Oproti Jednomu dnu Ivana Děnisoviče je Soustroví mnohem temnější, depresivnější a bohužel i méně čtitelné. Já jsem si do čtečky stáhl českou verzi, která u nás narychlo vyšla po revoluci. Vydavatel se hnedka na začátku omlouval, že překlad není úplně konzistentní, protože se na něm podílelo vícero lidí a něměli čas výsledek úplně sladit. Samotný Solženicyn prý trval na tom, aby kniha vyšla co nejdříve. Po kouskách slepoval výsledné dílo a před prvním vydáním neviděl vše po hromadě i on. Právě tato fragmentovanost činí čtení ne moc přívětivé. Některé pasáže se čtou jedním dechem u jiných se člověk nepřestává divit a některé jsem jen přeletěl očima. Podle Databáze knih, má Soustroví Gulag 1688 stránek, což by mne u papírové knihy asi odradilo, ale u textového souboru to tak do očí nebilo.

Souostroví jsem začal číst někdy na začátku léta a když jsem koncem října dorazil do Mastů, byl jsem teprve na 35%. Poslední desetinu tvoří poznámky, takže mi zbývalo 55% obsahu k dočtení. Jedním testem jsem zjistil, že jedno procento mi trvá asi jednu hodinu čtení. Rozhodně jsem to chtěl během následujících tří týdnů přečíst, což znamenalo 2,5 hodiny strávených v textu každý den. Stejně jako z podvečerních filmů, i z tohoto se stala rutina – hodinka a něco ráno, hodinka a něco před spaním. Pilně jsem si zvýrazňoval pasáže, které mne oproti okolnímu textu zaujaly a to buďto kvůli své absurditě, krutosti anebo zajímavému příběhu (popřípadě jejich kombinace). Většina výpisků dávám k dispozici a díky jejich rozsahu, to vyjde asi (určitě) na nejdelší blogový příspěvek, který tu najdete.

Žádný pozvolný začátek v knížce není a hnedka na prvních stránkách je jasné, jaká bude dále panovat atmosféra.

Orgány většinou neměly žádné pádné důvody pro výběr koho zatknout a koho nechat na pokoji, plnily jen směrná čísla. Plnění plánu mohlo být zákonité, ale mohlo také mít naprosto nahodilý charakter. V roce 1937 přišla do přijímací kanceláře NKVD v Novočerkassku jedna žena, aby se zeptala, co bude s hladovým kojencem, dítětem její zatčené sousedky. „Posaďte se a počkejte,“ řekli jí, „my to vyšetříme.“ Čekala dvě hodiny, pak ji vzali z čekárny a odvedli do cely: potřebovali rychle splnit směrné číslo a neměli dost příslušníků, aby je poslali do města – a tato žena byla právě při ruce! A naopak, k Lotyši Andreji Pavlovi, jenž bydlel nedaleko Orši, přišlo NKVD, aby ho zatklo; on však neotevřel, vyskočil oknem, utekl jim a ujel rovnou na Sibiř. A třebaže tam žil pod svým vlastním jménem a měl v dokladech, že je z Orši, nebyl nikdy zatčen, ani předvolán, ani podezírán. Existují totiž tři druhy pátrání: všesvazové, republikové a oblastní, a téměř polovina tehdy zatčených nestála za to, aby kvůli nim vyhlašovali pátrání na vyšší úrovni než oblastní. Člověk, který měl být zatčen víceméně náhodou, jako třeba na sousedovo udání, býval snadno nahrazen jiným sousedem. Lidé, kteří se náhodou dostali do zátahu nebo do hlídaného bytu a kteří, stejné jako Andrej Pavel, měli odvahu hned, ještě před prvním výslechem, utéci – ti nebyli nikdy stíháni a pronásledováni; kdo však zůstal a čekal na spravedlnost, ten byl odsouzen. A právě tak se zachovali téměř všichni či převážná většina: malomyslně, bezmocně, odevzdaně.

(Lazar Kogan, jeden z vedoucích Bělomorstroje, bude brzy prohlašovat: „Věřím, že jste osobně nevinen. Ale jako vzdělaný člověk musíte chápat, že bylo nutno provést rozsáhlou společenskou profylaxi!“)

To, že si od autority státu nechá běžný člověk líbit víc, než by se zdálo vhodné, se tu zmiňuje nespočetněkrát. Na druhou stranu, jakou jinou šanci má?

Že jiné lidi hromadně zavírají, je sice také nesmyslné, ale u těch přece jen zůstává v každém jednotlivém případě nejistota: „Třeba tenhle opravdu něco…“ Ale ty? Ty ses přece určitě ničím neprovinil! A stále ještě posuzuješ orgány jako lidsky logickou instituci: Ono se to vysvětlí – a pak mě pustí. Proč bys tedy měl utíkat?… A jak by ses mohl stavět na odpor?… Vždyť tím bys jen zhoršil své postavení, tím bys znemožnil, aby se omyl vysvětlil. A tak nejen že se nepostavíš na odpor – dokonce jdeš se schodů po špičkách, jak to poručili, aby sousedé nic neslyšeli6. A pak – proti čemu se vlastně stavět na odpor? Proti odebrání opasku? Proti příkazu stoupnout si do kouta? Nebo proti příkazu jít s nimi z domu pryč? Zatčení se skládá z drobných okolností, z nesčetných maličkostí – a zdánlivě nemá smysl se pro každou zvlášť hádat (tím spíše, že myšlenky zatčeného se točí kolem veliké otázky: „Za co??“) ale všechny tyto okolnosti dohromady ústí nevyhnutelně v zatčení.

Na to, jaký měl Stalin vztah k Inteligenci, je k neuvěření, jakého pokroku se SSSR za jeho vlády dostalo. Platilo to i pro normální pracovité lidi.

A jací vychytralí zlosynové byli tito staří inženýři, jak ďábelsky rozmanitě uměli škodit! Nikolaj Karlovič von Meck v lidovém komisariátu dopravy předstíral, že je velice oddán budování nového hospodářství, dokázal dlouze a živě hovořit o ekonomických problémech výstavby socialismu a s oblibou dával rady. Jednou z jeho nejškodlivějších rad bylo: prodloužit nákladní vlakové soupravy a nebát se je maximálně naložit. S pomocí GPU byl von Meck odhalen (a zastřelen): chtěl docílit toho, aby se koleje, vagóny a lokomotivy rychle opotřebovaly a aby republika v případě intervence zůstale bez železnic! Když však o něco později nový lidový komisař dopravy soudruh Kaganovič nařídil vypravovat právě takové těžkotonážní soupravy, ba dokonce dvojnásobně i trojnásobně naložené (a za tento objev dostal on i jiní vedoucí činitelé Leninův řád) – tu se zase zlomyslní inženýři projevili v podobě limitářů: křičeli, že je to přespříliš, že se ničí vozový park! A tak byli po právu zastřeleni za nevíru v možnosti socialistické dopravy. Pronásledování těchto Iimitářů potrvá několik let, vyskytují se totiž ve všech oborech, mávají svými výpočetními vzorci a nechtějí pochopit, že mostům a strojům pomáhá nadšení pracujících.

Jakmile však byly rozsudky smrti vyhlášeny a zapsány jako aktivum vyšetřovacích orgánů a soudů, přestali je tito strašáci, zvaní odsouzenci, zajímat: ve skutečnosti přece žádné spiknutí neexistovalo, a proto se v životě státu nemohlo nic změnit, jestliže zůstanou odsouzenci naživu nebo ne. A tak o nich rozhodovala jen vězeňská správa. Ale vězeňská správa, patřící ke Gulagu, pohlížela na vězně z hospodářského hlediska. Jejím směrným číslem nebylo co nejvíc poprav, nýbrž co nejvíc pracovních sil pro Souostroví Gulag. Tak pohlížel náčelník vnitřní věznice Velkého domu Sokolov i na Strachoviče, který se nakonec začal v cele smrti nudit a žádal o papír a tužku k vědecké práci. Nejdřív napsal sešitek „O interakci kapaliny a tuhého tělesa, jež se v ní pohybuje“, pak „Výpočet listových per, pružin a tlumičů“ a potom „Základy teorie stability“; to už ho dali do samostatné „vědecké“ cely, dostával lepší jídlo, pak začaly přicházet objednávky od Leningradského frontu, pro nějž zpracovával otázky „objemové střelby protivzdušné obrany“ – a skončilo to tak, že mu Ždanov změnil trest smrti na 15 let (ale pošta z Velké země šla příliš pomalu: vzápětí mu přišlo z Moskvy normální omilostnění, které bylo štědřejší než Ždanovovo – dostal všeho všudy desítku).

Někdy se stalo, že rozkulačené odvezli do tundry nebo do tajgy, tam je pustili a nechali: vždyť je přivezli umírat, nač evidence? Že to bylo daleko a v zapadlém koutě, nenechali jim ani ozbrojeného strážného. A toto pracovité, vytrvalé plémě, které moudré vedení konečně pustilo, začínalo bez pluhu a bez koně, bez rybářského náčiní, bez pušky, snad s několika sekerami a lopatami beznadějný boj o život v podmínkách o málo snazších než v době kamenné. A v rozporu s ekonomickými zákony socialismu tyto osady nejen přežívaly, ale vzmáhaly se a bohatly! V takové osadě někde na Obu – ne na hlavním splavném toku, ale u vedlejšího ramene řeky, vyrostl Burov. Dostal se tam jako malý chlapec. Vypráví, že jednou, těsně před válkou, kolem projížděl motorový člun, zpozoroval je a přirazil ke břehu. V člunu bylo vedení okresu. Vyptávali se – odkud jsou, kdo jsou, od kdy tu jsou. Načalstvo bylo ohromeno jejich bohatstvím a blahobytem, jaké na svém kolchozním území nemělo. Odjelo. Za několik dní přijeli zmocněnci s vojáky NKVD a zase, jako v roce Moru, jim rozkázali okamžitě opustit všechen majetek, opustit zabydlenou osadu a téměř nahé, s uzlíky v rukou, je nahnali dál do tundry. Nestačí snad tento příběh, abychom pochopili podstatu „kulaků“ i podstatu „rozkulačování“? Co by se bývalo dalo udělat s tímhle národem, kdyby byl mohl volně žít a svobodně se rozvíjet!!!

I když teda těžké podmínky mohou přinést nové a originální ideje.

Mezi obyčejnými normálními lidmi je více vynálezců (stejně jako básníků), než tušíme. A v táboře zvlášť. Člověk se přece musí dostat ven! Vynálezy jsou formou útěku, při němž nehrozí kulky a bití. Tito uctívači múzy Uranie (žádnou bližší neznám) při nástupu i při návratu z práce, s nosítky nebo s lopatou, vraští čelo a namáhavě vynalézají něco, co by ohromilo vládu a roznítilo její zájem. Třeba Lebeděv z Chovrinského tábora, radista. Teď když dostal zamítavou odpověď, nemá už co skrývat a přiznává se mi, že objevil efekt odchylky kompasu při zápachu česneku. Spatřoval v tom cestu k modulování vysokých frekvencí pachem, pach by se tak mohl vysílat na dálku. Vládní kruhy v tom však nespatřovaly žádný význam pro vojenství a zájem neprojevily. Nevyšlo to. Buď zůstaň a makej dál nebo si vymysli něco lepšího.

Nechybí ani česká stopa.

A kdo si všiml 30 tisíc Čechů, kteří v roce 1939 odešli z okupovaného Československa do bratrské slovanské země SSSR? Nebylo možno zaručit, že některý z nich nebyl špión. Odvezli je všechny na sever do lágrů (odkud se pak za války vynoří „Československý armádní sbor“).

Západ byl za války (a očividně i těsně po ní) spojencem SSSR a na to mnoho ruských vojáků doplatilo. Pro mne další důvod, proti věčnému blahořečení Churchilla.

