovat nebo ne. Stan mám jen o pár metrů dál a dovečeřívávám už v něm, protože opravdu začalo pršet. Žádnej velkej slejvák, takovej ten zahradnickej deštík. V noci pak přichází vichr, kdy jsem fakt rád, že nejsem v otevřeném terénu. Občas mi do stanu šlehne jen takovej větrnej ocásek co se nad hladinou nějak zamotal a to mi stačí. Druhý den je to samá přeháňka, takže zůstávám na stejném místě, což je rozhodnutí z doby, kdy jsem si myslel, že to bude celodenní déšť.

Další den jsem už zase ale šel, i když to na suché počasí nevypadalo. Zde pohled přes východní pláž.

A tady už oblíkám pončo. Zase žádnej velkej liják, jen tak aby zkazil náladu.

Procházím jelení rezervací, kde vidím pár mladých, kteří se ale rychle dekují.

Tady je vidět, že si tu člověk trochu hrál s vodou, mostů už netřeba.

Důvodem je malá přehrada Spey, na jejímž břehu je spousta ovcí. Já zakládám tábor asi dva kilometry od ní chvilku před tím, než začíná opět pršet.

Zkouším štěstí se snídaní, ale v Lagganu mají jen žemli se slaninou a vajíčkem. Zároveň je to i krámek, tak si kupuju i něco sladkého a k tomu kafe. Myslel jsem si, že během této pauzy přestane pršet, ale ne. Vypadá to na další mokrý den.

Někde mezi kopci Binnein Mor a Spirean Beag. Podařilo se mi totiž sejít ze správné cesty a teď jdu sice jinudy, ale směrově správně.

Opuštěný domek v dáli láká k pauze, přestává i na chvilku pršet, všude pode mnou je ale podmáčeno a občas se objeví malá strůžka.

K domku bych musel přes řeku a jelikož tu nikde není možnost jak ji zdolat suchou nohou, tak jdu podél ni. Podle mapy je cesta na druhé straně, já se držím ovčí stezky.

Jak se do říčky vlévá více a více stroužků tak v ní vody neubývá, most nikde a já na protější straně viděl turistu i auto, takže tam musí být cesta. Ta má tady víceméně končí, takže brodím. Brodění s věcma moc nemusím, obzvlášť když se najednou odněkud slítnou mušky a při obouvání začíná opět pršet.

Cestu nalézám, je jasně viditelná díky mostu přes jinou říčku a u ní je i malá zpustlá stodola, kde si obklopen ovčíma bobkama dávám pauzu. Čekám na konec deště, marně.

Večeři jsem měl naplánovanou na Newtonmore. Vesnička je plná takovýchto barevných koček. V okolí tu je prý i trocha Divokých koček a tak to tu mají jako podporu turismu. Je půl páté a v hospodách mi říkají, že vařit začnou až v šest.

Končím tedy opět v kavárně a nejdříve si dávám rajskou polévku

a potom rybu s hranolkama, hráškem a toastem. Pivo je decentně skryto, protože tu nemají licensi na prodej alkoholu, takže kdyby se někdo ptal, tak jsem si ho donesl sám, to se může.

Po příjemné večeři vycházím jen nad vesnici a cestou vyplašuju malé kuře tetřívka, které hnedka mizí a místo něj se objevuje máma, jako že nemůže lítat a zrovna utíká na druhou stranu. Tatík se drží trochu vzadu a s nervama na tom asi není nejlíp, protože občas popolétne 🙂

Do stanu se dostávám jen chvilku před další přeháňkou. Jsem rád, že jsem to stihl, protože mi mezitím uschlo pončo i nohavice. Mokré mám jen ponožky a boty které nechávám venku, takže ve stanu nic mokrého nemám. Spadlo jen pár kapek a vypadá to, že by nemuselo pršet ani zítra.