A jako na výsměch, jako by vlasovci chtěli potvrdit prozíravost nejneprozíravějších Němců, prvním a zároveň posledním samostatným činem těchto vlasovských divizí byl úder… proti Němcům! Za všeobecného rozkladu a bez dohody s německým oberkommandem soustředil Vlasov koncem dubna 1945 své dvě a půl divize u Prahy. Tu se rozšířila zpráva, že se esesácký generál Schórner chystá zničit hlavní město Československa, dříve než je přenechá nepříteli. Vlasov dal rozkaz svým divizím, aby se přidaly k povstalým Čechům. A všechnu křivdu, trpkost a zlost, jež se za tato tři krutá a nesmyslná léta nahromadily vůči Němcům v porobených ruských duších, si teď vlasovci vylili v útoku na Němce: napadli je z nečekané strany a vyhnali z Prahy. (Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město? U nás jsou dějiny překrouceny a říká se, že Prahu zachránila sovětská vojska, ačkoliv to ve skutečnosti ani nemohla stihnout.) Pak začali vlasovci ustupovat směrem k Američanům, do Bavorska: jedinou jejich nadějí byli spojenci – že se budou spojencům nějak hodit čímž jejich dlouholeté houpáni v německé smyčce získá konečně nějaký smysl. Avšak Američané proti ním postavili ozbrojenou zeď a donutili je, aby se vzdali do rukou sovětů, jak bylo dohodnuto na jaltské konferenci.

Ve stejném měsíci květnu 1945 učinil v Rakousku i Churchill tentýž loajální spojenecký krok (o němž se u nás s obvyklou skromností pomlčelo): Předal sovětskému velitelství kozácký sbor o devadesáti tisících mužů i s celým trénem – se starci, dětmi a ženami, kteří se nechtěli vrátit k rodným kozáckým řekám. (Veliký muž, jehož pomníky budou později zdobit celou Anglii, nařídil také je vydat na smrt.) Samo toto předání se odehrálo zákeřným způsobem v duchu tradiční anglické diplomacie. Kozáci totiž byli odhodláni bojovat na život a na smrt nebo odjet za oceán třeba do Paraguaye nebo do Indočíny, jen se nevzdat živí. Proto je Angličané nejdřív vyzvali, aby odevzdali zbraně pod záminkou ujednocení jejich výzbroje. Potom pozvali důstojníky odděleně od vojáků na údajnou poradu o budoucím osudu jejich armády do Judenburgu v britském okupačním pásmu – ale v noci před tím postoupili Angličané tajně toto město sovětským vojskům. Čtyřicet autobusů s důstojníky, od velitelů rot až po generála Krasnova, přejelo po vysokém viaduktu a vjelo přímo do polokruhu vězeňských vozů, vedle nichž už stál ozbrojený doprovod se seznamy v rukou. Cestu zpět zatarasily sovětské tanky. A důstojníci neměli, čím by se mohli zastřelit nebo probodnout – všechny zbraně jim byly odebrány. Vrhali se z viaduktu dolů na dlažbu. Potom Angličané stejně úskočně předali i řadové vojáky – ve vlacích (údajně je poslali k jejich velitelům převzít zbraně). Roosevelt a Churchill jsou ve svých zemích považováni za vzor státnické moudrostí. Nám však, v našich ruských vězeňských diskusích, byla jasně a očividně zřejmá jejich soustavná krátkozrakost, ba dokonce hloupost.

Má vůbec cenu sepisovat zákony? Není to náhodou ztráta času?

Ačkoliv Stavrov ve věznici zemřel, požádal prokurátor soud, aby svolil k přečtení jeho výpovědí a pokládal je za výpovědi učiněné před soudem (celá žaloba spočívala právě jen na Stavrovových výpovědích). Soud souhlasil: nechť se výpovědi zemřelého připojí k ostatním materiálům, jako by byl naživu (má to arci tu přednost, že mu nikdo z obžalovaných nebude moci odporovat). … … Po výslechu obžalovaných začne výslech svědků. Na řadě je účetní N. „Co víte o Vlasovově škůdcovské činnosti?“ „Nic.“ „Jak to, nic?“ „Byl jsem v místnosti pro svědky a nemohl jsem slyšet, o čem se zde mluvilo.“ „To jste také slyšet neměl! Vašima rukama prošlo mnoho dokladů, nedělejte tedy, že o ničem nevíte.“ „Všechny doklady byly v pořádku.“ … … vynesl rozsudek: „Zastřelit do čtyřiadvaceti hodin!“ V soudní síni nastalo vzrušení: Trest smrti byl přece zrušen! Prokurátor Krylenko to vysvětlil: „Co se rozčilujete? Trest smrti byl zrušen. Ale my neodsuzujeme Ščastného k trestu smrti – my ho zastřelíme.“ A také ho zastřelili.)

Spiklence a rozvraceče jsem si teda představoval jinak. To, že i přes tyto kruté tresty se v SSSR kriminalitu nepodařilo vymítit o něčem svědčí.

A co to bylo za zločince? Kde se vzalo tolik spiklenců a rozvratníků? Sedělo tam například šest kolchozníků z okolí Carského Sela, kteří se dopustili tohoto zločinu: když kolchoz posekal (rukama obžalovaných) svou louku, vrátili se tam a na hrbolcích si ještě nasekali trávu pro své krávy. Ani jednomu z těchto šesti mužiků nedal VCIK milost a rozsudek byl vykonán!

A jaké jsou v táboře ženské? Jsou tu zlodějky, štětky i politické, ale většinou jsou krotké. dostal je sem Ukaz (Usnesení – pozn. překl.). Strkají je sem na základě Ukazu za rozkrádání státního majetku. Kdo naplnil za války a po válce všechny továrny? Ženské a holky A kdo živí rodinu? Kdo jiný než ony. A jak ji mají uživit? Bída nezná zákon. A tak koukat něco sebrat: strkají do kapes smetanu, pronášejí mezi nohama housky, balí se do punčoch. nebo, tak je to jistější: do továrny přijdou naboso, tam umažou nové punčochy, natáhnou si je, doma je vyperou a – na trh s nimi. Kdo co vyrábí, to také krade. Mezi ňadra schovají cívku nití. Všichni strážní jsou také podplaceni, také chtějí žít, prohlížejí jen tak ledabyle. Ale když vpadne razie, kontrola – dostaneš za tu mizernou cívku – deset let! Přesně tolik jako za vlastizradu! A tisíce jich pozavírali za cívky.

I když měl systém táborů fungovat i jako strašák pro lidi, kteří normálně chodili do práce, tak se k nim přece jenom celá pravda nedostala.

Fantazie spisovatelů je příliš chabá, aby si mohla představit každodenní život na Souostroví. Chtějí-li napsat o vězení něco vrcholně otřesného a nechutného, soustředí vždy své výtky na záchodový kýbl. Kýbl – ten se stal v literatuře symbolem vězení, symbolem ponížení a zápachu. Ach, jaká naivnost! Copak je kýbl pro vězně nějakým zlem? Ten je přece to nejmilosrdnější, co žalářníky napadlo. Veškerá hrůza začíná tím okamžikem, kdy kýbl v cele není.

Teorie se ne vždy shoduje s praxí.

Zaklínadlo bylo známé, kolikrát jsme je slyšeli: “V novém společenském zřízení nemůže být místo ani pro kázeň hole, o niž se opíralo nevolnictví, ani pro kázeň hladu, na níž se drží kapitalismus.” Souostroví však dokázalo spojit výborně jedno s druhým.

sociálně cizí je téměř nemožné napravit, tak silně je v nich zakořeněna třídní zkaženost. Většinu z nich může napravit až hrob. Pokud lze přece jen nějakou malou část napravit, tedy samozřejmě jen prací, a to prací fyzickou. těžkou (která nahrazuje stroje), takovou prací, jež by pro táborového důstojníka nebo dozorce byla ponižující, jež však nicméně kdysi učinila z opice člověka (v táboře ho naopak nevysvětlitelným způsobem proměňuje zase v opici).

Nebo co se stalo z politického školení? Třeba na 5. ZTS Unžlagu přijíždí ze Suchobezvodného lektor (to už je rok 1952). Vězně po práci zaženou na přednášku. Soudruh sice nemá středoškolské vzdělání, ale politicky zcela správně přednáší O boji řeckých vlastenců. Muklové jsou ospalí, jeden se schovává za záda druhého, nikoho to nezajímá. Lektor vykládá o strašlivém pronásledování vlastenců a o tom, jak řecké ženy ze žalu napsaly dopis soudruhu Stalinovi. Přednáška končí, povstává Šeremetová, je to ženská ze Lvova, prostá, ale mazaná, a ptá se: “Občane veliteli! A povězte, komu máme napsat my?” A je po pozitivním vlivu přednášky.

Vzpomínáte si, jak to říká Lenin: „Utlačená třída, která se nesnaží o to, aby se naučila zacházet se zbraněmi, aby měla zbraně, taková utlačená třída by si nezasloužila nic jiného, než aby se s ní zacházelo jako s otroky.“

Zatímco Nacisti měli tábory spíše koncentrační tak Sověti bez diskuze pracovní. Ušetřili za plyn a ještě se zvládlo něco udělat.

Nejstarší ze všech prací na Souostroví je kácení dříví. Je pro všechny, všechny umístí, neuzavírá se ani před invalidy (bezruké posílají v tříčlenné skupině udupávat půlmetrové závěje). Sněhu je po prsa. Jsi dřevorubec. Nejdřív vlastní váhou udupeš sníh kolem kmene. Pak jej porazíš. Pak, těžce se prodíraje sněhem, osekáš všechny větve (také je musíš ve sněhu hledat, dostat se k nim se sekerou). A stále v tom prašném sněhu za sebou povlečeš všechny větve, sneseš je na hromadu a hromady spálíš (jenom kouří, nehoří). Teď kmeny rozřežeš pilou do určených rozměrů a naskládáš. A norma je bratru na den – pět kubických metrů, pro dva – deset.

Ostatně – má smysl přít se o délku pracovní doby? – vždyť norma je větší pán než pracovní doba, a když brigáda nesplnila normu, střídaly se včas jen stráže, zatímco pracanti zůstávali v lese do půlnoci ve světle reflektorů a teprve k ránu šli do tábora sníst večeři zároveň se snídaní – a znovu do Iesa. Není nikoho, kdo by o tom pověděl: všichni umřeli.

Jedno předčasné propuštění však trestanci nemůže vzít žádná modrá čepice. Tímto propuštěním je smrt. A to je nejzákladnější, nepřetržitá, nikým nenormovaná produkce Souostroví. Od podzimu 1938 do února 1939 zemřelo v jednom z Usť-Vymských táborových středisek 385 osob z 550. Některé brigády (Ogurcovova) vymíraly úplně, i s vedoucím. Na podzim roku 1941 měl Pečorlag (železniční) na seznamu 50 tisíc, na jaře 1942 – 10 tisíc. Za tu dobu se nikam nevypravoval jediný transport – kampak se podělo čtyřicet tisíc?

Koncem roku 1948 bylo ve Spassku asi 15 tisíc muklů obojího pohlaví. Byla to obrovská zóna, její sloupy stoupaly do kopců, sestupovaly do údolí, rohové věže na sebe neviděly. Postupně se tábor členil: muklové stavěli vnitřní zdi a oddělovali ženskou, pracovní, čistě invalidní zónu spod. (To ztěžovalo styky uvnitř tábora a pro šéfy to bylo pohodlnější.) Šest tisíc lidí chodilo pracovat na přehradu 12 kilometrů vzdálenou. Protože to byli přece jen invalidé, šli přes dvě hodiny tam a přes dvě hodiny zpátky. K tomu je třeba připočítat jedenáctihodinovou pracovní dobu. (Málokdo vydržel takovou práci dva měsíce.) Další rozsáhlé práce byly v kamenolomech, ty byly přímo v zónách (ostrov má vlastní nerostné bohatství!) – v ženské i mužské. V mužské zóně byl lom na kopci. Tam se po večerce trhaly skály amonalem, a ve dne invalidé kladivy rozbíjeli kameny. V ženské zóně se amonalu nepoužívalo, ženy kopaly ručně, než se dostaly k vrstvě kamene, a pak jej drtily velkými kladivy. Pochopitelně jim kladiva vyklouzávala z násad, nové násady se lámaly. Opravovaly se v jiné zóně. Přesto od každé ženy žádali splnění normy – 0,9 kubíku denně. Protože ji splnit nemohly, dlouho dostávaly trestní příděl – 400 gramů chleba, dokud je muži nenaučili tahat před kontrolou kámen ze starých hromad na nové. Připomeneme, že veškeré tyto práce nejenže dělali invalidé a nejenže bez jediného stroje, ale že to bylo v krutých stepních zimách (až 30-35° mrazu a vítr) a navíc v letním oblečeni, protože nepracující (tj. invalidé) nemají na zimní teplé oblečení nárok. P-ová vzpomíná, jak za takového mrazu, téměř neoblečená, rozbíjela kámen obrovským kladivem. Nakolik byla tato práce prospěšná je zvlášť zřejmé, dodáme-li, že kámen z ženského lomu se ukázal z jakéhosi důvodu pro stavební práce nevhodným a jistého dne jistý velitel dal příkaz, aby ženy nasypaly zpátky do lomu všechen kámen, který za rok vytěžily, pokryly jej hlínou a vysadily park (park z toho pochopitelně nebyl). V mužské zóně byl kámen dobrý a na stavbu se dopravoval následujícím způsobem: po apelu hnali celý útvar (bylo to asi osm tisíc mužů najednou, kdo jen ten den ještě byl naživu) do kopce a zpátky lidi pouštěli jen s kameny. V neděli se taková zdravotní procházka konala dvakrát – ráno a večer. … … Nepracující invalidé dostávali 550 gramů chleba, pracující – 650. Ve Spassku také neznali léky (kde by se nabraly pro takové bezedné množství! A stejně chcípnou!), ani lůžkoviny. V některých barácích vagónky sestrčili dohromady a na spojených prknech místo dvou spali, těsně jeden vedle druhého, čtyři. A ještě jedno zaměstnání tu bylo! Každý den šlo 110-120 lidí kopat hroby. Dvě americká nákladní auta vozila mrtvoly v ohrádce, z níž trčely ruce a nohy. Dokonce i v poklidných letních měsících roku 1949 umíralo denně 60-70 vězňů, v zimě každý den stovka (počítali to Estonci, kteří pracovali u márnice). (V jiných zvláštních táborech taková úmrtnost nebyla a jídlo bylo také lepší, ale tam se také víc pracovalo, to nebyli invalidé – to už si čtenář srovná sám.) To všechno bylo v roce 1949 (tisíc devět set čtyřicet devět) – ve třicátém druhém roce Říjnové revoluce, čtyři roky po skončení války s její nutnou tvrdostí, tři roky po skončení Norimberského procesu, kdy se celé lidstvo dozvědělo o hrůzách fašistických táborů a s ulehčením si oddechlo: „To už se nebude opakovat!“ K celému tomu režimu je ještě třeba dodat, že příchodem do zvláštního tábora bylo téměř přerušeno spojení se svobodou, s ženou, která čekala tebe a tvé dopisy, s dětmi, pro něž ses stával mýtem (dva dopisy ročně, ale ani ty, do nichž jsi vložil všechno nejlepší a hlavní, nashromážděné během dlouhých měsíců, nebyly posílány). Kdo si odváží kontrolovat cenzorky, zaměstnankyně ministerstva vnitra? Často si usnadňovaly práci – část dopisů pálily, aby je nemusely kontrolovat. A že tvůj dopis nedošel, to se dá vždycky svést na poštu.

Bylo to dokonce tak, že se práce neodvíjela podle počtu vězňů, ale jejich množství se přizpůsobovalo náročnosti projektu.

Od roku 1930 nebylo kopání kanálů vymýšleno pro dřímající tábory – naopak, pro naplánované kanály urychleně dávali dohromady tábory. Činnost soudu neurčovala počet reálných “zločinců” (nebo dokonce “podezřelých osob”), ten byl dán požadavky hospodářských orgánů. Když se začal budovat Bělomořský kanál, hned se ukázalo, že solovečtí muklové nestačí, a že tři roky – je příliš krátká nerentabilní doba trestu pro osmapadesátku, že je třeba ji soudit rovnou na dvě pětiletky. To, v čem tábory byly ekonomicky odůvodněné, předpověděl již Thomas More, praotec socialismu, ve své Utopii. Tábory byly dobré pro ponižující a zvlášť těžké činnosti, které za socialismu nebude nikdo chtít dělat. Pro práce v dalekých divokých krajích, kde se tak po mnoho let nebudou muset budovat byty, nemocnice, obchody. Pro práce s motykou a lopatou – v rozkvětu dvacátého století. Pro výstavbu velkých staveb socialismu, když k ním nejsou ekonomické prostředky. Na velkém Bělomořském kanálu bylo i auto vzácností. Všechno se dělalo, jak se říká v táboře, na “prdící pohon”. Na ještě větším Volžském kanálu (objemem prací byl sedmkrát větší než Bělomořský, lze ho srovnat s Panamským a Suezským kanálem) bylo vykopáno 128 kilometrů o hloubce více než 5 metrů, s horní šířkou 85 metrů – a téměř všechno motykou, lopatou, kolečkem.

Míra lidského utrpení tu dosahovala maximálních hodnot.

Co nezachytí film, to nám popíše pomalá a pozorná próza, rozliší odstíny cesty k smrti, které se říkalo buď kurděje nebo pelagra nebo alimentární distrofie. Tak třeba – člověk kousl do chleba, a na chlebě zůstaly stopy krve – to jsou kurděje. Pak začnou vypadávat zuby, hnít dásně, objeví se vředy na nohou a budou odpadávat kusy kůže a masa, člověk začne páchnout jako mrtvola, nohy sevře křeč z velkých koulí. Na marodku takové nedávají, a tak lezou po zóně po čtyřech. Tvář zhnědne, jako by byla opálená, loupe se, člověk má silný průjem – to je pelagra. Průjem je třeba nějak zastavit, někde užívají tři lžíce křídy denně, tady se zase říká, že když seženeš slanečky a sníš je, udržíš v sobě jídlo. Ale kde sehnat slanečky? Člověk slábne, slábne, a to o to rychleji, čim je vyšší postavy. Je už tak slabý, že nemůže vylézt na druhou palandu, že nemůže překročit ležící kládu: musí nadzvednout nohu oběma rukama nebo ji přelézt po čtyřech. Průjem vyplavuje z člověka síly, ., i jakýkoli zájem – o jiné lidi, o život, o sebe samého. Hluchne, hloupne, ztrácí schopnost plakat, i když ho vlečou po zemi za saněmi. Už ho neděsí smrt, upadá do měkké růžové nálady. Překročil všechny hranice, zapomněl, jak se jmenuje žena a děti, zapomněl, jak se jmenoval on sám. Někdy se celé tělo hladem umírajícího pokryje namodrale černými bobulkami s hnisavou hlavičkou menší než špendlík – tvář, ruce, nohy, trup, dokonce i šourek. Nelze se jich ani dotknout – tolik to bolí. Boláčky zrají, praskají, valí se z nich hustý pramínek hnisu, vypadá jako červ. Člověk hnije zaživa. Jestliže se po obličeji tvého souseda na palandě zvědavě rozlezou černé vši, je to neomylný příznak smrti.

Míra sebevražd oproti tomu byla dost nízká.

Je velmi efektní představa, že by všechny ty nevinně postižené milióny začaly houfně páchat sebevraždu. Přitom by způsobily vládě dvojí nepříjemnosti: dokázaly by svou nevinu a vláda by přišla o bezplatné pracovní síly. Obměkčila by se vláda? Začala by litovat své poddané…? Sotva. Stalina by to nebylo zastavilo, vzal by na svobodě ještě takových dvacet miliónů. To se však nestalo! Umíraly stovky tisíc lidí, milióny, dohnané do nejzazší krajnosti -ale k sebevraždám to z jakéhosi důvodu nevedlo! Lidé, odsouzení k zrůdné existenci, k hladu a vysílení, k nadměrné práci – sebevraždu nepáchali! Když jsem to zvážil, dospěl jsem k závěru, že tento důkaz je nejsilnější. Sebevrah je vždycky na konci, je to vždycky člověk v slepé uličce, člověk, který prohrál život a nemá vůli pokračovat v boji. Jestliže tyto milióny bezmocných, ubohých stvoření přece jen sebevraždu nepáchaly, znamená to, že v nich žilo nějaké nepřemožitelné vědomí. Nějaká silná myšlenka. Bylo to vědomí všeobecné neviny. Byl to pocit, že lid prochází zkouškou – podobnou tatarské porobě.

Vše se bralo smrtelně vážně a následky tomu odpovídaly. Stačilo i hloupé udání.

16 lety školák, Čuvaš, udělal chybu v ruštině, která není jeho mateřským jazykem, když psal heslo do nástěnných novin, 5 let. A v účtárně sovchozu visí heslo: “Žije se lépe, žije se radostněji” (Stalin). A někdo připsal červenou tužkou “u”, že jako Stalinu se žije veseleji. Viníka nehledali, zavřeli celou účtárnu.

Grigorij Jefimovič Generalov (ze Smolenské oblasti) byl obžalován takto: “Opíjel se, protože nenáviděl sovětskou vládu.” (Zatím pil proto, že se nesnášel s manželkou) – 8 let.

Solženicyn se i dost často pozastavuje nad mírností cara oproti sovětskému režimu.

Co znamenalo před revolucí vylepování letáků? Byla to legrace, jako když člověk honil holuby, ani tři měsíce za to nedostal. Ale když pět chlapců ze skupiny Vladimíra Geršuni připravuje letáky: “Naše vláda se zkompromitovala” – potřebují asi stejnou odvahu jako pět chlapců ze skupiny Alexandra Uljanova při atentátu na cara.

Podívejme se třeba na všem dobře známý Leninův život. Na jaře 1887 byl za pokus o atentát na Alexandra III. popraven jeho vlastní bratr692. Stejně jako Karakozovův bratr byl tedy bratrem carova vraha. A co? V témže roce začíná Vladimír Uljanov studovat na Kazaňské carské univerzitě – a navíc na právnické fakultě! Není to podivuhodné? Ve stejném školním roce je Vladimír Uljanov z univerzity vyloučen. Ale vyloučen je za organizování protivládní studentské schůze. Takže mladší bratr carova vraha navádí studenty k neposlušnosti? Co by dostal u nás? Ale určitě trest smrti! (A ostatní pětadvacet nebo deset!) Ale on je vyloučen z univerzity. Ta krutost! . A navíc ho posílají do vyhnanství… Sachalin?693 Ne, rodinný statek Kokuškino, kam v létě stejně jezdívá. Chce pracovat – dostává možnost… kácet stromy v tajze? Ne, věnovat se právnické praxi v Samaře a přitom pracovat v nelegálních kroužcích. Pak může dálkově absolvovat pěterburskou univerzitu. A co dotazníky? Copak je zvláštní oddělení slepé? A tu je po několika letech zase tento mladý revolucionář zatčen proto, že v hlavním městě organizoval Svaz boje za osvobození – nic menšího! Nejednou měl před dělníky „buřičské“ projevy, psal letáky. Mučili ho snad, týrali? Ne! Poskytli mu režim, příznivý pro studium a psaní. V petěrburském vyšetřovacím vězení, kde seděl rok a kam mu nosili desítky knih, napsal větší část Vývoje kapitalismu v Rusku a vedle toho posílal – legálně, přes prokuraturu! – Ekonomické etudy do marxistického časopisu Novoje slovo. Ve vězení dostával placené obědy s předepsanou dietou, mléko, minerálku z lékárny, třikrát týdně balíčky z domova. (Trockij v Petropavlovce také mohl sepsat první variantu teorie permanentní revoluce.) Ale pak ho snad na základě rozsudku trojky zastřelili? Ne, ani trest vězení nedostal, poslali ho do vyhnanství. Do Jakutska na celý život!? Ne, do bohatého Minusinského kraje a na tři roky. Vezli ho tam snad s želízky na rukou? V trestaneckém vagónu? O, nikoli! Jede svobodně, ještě tři dny klidně chodí po Petěrburgu, pak po Moskvě, musí přece nechat konspirativní instrukce, navázat spojení, uspořádat poradu revolucionářů. Má povoleno jet i do vyhnanství na vlastní útraty – to znamená se svobodnými cestujícími, žádný transport, žádná tranzitka ani po cestě na Sibiř, ani – pochopitelně – na zpáteční cestě. To Lenin nikdy nepoznal. Pak ještě potřebuje v Krasnojarsku pracovat v knihovně dva měsíce, aby dokončil Vývoj kapitalismu. A ta kniha, kterou napsal vyhnanec, vychází bez jakýchkoli cenzurních potíží (no, porovnejte to s našimi poměry!). Ale z čeho žije v daleké vesnici, vždyť práci zřejmě nenajde? Zažádal o erární výpomoc, platí mu víc, než potřebuje. Těžko mohly existovat lepší podmínky, než měl Lenin ve svém jediném vyhnanství. Mimořádná láce, zdravá strava, množství masa (beran na týden), mléko, zelenina, neomezené lovecké radosti (není spokojen se svým psem, docela vážně mu chtějí poslat psa z Petěrburgu, na lovu koušou komáři, objednává si glazé rukavice), vyléčil si žaludeční a jiné nemoci z dob svého mládí, rychle se spravil. Žádné povinnosti, zaměstnání, závazky a ani jeho žena a tchýně se nenamáhají: za dva a půl ruble měsíčně dělalo patnáctileté vesnické děvčátko všechny těžší domácí práce. Lenin nepotřeboval žádný novinářský výdělek, odmítal nabídky z Petěrburgu na placenou publicistickou činnost a vydával a psal jen to, čím si mohl udělat jméno. Vyhnanství skončilo (mohl „prchnout“, snadno, ale prozíravě neprchl). Prodloužili mu ho snad automaticky? Na doživotí? Pročpak, to by bylo nezákonné. Dovolili mu bydlet ve Pskovu, jenom do hlavního města nesměl. Ale jede do Rigy, do Smolenska. Nikdo ho nesleduje. Nato se svým přítelem (Martovem) veze koš nelegální literatury do Petěrburgu a jede přímo přes Carské Selo, kde je kontrola zvlášť ostrá (to už s Martovem přehnali). V Petěrburgu ho seberou. Koš u sebe sice už nemá, ale má nevyvolaný dopis, psaný neviditelným inkoustem. Je adresován Plechanovovi, je tam celý plán založení Jiskry, ale tím se policie nenamáhá. Zatčený je tři týdny v cele, dopis je v jejich rukou a zůstane nevyvolaný. A jak dopadá ta svévolná cesta z Pskova? Dvacet let katorgy jako u nás? Ne, ty tři týdny vazby. A pak ho úplně propouštějí – aby si mohl jezdit po Rusku, připravit střediska pro kolportáž Jiskry. A aby mohl odjet do zahraničí, připravovat samo vydávání („policie nevidí překážky“ a vydává mu cestovní pas). A to ještě není všechno. I z emigrace pošle do Ruska článek o Marxovi pro encyklopedii (Granat)! A ten bude vydán694. A nejen ten jeden článek! Konečně se zabývá podvratnou činností v rakouském městečku, blízko ruské hranice. A nikdo tajně neposílá žádné gorily, aby ho sebrali a živého přivezli. A nebylo by to bývalo ani nic těžkého. Takhle bychom mohli ukazovat slabost a nerozhodnost carské perzekuce na příkladu kteréhokoli významnějšího sociálního demokrata (a zejména na Stalinovi, ale tam nás navíc napadá podezření).

Spousta věcí z vývoje ekonomiky lze “normálně lidsky” vysvětlit.

“Ale zeptejte se starých lidí: za cara měli co jíst, měli co na sebe a těch svátků!” “Ani se jich nebudu ptát. To je subjektivní vlastnost lidské paměti, chválit všechno minulé. Ta kráva, co chcípla, dojila nejvíc. (Někdy si dopřeje i přísloví!) A náš lid nemá rád svátky, rád pracuje.” “A proč je to v mnoha městech špatné s chlebem?” “Odkdy?” “Ale už před válkou… “To není pravda! Před válkou se právě všechno dalo do pořádku.” “Poslyšte, ve všech volžských městech tenkrát stály tisícové fronty… “Nějaký místní nepořádek. Ale nejspíš vás klame paměť.” “Ale i teď je ho málo!” “Babské klepy. Máme 7-8 miliard pudů obilí.” “Obilí je shnilé.” “Naopak, máme úspěchy v pěstitelství.” “Ale v mnoha obchodech jsou prázdné pulty.” “To je místní nepružnost.” “A ceny jsou vysoké. Dělník si musí mnohé odepřít.” “Naše ceny jsou vědecky zdůvodněny – jako nikde jinde.” “Tak jsou příliš nízké mzdy.” “Mzdy jsou také vědecky zdůvodněny.” “Čili jsou zdůvodněny tak, že dělník většinu pracovní doby pracuje pro stát zadarmo.” “Nerozumíte politické ekonomii. Jaké máte vzdělání?” “Jsem inženýr.” “A já jsem právě ekonom. Nediskutujte. U nás nadhodnota není ani možná.” “Proč ale dříve mohl muž uživit rodinu, a teď musí pracovat dva i tři?”

Dostat se pod tlak nebylo v té době těžké.

Ale stává se, že stačí zmáčknout jen trošičku. Zavolají si takového A. G., vědí, že je to měkká povaha. A hned na něj: “Napište seznam protisovětsky zaměřených osob z vašich známých”. Je zmaten, váhá: “Nejsem si jist”… Nevyskočil, nebouchl pěstí: “Jak se opovažujete?!” (Ale kdopak z nás vyskočí? Nefantazírujme!) “Ach, nejste si jist? Tak napište seznam lidí, za něž ručíte, že jsou to opravdu sovětští lidé. Ale vezměte na vědomí, že ručíte! Jestliže někoho označíte nesprávně, hned si půjdete sedět sám! Tak copak nepíšete?” “Nemohu… ručit.” “Tak nemůžete? To znamená, že víte, že jsou protisovětští. Tak tedy sepište ty, o nichž to víte.” A poctivý dobrý králík A. G. s duší příliš měkkou, zformovanou ještě před revolucí, se potí, vrtí a trápí. Upřímně podlehl nátlaku, který na něj bezohledně vyvíjejí; musí napsat: buď jsou sovětští nebo antisovětští. Nevidí třetí možnost. I kámen se drolí, natož člověk!

“Mladická nerozvážnost” se projevila i v osazenstvu Gulagu.

Nesmíme vynechat toto zajímavé číslo: v roce 1927 bylo ve věku od 16 do 24 let (ti mladší se ani nepočítají) 48 % z celkového počtu vězňů.596 Můžeme to chápat i tak, že téměř polovinu celého Souostroví tvořila v roce 1927 mládež, již Říjnová revoluce zastihla ve věku od šesti do čtrnácti let.

A v souladu s přáním prokurátora se Nejvyššímu soudu ukládá: soudit děti s použitím všech forem trestu (tj. “na plné pecky”) i v těch případech, kdy se dopustí zločinu neúmyslně, z neopatrnosti! To je, co? Snad v celých světových dějinách se ještě nikdo nepřiblížil k tak zásadnímu řešení dětské otázky! Od 12 let za neopatrnost – včetně trestu smrti! Teprve teď se uzavřely pro lačné myši všechny díry! Teprve teď byly chráněny kolchozní klásky! Teprve teď se mohly sýpky nevesele plnit, mohl kvést život a děti, od narození zkažené, vstoupit na dlouhou cestu nápravy. Nikdo ze stranických prokurátorů, kteří měli také takové děti, se nezachvěl! Bez zábran podepisovali příkazy k zatčení. A nezachvěl se ani nikdo ze stranických soudců! S jasnýma očima odsuzovali děti ke třem, pěti, osmi a deseti letům normálních táborů! A za stříhání klásků ti drobečci dostávali nejméně 8 let! A za trošku brambor – brambor jen tak do klukovské kapsy – také osm let! Okurky se tak necenily. Saša Blochin dostal za 10 okurek z kolchozní zahrady 5 let.

Menší děti ale dokážou být pěkné bestie (a prochází jim to).

Jídelna je v tomto táborovém středisku v dřevěném přístavku, který se v sibiřské zimě nedá používat. Člověk si musí odnést šlichtu a příděl na mraze od kuchyně do zemljanky – je to asi 150 metrů. Pro staré invalidy je to nebezpečná a těžká operace. Chleba zastrčí hluboko do záňadří, zkřehlé ruce pevně svírají misku. Ale nenadále ze stran zaútočí s ďábelskou rychlostí dva nebo tři nezletilci. Porazí starého, šestero rukou ho prošacuje a už jsou v tahu. Chléb je jejich, šlichtu vylili, miska se válí po zemi, stařík se snaží pokleknout. (A ostatní muklové to vidí – a rychle obcházejí nebezpečné místo, spěchají, aby donesli do zemlanky ten svůj příděl.) Čím je oběť slabší, tím jsou nezletilci nemilosrdnější. Tady zcela otevřeně berou slabému starci příděl, rvou mu chléb z ruky. Starý pláče, zoufale prosí, aby mu ho vrátili: “Umřu hlady!” “Stejně chcípneš, tak co!”

Děti velmi dobře znají svou sílu. Jejich síla je především v jednotě a za druhé v beztrestnosti. Zvenčí je sem strčili na základě zákona pro dospělé, ale tady na Souostroví je chrání posvátné tabu. “Mlíčko, šéfíčku! Naval mlíko!” Ječí a bouchají do dveří cely, rozbíjejí palandy, okna – všechno, co by u dospělých bylo označeno za ozbrojené povstání nebo ekonomickou sabotáž. Nic jim nehrozí! Hned jim mléko přinesou! Tady vedou pod přísným dozorem kolonu nezletilých městem. Zdálo by se, že je to hanba tak doopravdy hlídat mrňata. Ale kdež! Domluvili se – pískají! A kdo chce, utíká, každý na jinou stranu! Co má eskorta dělat? Střílet? Do koho? Copak může střílet do dětí. A tím skončily jejich vězeňské tresty! Státu naráz uteklo takových sto padesát let. Nechceš být pro smích? Nezavírej děti!

Vysoký statný Lotyš, Martinson, je tak neopatrný, že se objeví v zóně v kožených vysokých šněrovacích botách anglického letce. Šněrování je na háčky, až po kolena. Nezouvá je ani na noc. Je si jist svou silou. Ale vyčíhnou si ho, když si na chvilku lehne na prkna v jídelně, vmžiku na něj zaútočí tlupa a stejně bleskurychle zmizí – a je bez bot! Všechny tkaničky přeřízli a boty strhli s nohou. Hledat? Co vás nemá! Boty jsou hned vyexpedovány přes dozorce (!) za zónu a tam se prodají za vysokou cenu. (Co jen děti nedokáží stopit za zónu! Pokaždé, když se táborové velení slituje nad jejich mládím a dá jim nějaké lepší obutí nebo oblečení nebo nějaké ubohé placaté matrace, co sebrali osmapadesátce, střelí to v několika dnech za machorku volňasům. A nezletilci zase chodí v roztrhaném a spí na holých palandách.) Stačí, aby neopatrný volňas přišel do zóny se psem a na chvíli se otočil – k večeru si za zónou může koupit kůži svého psa.

Starý C. je důsledně nenáviděl. Říkával: “Stejně jsou ztraceni vyrůstá z nich metla na lidi. Měli by se pomalu vyhubit!” A vymyslel si na to způsob: když tajně nachytal kluka, povalil ho na zem a koleny mu tlačil na prsa, dokud neuslyšel, jak praskají žebra — ale pak dost, nestiskl až do konce. C. říkal, že takový kluk to nepřežije, ale žádný lékař nepochopí, o co jde. A C. takhle poslal několik mláďat na onen svět, dokud ho neubili k smrti.

Zajímavé byly i informace o strážných, personálu a s nimi spojeným rozkrádáním.

V jejich touze urvat co nejvíc je nemohou uspokojit žádné četné zákonné výhody a preference. Ani vysoký plat (s dvojitými a trojnásobnými příplatky “za polární oblast”, “za vzdálenost”, “za nebezpečnost”). Ani prémie (které stanoví pro vedoucí pracovníky tábora článek 79 Nápravně pracovního kodexu z roku 1933 – právě toho kodexu, který nebránil v zavedení dvanáctihodinové pracovní doby bez volných dnů pro vězně). Ani mimořádně výhodný výpočet odpracovaných let (na severu, kde leží polovina Souostroví, se odpracovaný rok počítá za dva, a “vojáci” potřebují do důchodu pouhých 20 let. Takže důstojník MV, který absolvuje učiliště ve 22 letech, může dostat plný důchod a jet si žít do Soči ve 32 letech!) Ne! Každý žalářník lačně a naplno využije jakýkoli bohatý nebo chudý kanál, po němž by mu mohly plynout bezplatné služby, potraviny nebo předměty.

A pupkatý kapitán, velitel 15. ZTS na Kotělničeském nábřeží, jezdil každý týden do tábora osobním autem – pro olejovou barvu a kyt (v poválečné Moskvě to bylo zlato). A to vše pro ně předem ve výrobní zóně nakradli a nanosili do tábora právě ti muklové, co dostali deset let za otep sena nebo balíček hřebíků! Ale my, Rusové, jsme se dávno napravili, jsme doma a zvykli jsme si, nám je to jen k smíchu. Ale jak bylo německým válečným zajatcům v rostovském táboře! Velitel je v noci posílal, aby mu nakradli stavební materiál: on i ostatní velitelé si stavěli domky. Jak tomu mohli rozumět poslušní Němci, když věděli, že týž velitel je posílal za krádež kotlíku brambor k soudu, kde jim napařili 10 až 25 let?

Vedle muklů – a to je druhá příčina – ani svobodní jako by o nic nestáli, jako by nepracovali na svém, jako kdyby pracovali na cizím, také pořádně kradou, moc kradou. (Stavěl se obytný dům a volňasové rozkradli několik van – a ty byly přiděleny podle počtu bytů. Jak dům předat? Stavbyvedoucímu se pochopitelně přiznat nemohou, ten slavnostně ukazuje přejímací komisi 1. schodiště, neopomine se zastavit v každé koupelně, každou vanu ukáže. Pak vede komisi na 2. a na 3. schodiště, nespěchá, zastaví se i tady v každé koupelně – a šikovní, školení muklové pod vedením zkušeného parťáka-instalatéra mezitím vybourávají vany z bytů na 1. schodišti, půdou, po špičkách je vlečou ke 4. schodišti a tam je rychle namontují a zacementují, než komise dorazí. A kdo se dal napálit – ať si to pak vyřídí…

Už po Stalinově smrti, jako vyhnanec na věčné časy, jsem ležel na obyčejné, civilní taškentské klinice. Najednou slyším: mladý Uzbek, pacient, vykládá sousedům o své službě v armádě. Jejich jednotka hlídala vrahy a všelijakou zvěř. Uzbek přiznával, že ani strážní se nenajedli úplně dosyta a měli vztek, že vězňové jako horníci dostávali příděl (to bylo, pochopitelně, za 120 procent) o málo menší, než byl jejich, vojenský. A také měli vztek, že v zimě museli na věžích mrznout (třebaže měli kožichy až na paty) a nepřátelé lidu, sotva vejdou do pracovní zóny, se prý rozběhnou na celý den do ohříváren (i z věže mohl vidět. že to není pravda) a tam celý den spí (skutečně si myslel, že stát je vůči svým nepřátelům laskavý). To byla zajímavá příležitost! Podívat se na zvláštní tábor očima strážného! Začal jsem se ho vyptávat, co to bylo za prevíty, zda s nimi mluvil osobně. A tu mi právě pověděl, že to všechno ví od politruků, že jim na politickém školení dokonce předčítali z jejich „spisů“. A ten bezvýhradný vztek, že vězňové celý den spí, se v něm zakořenil samozřejmě i proto, že důstojníci souhlasně přikyvovali.   Ó, vy svůdci neviňátek! Kdybyste se byli raději nenarodili! Uzbek také vykládal, že řadový voják MV dostává 230 rublů měsíčně (dvanáctkrát víc, než armádní voják! Pročpak taková štědrost? Že by jeho služba byla dvanáctkrát těžší?) a za polárním kruhem i 400 rublů – a to vše v prezenční službě, kdy má všechno zadarmo. A také vyprávěl o různých případech. Třeba jeho kamarád šel v eskortě a najednou se mu zdálo, že někdo z kolony chce vyběhnout. Stiskl spoušť a jednou dávkou zabil pětvězňů. Protože všichni strážní potvrdili, že kolona pochodovala klidně, byl voják velice přísně potrestán: za pět životů dostal patnáct dní vězení (v teple, pochopitelně).

„Kluci tam přece nešli sami od sebe, byli povoláni vojenskou správou. Vojenská správa je předávala MV. Kluky učili střílet a držet stráž. Kluci mrzli a v noci plakali – nač k čertu potřebovali Nyroblagy se vším, co k ním patřilo! Není správné obviňovat mládence – byli vojáci a sloužili vlasti, i když v té nesmyslné a strašné službě všemu nerozuměli (a čemu rozuměli?… Buď všemu nebo ničemu – A. S.) – ale přísahali, jejich služba nebyla lehká.“ Je to upřímné, pravdivé. Člověk se nad tím musí zamyslet. Tahle mláďata zahnali do ohrady – Přísaha! Služba vlasti! Jste vojáci! Ale zřejmě v nich byla slabá ta nejhlubší lidská struna – snad prostě žádnou neměli – jestliže se dala zlomit přísahami a politickým školením. Ze všech generací a ze všech národů se takoví hoši uplácat nedají. Není to snad vůbec hlavní otázka 20. století: smí člověk plnit rozkazy a svěřovat přitom svoje svědomí někomu jinému? Může člověk existovat bez vlastní představy o dobru a zlu a čerpat ji z tištěných instrukcí a ústních pokynů velitelů? Přísaha?! Ta slavnostní zaklínadla, vyslovovaná rozechvělým hlasem, svým smyslem zaměřená na ochranu národa před zločinci – vida, jak je snadné zneužít je ve prospěch zločinců a proti lidu! Vzpomeňme si, co se chystal říci svému katanovi Vasilij Vlasov už v roce 1937: jen ty sám! Jedině ty jsi vinen, že se zabíjejí lidé! Jsi odpovědný za mou smrt a s tím žij! Kdyby nebylo katů, nebylo by poprav! Samozřejmě, ani současníci, ani historie nezapomenou na hierarchii viny. Všichni samozřejmě vědí, že na důstojnících lpí vina větší. Na operativních zmocněncích ještě větší. Na těch, co psali instrukce a rozkazy, ještě větší. A na těch, co dávali rozkaz je psát – největší. Ale stříleli, ale hlídali, ale automaty drželi v pohotovosti ti hoši – a ne tamti! A ležícího kopali do hlavy – zase jen ti hoši!

Co tě nezabije to tě posílí v praxi.

Když někdo přede mnou hubuje na změkčilost Západu, na jeho politickou krátkozrakost, nejednotnost a zmatenost – připomínám: “Copak jsme my byli před Souostrovím pevnější? Byly naše myšlenky silnější?” Proto se obracím k letům svého věznění a říkám často k údivu lidí kolem: “Buď požehnáno, vězení'” Lev Tolstoj měl pravdu, když toužil po tom, aby se dostal do vězení. Od určitého okamžiku tento obr začal zasychat. Vězení skutečně potřeboval, jako země po dlouhém suchu potřebuje liják.” Všichni spisovatelé, kteří psali o vězení, aniž byli sami seděli, považovali za svou povinnost vyjadřovat vězňům účast a vězení proklínat. Poseděl jsem si tam dost dlouho, vypěstoval jsem tam svou duši a s pevným přesvědčením říkám: “Buď požehnáno, vězení, žes bylo v mém životě!” (A z hrobů mi odpovídají: “Tobě se to mluví, když jsi zůstal naživu!”)

V půli trestu jsem byl na zlatém ostrůvku, kde vězňové dostávali najíst i napít, kde bylo teplo a čisto. Výměnou za to se nežádalo mnoho. Dvanáct hodin sedět u psacího stolu a podlézat šéfům. A já najednou ztratil chuť se těchto výhod držet!… Začal jsem už cítit nový smysl vězeňského života. Dívaje se dozadu, shledával jsem nyní rady úkoláře z tábora Krasnaja Presňa ubohými – „za žádnou cenu se nedostat na společné práce“. Cena, kterou jsme platili, se mi najednou zdála neúměrná tomu, co jsme získali. Vězení ve mně uvolnilo schopnost psát, této vášni jsem nyní věnoval veškerý čas, erární práci jsem drze přestával předstírat. Najednou pro mě bylo důležitější než máslo a cukr narovnat se. A tak nás několik „narovnali“ – do transportu do Zvláštního tábora. Vezli nás tam dlouho – tři měsíce (v 19. století by se to stihlo rychleji). Vezli nás tak dlouho, že se ta cesta stala jakýmsi životním obdobím, myslím, že během té cesty se změnila i moje povaha i názory.

Zatímco Katyňský masakr už se do povědomí dostal, mnoho jiných bude asi zapomenuto.

V květnu 1943, za Němců, se ve Vinnici, v parku v Podlesné ulici (na začátku roku 1939 městský sovět ohradil park vysokým plotem a vyhlásil jej za „zakázanou zónu Lidového komisariátu obrany“) náhodou začaly vykopávat už skoro neznatelné hroby, zarostlé bujnou trávou. Našlo se tu 39 masových hrobů o hloubce 3,5 metru, velikostí 3X4 metry. V každém hrobě ležela navrchu vrstva šatů mrtvých, pak těla, složená po dvou. Všichni měli ruce svázané provazem, všichni byli zastřeleni malorážní pistolí do týla. Zřejmě byli popraveni ve vězení a pak je v noci sem sváželi a pohřbívali. Někteří měli u sebe doklady, podle nich byli poznáni lidé odsouzení v roce 1938 „na 20 let bez práva korespondence“. Tady je jedna ze scén při vykopávání hrobů: občané Vinnice se sem přišli podívat nebo hledat své příbuzné. Ale to ještě nebyl konec. V červnu se začalo kopat u pravoslavného hřbitova – blízko nemocnice Pirogova, – a bylo otevřeno dalších 42 hrobů. V Parku kultury a oddechu pak bylo pod kolotoči, zrcadlovým labyrintem, hřišti a tanečními parkety odkryto dalších 14 masových hrobů. Celkem bylo v 95 hrobech 9 439 mrtvol. To jen ve Vinnici, kde byly objeveny náhodou. A kolik jich zůstalo neodhaleno v ostatních městech? A co obyvatelstvo, jen se na ty mrtvoly podívalo, mělo se hned hrnout k partyzánům?

To, že Němce vítali na začátku války jako osvoboditele Pobaltské národy jsem věděl, že ale měli slušnou podporu i jinde (a to nejen na začátku konfliktu), to už ne.

Když začala sovětsko-německá válka – 10 let po zhoubné kolektivizaci, 8 let po velkém ukrajinském moru (šest miliónů mrtvých! a sousední Evropa si jich ani nevšimla), 4 roky po ďábelském běsnění NKVD, rok po galejnických zákonech o výrobě, a to všechno za existence táborů s 15 milióny vězňů, kdy si všechno starší obyvatelstvo ještě jasně pamatovalo život před revolucí – bylo přirozeným hnutím lidu nadechnout se a osvobodit, přirozeným citem byl odpor k vlastní vládě. Takže to nebylo žádné „náhlé přepadení“ nebo „početní převaha letectva a tanků“ (mimochodem veškerá početní převaha byla na straně Rudé armády), které tak lehce zatahovaly smyčky katastrofálních obklíčení, rozbíjely celé fronty a hnaly armády zpět s takovou prudkostí a tak hluboko, jak to Rusko nepoznalo za celých 1000 let a jak to nepoznala snad nikdy žádná země v žádné válce. Bylo to náhlé selhání bídácké vlády, od níž se poddaní odvrátili jako od oběšence. Okresní a městské výbory mizely rychlostí blesku.

Správně jsme se naučili nevěřit sovětské propagandě v ničem, a tak jsme přirozeně nevěřili bajkám, v nichž se líčilo, jak nacisté chtějí učinit z Ruska kolonii a z nás německé otroky. Nemohli jsme předpokládat, že se taková hloupost může zrodit ve 20. století, nemohli jsme tomu uvěřit, dokud jsme to reálně nezakusili sami na sobě. Ještě v roce 1942 ruská jednotka v Osintorfu přilákala více dobrovolníků než mohla přijmout, ve Smolenské oblasti a v Bělorusku se vytvořila dobrovolná stotisícová „lidová milice“, jíž se vesničtí obyvatelé chtěli sami chránit před partyzány (Němci se polekali a zakázali ji). Dokonce ještě na jaře 1943 se generál Vlasov při svých dvou propagandistických cestách do Smolenska a Pskova setkával s všeobecným nadšením. Ještě tenkrát obyvatelstvo čekalo: kdypak vznikne naše nezávislá vláda a nezávislá armáda? Mám svědectví z Požerevického okresu Pskovské oblasti, kde rolnické obyvatelstvo pohostinně přijímalo tamější vlasovovskou jednotku – která neloupila, neflámovala, nosila starou ruskou uniformu, pomáhala při žních. Přijímali ji jako ruskou nekolchozní moc. Dobrovolníci-civilisté se hlásili do jednotky (tak jako v Lokti do jednotky Voskobojnikova). To stojí za zamyšlení – pročpak? Vždyť to nebylo v zajateckém táboře! A Němci zakazovali vlasovcům přijímat další vojáky (ať jdou k policii). Ještě v březnu 1943 se v táboře válečných zajatců u Charkova předčítaly letáky o vlasovovském hnutí (domnělém) a 730 důstojníků podepsalo žádost o vstup do ruské osvobozenecké armády. A to měli za sebou zkušenost z plných dvou let války, mnozí z nich byli hrdiny stalingradské bitvy, byli mezi nimi velitelé divizí, plukovní komisaři! Přitom v táboře nebyl hlad, k podpisu je nevedlo hladové zoufalství. Pro německou tupost je však charakteristické, že ze 730 přihlášených 722 nebylo do konce války z tábora osvobozeno a nebylo použito v akci. Dokonce i v roce 1943 se za ustupující německou armádou táhly houfy desítek tisíc uprchlíků ze sovětských území – jen aby nezůstali pod vládou komunismu.

Dnešní liberálové často vyčítají vesnici politickou tupost a konzervatismus. Ale předválečná vesnice byla celá, v převážné většině, střízlivá, nesrovnatelně střízlivější než město. Vůbec nesdílela zbožštění tatíčka Stalina (a světové revoluce k tomu). Měla prostě zdravý rozum, dobře si pamatovala, jak jí slíbili půdu a jak ji zase sebrali. Jak žila, jedla, oblékala se, než přišly kolchozy, a jaké to bylo za kolchozů. Jak odvedli ze dvora telátko, ovečku a dokonce i slepici. Jak hanobili a ničili kostely. Toho času v chalupách ještě nehrálo rádio, noviny četl tak jeden gramotný, a to ještě ne v každé vesnici, takže pro ruský venkov byli všichni ti Čankajškové, Mac Donaldové nebo Hitlerové stejně cizí nanicovatí panáci. V jedné vesnici v Rjazanské oblasti se 3. července 1941 sešli u kovárny mužici a poslouchali z reproduktoru Stalinův projev. Jakmile tento dosud tak tvrdý a k ruským rolnickým slzám tolik nelítostný, teď zmatený a téměř plačící tatíček řekl: „Bratři a sestry!“ – odpověděl jeden mužik černému papírovému chřtánu: „Ech, k…o, a tohle nechceš?“ a ukázal reproduktoru známé obscénní ruské gesto. A mužici se zařehotali. Kdybychom se ve všech vesnicích a všech očitých svědků ptali, slyšeli bychom o desítkách tisíců takových a ještě onačejších případů. Taková byla nálada ruské vesnice na počátku války – to znamená i těch záložáků, co pili poslední půllitr na železniční zastávce a v prachu tancovali se svými milými. Navíc se na zemi řítila porážka, jakou ruský člověk nepamatoval, obrovské prostory vesnice až k Moskvě a Leningradu a Volze okamžitě vypadly z dosahu kolchozní moci – a dost lhaní a retušování dějin! – ukázalo se, že republiky chtějí jen a jen nezávislost! Vesnice – jen a jen svobodu od kolchozů! Dělníci – svobodu od nevolnických vládních usnesení! A kdyby ti nově příchozí nebyli tak beznadějně tupí a nadutí, kdyby pro Velkoněmecko nevyužívali pohodlnou byrokratickou kolchozní správu, kdyby neměli v úmyslu něco tak hnusného, jako je kolonizace Ruska – tak by se byla národní myšlenka nevrátila tam, kde ji věčně utiskovali, a sotva by bývala byla příležitost oslavovat pětadvacetiletí ruského komunismu. (Také o partyzánech bude někdo muset jednou povědět, jak mezi ně okupovaní mužici zdaleka nešli z dobré vůle. Jak se ze začátku se zbraní bránili a nechtěli vydávat partyzánům obilí a dobytek.) Připomeňme velký exodus obyvatelstva Severního Kavkazu v lednu 1943 – kdo by mohl uvést analogii ze světových dějin? Aby obyvatelstvo, zejména zemědělské, houfně odcházelo s poraženým nepřítelem, s cizáky – jen aby nezůstalo u svých vítězů – kolony, kolony, kolony, v lítém lednovém mraze a větru!

O “pohodě” ve Svazu.

Pozoruji ty, s nimiž mě svedl osud, a snažím se jim porozumět. Zvlášť mi leží na srdci Estonci a Litevci. Přestože s nimi sedím a jsem ve stejném postavení, tolik se před nimi stydím, jako bych je byl zavřel já. Nezkažení, pracovití, dodržují slovo, zdvořilí – za co je vtáhla k semletí ta proklatá mlýnská kola? Nikomu nepřekáželi, žili tiše, spokojeně a mravněji než my – a teď se provinili tím, že my chceme jíst, provinili se tím, že žijí vedle nás a oddělují nás od moře. „Je hanba být Rusem!“ zvolal Gercen, když jsme rdousili Polsko. Je mi dvojnásob hanba teď před těmi nevýbojnými, bezbrannými národy. K Lotyšům mám vztah složitý. Jakoby to byl zlý osud. Vždyť sami zaseli ta semena. A co Ukrajinci? Už dávno neříkáme „ukrajinští nacionalisté“, říkáme jenom „benderovci“, a to slovo se u nás stalo do té míry nadávkou, že nikoho ani nenapadne zamyslet se nad podstatou. (Říkáme také „bandité“, podle pravidla u nás běžného, že všichni na světě, co zabíjejí na naší straně jsou „partyzáni“ a ti, co zabíjejí nás, jsou „bandité“, počínaje tambovskými rolníky v roce 1921.) A podstata je v tom, že jsme sice kdysi, za Kyjevské Rusi, tvořili jednotný národ, ale ten byl roztržen, po staletí se naše životy, zvyky a jazyky vyvíjely jinak a všelijak. Tak zvané „sjednocení“ bylo velmi těžkým, i když snad upřímným pokusem vrátit se k dřívějšímu bratrství. Ale od té doby uplynula tři staletí, a s těmi jsme špatně naložili. V Rusku neexistovali politici, kteří by se byli zamysleli, jak opravdu sblížit Ukrajince a Rusy, jak zahojit jizvu mezi nimi. (A kdyby takové jizvy nebylo, nevznikaly by na jaře 1917 ukrajinské výbory a pak Rada.) Před příchodem k moci bolševici řešili otázku bez obtíží. V Pravdě ze 7. června 1917 Lenin psal: „Považujeme Ukrajinu a jiné neruské oblasti za oblasti, které si ruský car a kapitalisté přivlastnili anexí.“ Napsal to v době, kdy už Ústřední rada existovala. A 2. listopadu 1917 byla schválena Deklarace práv národů Ruska – to přece nebylo jen pro legraci? Nebyl to přece podvod, když prohlásili, že národy Ruska mají právo na sebeurčení, včetně oddělení? O půl roku později sovětská vláda prosila wilhelmovské Německo, aby pomohlo sovětskému Rusku uzavřít mír a stanovit přesné hranice s Ukrajinou – a 14. června 1918 Lenin s hejtmanem Skoropadským takový mír podepsal. Tím ukázal, že se zcela smířil s oddělením Ukrajiny od Ruska, i když přitom Ukrajina bude monarchii! Ale divná věc! Sotva Dohoda porazila Němce (což přece nemohlo ovlivnit zásady našeho vztahu k Ukrajině!), padl i hejtman, my jsme měli o něco více sil než Petljura (to je ještě jedna nadávka – „petljurovci“). Přitom to byli obyvatelé ukrajinských měst a vesnic, kteří si chtěli zařídit život bez nás – a tak jsme hned překročili hranice, které jsme sami uznali, a vnutili jsme pokrevným bratřím svou nadvládu. Je pravda, že jsme pak ještě 15-20 let usilovně a dokonce naléhavě laškovali s ukrajinskou mluvou a přesvědčovali jsme bratry, že jsou naprosto nezávislí a mohou se kdykoli oddělit. Ale jakmile to chtěli koncem války učinit, prohlásili jsme je za „benderovce“, začali jsme je chytat, mučit, popravovat a posílat do táborů.

Těžko se mi o tom píše: ukrajinské a ruské mi splývá v krvi, v srdci i v myšlení. Ale dlouhé zkušenosti přátelských styků s Ukrajinci v táborech mi ukázaly, jak je to pro ně bolavé. Naše generace se nevyhne nutnosti zaplatit za chyby starších. Dupnout a zvolat: „To je moje!“ – je ta nejjednodušší cesta. Nekonečně těžší je říci: „Kdo tu chce žít, ať tady žije.“ … … S Ukrajinou to bude nesmírně bolestné. Ale musíme vědět, jaké je tu nyní celkové napětí. Když se to neurovnalo za staletí, musíme být moudřejší my. Jsme povinni přenechat řešení jim samotným – federalistům nebo separatistům, kdo koho přesvědčí. Neustoupit je šílené a kruté. A čím měkčí, tolerantnější a přístupnější budeme nyní, tím větší je naděje, že jednota bude obnovena v budoucnosti. Ať to zkusí, ať tak nějakou dobu žijí. Rychle si uvědomí, že oddělení neřeší všechny problémy.

O očekávání Třetí světové války

Novinky se dozvídáme – každý den dostáváme jakýsi plátek polovičního formátu, mám za úkol ty noviny předčítat pro všechny. A tak předčítám, recituji, tam je co recitovat. V těch dnech se oslavuje desáté výročí osvobození Estonska, Lotyšska a Litvy. Někdo umí rusky a překládá pro ostatní (dělám pauzy). Ti ječí, doslova ječí na horních i dolních palandách, když slyší, jaká svoboda a rozkvět nastaly v jejich zemích – poprvé v dějinách. Každý z nich (a v celé tranzitce tvoří lidé z Pobaltí asi tak třetinu) nechal za sebou zničený domov a v lepším případě rodinu, často jede rodina jiným transportem také na Sibiř. Ale nejvzrušeněji sledovala tranzitka pochopitelně zprávy z Koreje. Stalinská blesková válka selhala. Už byli povoláni dobrovolníci OSN. Vnímali jsme Koreu jako Španělsko třetí světové války. (Asi ji Stalin opravdu chápal jako předehru.) Ti vojáci OSN nás zvlášť těšili: to je vlajka! Kdo všechno za ní nepůjde? Předobraz budoucnosti všeho lidstva!

„Takže co: vy jste chtěli světovou válku?“ „A když jste těm lidem v roce 1950 dávali tresty do poloviny let sedmdesátých – jaké jiné přání jste jim ponechali? Co jiného si mohli přát, než světovou válku?“ Já sám teď s hrůzou vzpomínám na naše tehdejší zhoubné a falešné naděje. Všeobecná atomová zkáza není pro nikoho východiskem. A nemusí být ani atomová: každý válečný stav slouží jen jako ospravedlnění vnitřní tyranie, posiluje ji. Ale můj příběh by byl zkreslen, kdybych neřekl pravdu – co jsme cítili toho léta. Jako generace Romaina Rollanda byla v mládí neustále drcena očekáváním války, tak naše vězeňská generace byla zdrcena tím, že válka nebyla – a jen to je úplná pravda o duchu Zvláštních politických táborů. Takhle daleko nás dostali. Světová válka nám mohla přinést bud’ rychlejší smrt (střílení z věží, otrávený chléb, infikování – jako to dělali Němci), nebo přece jen svobodu. V obou případech by to znamenalo vykoupení mnohem bližší než: konec trestu v roce 1975. S tím také počítal Péťa P-v. Péťa P=v byl v naší cele poslední živý člověk z Evropy. … … Dobrovolně se vrátil do vlasti v listopadu 1949, když už se normální lidé nevraceli. Válka ho zastihla u Charkova, byl učněm, v učilišti, kam byl mobilizován násilím. Stejně násilně odvezli Němci mladé chlapce do Německa. Tam byl jako Ostarbeiter až do konce války, tam se utvářela jeho psychologie: člověk se musí snažit žít lehce a ne se dřít, jak ho nutili od dětství. Na Západě P-v využíval evropskou důvěřivost a blahovolnost pohraničních kontrol. Převážel francouzská auta do Itálie a italská do Francie – a tam je prodával se slevou. Ve Francii ho však vypátrali a zatkli. Napsal tedy na sovětské vyslanectví, že si přeje vrátit se do drahé vlasti. P-v uvažoval takto: francouzské vězení si bude muset odsedět do posledního dne, a mohl by dostat i deset let. V Sovětském svazu dostane za vlastizradu dvacet pět let – ale už se objevují první vlašťovky třetí světové války. Svaz to nevydrží ani tři roky a tak je výhodnější jít do vězení sovětského.

Všechny ty úlevy nás ještě více povzbuzovaly, pevněji jsme cítili půdu pod nohama. Zdálo se, že půda pod nohama našich strážců začíná pálit. Na procházce po dvoře jsme se dívávali vzhůru k vybledlému žhavému červencovému nebi. Vůbec bychom se nebyli podivili ani polekali, kdyby se na nebi objevila letka cizích bombardérů. Život už pro nás neměl žádnou cenu. Ti, co přijížděli z tranzitky Karabas, vozili pověsti, že tam už se objevují letáky: „Dost jsme trpěli!“ Rozpalovali jsme jeden druhého takovými náladami – a za horké noci v Omsku, když nás – rozpařené, zpocené maso – cpali do antonů, jsme zevnitř volali na dozorce: „Počkejte, hajzlové! Přijde na vás Truman! Hodí vám na hlavu atomovku!“ A dozorci zbaběle mlčeli. Cítili, že náš odpor roste a my měli pocit, že sílí naše pravda. A po pravdě jsme už toužili tolik, že nám nebylo líto, že shoříme pod jednou bombou zároveň s katany. Byli jsme v tom mezním stavu, kdy není co ztratit.

Když počty lidí se stejným paragrafem v lágrech přerostou určitou mez, tak může být zaděláno na problém.

Stalin zaháněl osmapadesátku do zvláštních táborů a přitom se holedbal svou silou. I tak byla držena naprosto spolehlivě – ale on si myslel, že překoná sám sebe, že to bude ještě lepší. Myslel si, že to bude strašnější. Ale dopadlo to naopak. Celý systém útlaku, vypracovaný za jeho dob, byl založen na rozděleni nespokojených. Na tom, že se jeden druhému nepodíval do očí, že lidé nikdy nespočítali, kolik jich vlastně je. Na tom, že se všem, i těm nejnespokojenějším zdálo, že žádní nespokojení nejsou, že jsou jen ojedinělí roztrpčení, k záhubě odsouzení lidé s vyprahlou duší. Ale ve zvláštních táborech se nespokojení sešli v tisícových masách. A spočítali se. A pochopili, že v jejich duši vůbec není prázdno, že mají vyšší představy o životě než jejich žalářníci, než jejich udavači, než teoretici, kteří zdůvodňovali, proč v táboře musí hnít. Zpočátku si této nové stránky zvláštního tábora téměř nikdo nevšiml. Navenek to nadále vypadalo tak, jako by byly pokračováním NPT. Jenomže tu rychle zvadla galerka, opora táborového režimu a velení. Ale zdálo se, že krutost dozorců a zvětšené prostory BZR tuto ztrátu nahrazují. Galerka zvadla a v táboře se přestalo krást. Ukázalo se, že si člověk může nechat v nočním stolku příděl. Že si nemusí dávat na noc boty pod hlavu. Že je může hodit na zem a že je tam ráno najde. Že může nechat přes noc pytlík s tabákem ve stolku, že ho nemusí mít v kapse a spát na něm. Myslíte, že to jsou maličkostí? Ne, to je něco ohromného! Přestalo se krást a lidé se začali bez podezření a se sympatiemi dívat na své sousedy. Poslechněte, chlapi, třeba jsme opravdu tento… političtí?… A když jsme političtí, tak si můžeme trochu svobodněji promluvit – mezi vagónky i u brigádního táboráku. No, jistě, porozhlédnout se kolem sebe. Ale konec konců, čert je vem, čtvrtku už mám, co mi ještě můžou? Začíná odumírat i celá dřívější táborová psychologie: zemři ty dnes, a já zítra. Stejně nikdy nedosáhneš spravedlnosti. Tak to bylo, tak to bude… A proč bys nedosáhl? A proč „bude“? V brigádě začínají tiché hovory – ne o přídělu, vůbec ne, ani o kaši, ale o takových věcech, jaké ani venku neuslyšíš – a pořád svobodněji! A pořád svobodněji! A pořád svobodněji! Vedoucí brigády ztrácí pocit, že jeho pěst je všemocná. Jedni vůbec přestávají pěstí používat, jiní ji zvedají méně často a zlehka. Sám vedoucí brigády se nevytahuje, přisedne si, poslouchá, povídá. A členové brigády se na něj začínají dívat jako na kamaráda – je přece také náš. Vedoucí brigád přicházejí do kanceláří, do účtárny s desítkami drobných otázek – komu snížit, komu nesnížit příděl, koho kam převelet – pridurci od nich také přejímají tento nový vzduch, tento závan vážnosti, odpovědnosti, jakéhosi nového smyslu. I pridurci, i když zatím zdaleka ne všichni, to začínají vnímat. Jeli sem s takovou lačnou touhou zmocnit se funkcí – no, a zmocnili se jich, proč by si nemohli žít stejně dobře jako v NPT: zamknout se v kabince, smažit si brambory na špeku, žít jen mezi sebou, odděleně od pracantů? Ne! Jak to vypadá, to není to hlavní. No, a co je hlavní?… Začíná být neslušné chvástat se svým vydřidušstvím – jako se to dělávalo v NPT – chlubit se, že žiješ na úkor jiných. A pridurci si vyhledávají přátele mezi pracanty, pokládají na zem své úplně nové vatované kabáty vedle jejich zmazaných a ochotně s nimi propovídají neděle. A hlavní dělení lidí už není tak hrubé jako v NPT: pridurci – pracanti, kriminální – osmapadesátka. Je složitější a mnohem zajímavější: krajané, náboženské skupiny, zkušení lidé, vzdělaní lidé. Šéfové si ještě dlouho a dlouho ničeho nevšimnou a nic nepochopí. Ale úkoláři už nechodí s klackem a dokonce ani neřvou jako dříve. Přátelsky se obracejí k vedoucím brigád: jako že je čas jít na nástup, Komove. (Ne, že by se něco ozvalo v duši úkolářů, prostě je ve vzduchu něco nového a znepokojivého.) Ale to všechno jde pomalu. Měsíce, měsíce a měsíce trvají tyto změny. Jsou to změny pomalejší než střídání ročních období. Nedotýkaly se všech vedoucích brigád ani všech pridurků – jen těch, co si uvnitř pod hroší kůží zachovali zbytky svědomí a bratrství. A kdo je raději svoloč, ten jí zcela dobře může zůstat. Ještě nedošlo ke skutečnému posunu ve vědomí – posunu otřesem, posunu hrdinskému – ne, k tomu ještě nedošlo. A tábor je i nadále táborem, jsme utiskováni a bezmocní a zbývá nám jedině lézt pod drát a utíkat po stepi, aby do nás pálili z automatů a štvali na nás psy. Odvážná myšlenka, zoufalá myšlenka, radikální myšlenka: jak to udělat, abychom od nich neutíkali my, ale aby oni prchali před námi? Stačí tuto otázku jen položit, stačí, aby na ni pár lidí přišlo, aby se zeptali, pár lidí aby si je poslechlo – a v táboře končí epocha útěků. A začíná epocha vzpour.

Boj proti práskačům.

Utlačovaní lidé si řekli: na hroby pytel hrubá záplata. Práskači jsou také lidé… Dozorci chodí po barácích a nám pro výstrahu ohlašují rozkaz pro celý tábor Pěščanyj: na nějakém táborovém středisku vedly dvě dívky (podle roku narození je zřejmé, že byly mladé) protisovětské řeči. Tribunál, podepsáni… Trest smrti! Tato děvčata, která si šeptala na vagónku a která měla už každá deset let chomoutu, přece shodila nějaká svině, která s nimi byla zašitá? ! Jacípak jsou práskači lidé?! Nikdo nepochyboval. Ale přesto nebyly první rány lehké. Nevím, jak kde (zabíjet se začalo ve všech zvláštních táborech, dokonce i v invalidním Spassku!), ale u nás to začalo příjezdem Dubovského transportu – v podstatě to byli západní Ukrajinci z Organizace ukrajinských nacionalistů. Ti pro celé toto hnutí vůbec udělali velmi mnoho, oni pohnuli tím vozem. Dubovský transport k nám zanesl nákazu vzpoury. Mladí, silní chlapi, které sebrali přímo na partyzánských stezkách, se v Dubovce porozhlédli, zhrozili se té letargie a otroctví – a popadli nože. V Dubovce to rychle skončilo vzpourou, požárem a rozehnáním tábora.

A zákon se vybarvoval, ale byl to nový, podivuhodný zákon: „Nechť této noci zemře ten, kdo má špatné svědomí!“ Teď se zabíjelo častěji, než se utíkalo v těch nejlepších dobách. Zabíjelo se jistě a anonymně: nikdo se nechodil udat se zakrvaveným nožem. Člověk šetřil sebe i svůj nůž pro něco jiného. V oblíbenou dobu – v pět hodin ráno, kdy baráky otevírali jednotliví dozorci, kteří šli hned odemykat dál, kdy téměř všichni vězňové ještě spali – mstitelé v maskách vstupovali tiše do vyhlídnuté sekce, přistupovali k vyhlídnutému vagónku a bez lítosti zabíjeli zrádce, který se třeba ani neprobudil, anebo byl vzhůru a strašlivě ječel. Ověřili si, zda je mrtev, a obratně zmizeli. Měli na sobě masky a jejich čísla nebylo vidět – buď je odpárali, nebo skryli. Ale i když je sousedé zabitého poznali podle postavy – nejenže se nehnali, aby to sami hlásili, ale ani při výsleších, ani před hrozbami kmotrů se teď nevzdávali a tvrdili: ne, ne, nevím, nic jsem neviděl. A už to nebyla jen ta prostá, prastará pravda, kterou poznali všichni utiskovaní: „Kdo moc ví, toho na provázku vedou, kdo nic neví, ten si na peci sedí“ – každý zachraňoval sám sebe. Protože ten, kdo by mluvil. by byl příštího rána v pět hodin zabit a přízeň operativního zmocněnce by mu nebyla nic platná. A tak se zabíjení (i když zatím nedošlo ještě ani k deseti případům) stalo normou, běžným zjevem. Vězňové se šli mýt, šli si pro ranní příděl a ptali se: zabili dnes někoho? Vězňové slyšeli v tom hrůzyplném sportu podzemní zvony spravedlnosti. … … Teď z ovzduší podezírání mizelo! Teď, když čekisté někomu poručili, aby po nástupu zůstal, odmítl! Neuvěřitelné! To se nestalo za celá léta existence ČK-GPU-MV! Předvolaný se k ním nevlekl s tlukoucím srdcem, nenaklusal s podlézavým úsměvem, ale hrdě (vždyť se na něho ostatní dívali!) odmítal jít! Neviditelné váhy se houpaly ve vzduchu nad nastoupeným davem. Na jedné misce se vršily všechny známé přízraky: pracovny vyšetřovatelů, pěsti, klacky, stání beze spánku, boxy, kde se dá jen stát, studené, vlhké karcery, krysy, štěnice, tribunály, druhé a třetí tresty. Ale to všechno nemohlo spustit v jediném okamžiku. Byl to mlýn na lidi, který je však nemohl semlít všechny najednou. Lidé žili dál – vždyť všichni, co jsou tady, tímto mlýnem prošli. A na druhé misce vah ležel pouhý nůž – ale ten nůž byl určen pro tebe, odpadlíku! Byl připraven jen pro tvou hruď, a ne až někdy, jednou, ale zítra na úsvitě, a žádná síla ČKGB tě před ním nemohla zachránit! Nebyl ani moc dlouhý, zrovna takový, aby se ti dobře zapasoval pod žebra. Neměl ani pořádnou střenku – jen nějakou izolační šňůru, namotanou na tupé straně – ale bylo to právě akorát, aby nevyklouzl z ruky. A tato spásonosná hrozba na misce vah převažovala! Dávala všem slabým sílu odtrhnout se od pijavic, nevšímat si jich, jít za brigádou. (A dávala jim dobré výmluvy na pozdější dobu: my bychom zůstali, občane veliteli! Ale báli jsme se nože… vám to nehrozí, ale ani si neumíte představit…) … … Vytvořily se a upevnily národní skupiny, pro práskače nedostupné: ukrajinská, spojená mohamedánská, estonská a litevská.

V některých táborech došlo dokonce i ke vzpouře. Popis situace ve dvou táborech – Rečlagu a Kengiru.

V Rečlagu (Vorkuta) se v červnu 1953 spojilo velké vzrušení nad odvoláním Beriji s příchodem transportů vzbouřenců z Karagandy a Tajšetu (většinou to byli západní Ukrajinci). V té době byla Vorkuta ještě otrocky zdeptána a noví muklové ohromovali ty místní svou nesmiřitelností a odvahou. A tady celá ta cesta, kterou jsme my prošli během dlouhých měsíců, trvala měsíc. 22. července zahájila stávku cementárna, stavba TEC-2, 7., 29. a 6. důl. Objekty se navzájem viděly – jak se zastavuje práce, jak se přestávají točit kola těžních věží. Ekibastauzskou chybu neopakovali – nehladověli. Dozorci najednou všichni ze zón utekli – naval chleba, šéfé – každý den se potraviny přivážely k zóně a strkaly do brány. (Myslím, že byli tak přičinliví jen proto, že padl Berija, jinak by byli vězně mořili hlady.) Ve stávkujících zónách byly vytvořeny výbory stávkujících, byl nastolen „revoluční pořádek“, v jídelně se hned přestalo krást a při stejných přídělech se jídlo podstatně zlepšilo. Na 7. dole vyvěsili rudou vlajku, na 29. dole blízko železnice… portréty členů politbyra. A co měli vyvěšovat? A co měli požadovat?… Žádali odstraněni čísel, mříží, zámků – ale sami je nestrhávali, neodstraňovali. Žádali možnost korespondence, návštěv, přešetření svých případů. Stávkující přemlouvali jen první den. Pak se týden nikdo neobjevil, ale na věžích byly instalovány kulomety a stávkující zóny byly obklíčeny strážemi. Dá se předpokládat, že šarže jezdily do Moskvy a z Moskvy, těžko mohli za nové situace vědět, co je správné. Po týdnu začali zóny obcházet generál Maslennikov, velitel Rečlagu generál Děrevjanko, generální prokurátor Ruděnko, doprovázela je spousta důstojníků (asi čtyřicet). Před tuto skvělou suitu svolali celý tábor. Vězňové seděli na zemi, generálové stáli a nadávali jim pro sabotáž, pro „pobuřování“. Hned ale dodávali, že „některé požadavky jsou opodstatněné“ („čísla si můžete sundat“, pokud jde o mříže, „byl vydán příkaz“). Ale – okamžitě zahájit práci: „Stát potřebuje uhlí!“ Na 7. dole někdo zezadu zvolal: „A my potřebujem svobodu, jdi do…!“ A vězňové se začali zvedat a rozcházet a generály nechali být746. Hned si začali strhávat čísla, vysazovat mříže. Ale už vznikly i rozpory, nálada poklesla: to snad stačí, ne? Víc nedosáhneme. Noční směna pak už zčásti pracovala, ranní jela naplno. Začala se točit kola těžních věží a objekty jeden po druhém obnovovaly práci. Ale 29. důl byl za kopcem a na ostatní neviděl. Muklům oznámili, že všichni už začali pracovat, ale 29. nevěřil a do práce nenastoupil. Samozřejmě, nebylo by bývalo těžké sebrat delegáty a zavézt je na ostatní doly. Ale to by bylo ponižující párání se s vězni, a ostatně – generálové prahli po krvi: bez krve by to nebylo žádné vítězství, bez krve se ten dobytek nepoučí. 3. srpna k 29. dolu přijelo 11 nákladních aut s vojáky. Vězně povolali na prostranství před branou. Na druhé straně brány byli shromážděni vojáci. „Nastupte do práce, nebo přikročíme k tvrdým opatřením!“ K jakým – není třeba vysvětlovat. Dívejte se na automaty. Mlčení. V davu nastal rozruch. Nač se vrhat do zkázy? Zejména, když má někdo malý trest… Ti, komu zbývá rok nebo dva, se derou kupředu. Ale energičtěji než oni se probíjejí jiní – a v první řadě, berouce se za ruce, vytvářejí kordón proti stávkokazům. Dav je na rozpacích. Důstojník se pokouší protrhnout kordón, někdo ho uhodí železným prutem. Generál Děrevjenko ustupuje stranou a dává povel: „Pal!“ Do davu. Tři dávky, také kulometné. Je zabito 66 mužů. (Kdo jsou ti zabití? Ti, co byli vpředu ti nejodvážnější a ti, co jako první chtěli couvnout. To je zákon všeobecně platný, objevuje se i v příslovích.) Ostatní utíkají. Strážní s klacky a pruty se vrhají za nimi, bijí je a vyhánějí je ze zóny. Po tři dny (1. až 3. srpna) se ve všech táborových střediscích, kde se stávkovalo, zatýká. Ale co s nimi? Orgány, které ztratily svého živitele, si na vyšetřování netroufají. Zase transporty, zase je někam vézt, rozvážet infekci dál. Archipelag začíná být malý. Pro ty, co zůstávají – zostřený režim. Na střechách baráků 29. dolu se objevila spousta šindelových záplat – to jsou vyspraveny díry po kulkách, které vojáci vystřelili nad hlavami davu. Bezejmenní vojáci, kteří nechtěli být vrahy. Ale těch, co stříleli do terče, bylo dost.

… Ale tady to šéfové přehnali. Chtěli se chopit svého hlavního klacku proti osmapadesátce – vzpomněli si na galerku! (No opravdu, co by si mazali ruce a uniformy, když tu jsou sociálně blízcí?) Před svátky, před 1. májem, přivezli do 3. odbojného táborového střediska 650 zlodějů, zčásti lehkých kriminálních (mezi nimi hodně nezletilých) – tím se šéfové už sami zříkali zásady zvláštních táborů, už uznávali, že není možné držet politické bez příměsí a nechat je, aby porozuměli sami sobě. „Přijede zdravý kontingent!“ zlomyslně hlásili osmapadesátce. „Teď se ani nehnete.“ A nováčky přivítali: „Vy u nás uděláte pořádek!“ A panstvo dobře vědělo, čím má ten pořádek začít: aby se kradlo, aby jeden žil na úkor druhého, aby tak nastal všeobecný rozkol. A velitelé se přátelsky usmívali, jak se umějí usmívat jen na zloděje, když galerka, jakmile uslyšela, že vedle je ženský tábor, začala svým klackovitým způsobem škemrat: „Ukaž nám báby, šéfíku!“ Ale tady máme ten nepředvídatelný tok lidských citů a společenských hnutí! Šéfové vstříkli do třetího kengirského táborového střediska koňskou dávku tohoto vyzkoušeného, smrtelného jedu a tábor nejen, že nezkrotl – naopak, došlo k největší vzpouře v dějinách Souostroví Gulagu! …

… Tak tedy, zloději, kteří přijeli do Kengiru, už sem tam něco slyšeli, už čekali, že na katorze bude bojové ovzduší. A dříve, než se porozhlédli a než se sčuchli s načalstvem, přišli k pachanům zdrženliví mládenci se širokými rameny, posadili se, že si popovídají o životě, a pravili toto: „Jsme představitelé. Jaká je to ve zvláštních táborech řezničina – to jste slyšeli, a když ne, tak vám to povíme. Teď umíme dělat nože stejně dobře, jako vy. Vás je šest set, nás – dva tisíce šest set. Rozmyslete si to a rozhodněte se. Když nás budete mačkat odděláme vás všechny.“ Právě tento krok byl moudrý, dávno k němu mělo dojít! Obrátit se proti galerce co nejostřeji! Vidět v nich hlavni nepřátele! Pochopitelně, že Modří na takovou pranici jen čekali. Ale zloději zvážili, že proti teď už odvážné osmapadesátce nemá cenu jít jeden proti čtyřem. Ochránci jsou přece jen za zónou a ostatně, co s nimi, těmi ochránci? Copak si jich zloději někdy vážili? A spojenectví, které navrhli ti mládenci – to bylo veselé, nevídané dobrodružství a navíc se zdá, že si tím stavíme cestičku za plot, do ženské zóny. A zloději odpověděli: „Ne, teď jsme chytřejší. Dáme to s těmi chlapy dohromady!“ Tato konference nevstoupila do dějin, jména účastníků se v protokolech nezachovala. Škoda. Byli to moudří kluci. …

… Zloději považovali své gulagovské otce za pitomce i dřív, pohrdali jimi vždycky tím víc, čím víc tito osli věřili v úspěch převýchovy, pohrdali a chechtali se jim, když šli na tribunu nebo před mikrofon vykládat o tom, jak začali nový život s kolečkem a lopatou v ruce. Ale až dosud s nimi mohli být zadobře. Nyní však konvence s politickými usměrňovala volné síly galerky právě proti šéfům. Tak vládci Gulagu, jimž chyběla skutečná inteligence, svým nezralým úředním postupem sami připravili kengirský výbuch: nejdříve nesmyslným zabíjením a pak tím, že do tohoto rozžhaveného ovzduší přilili hořlavinu galerky. Události se vyvíjely neodvratně. Političtí nemohli než navrhnout zlodějům buď válku. nebo spojenectví. Zloději spojenectví odmítnout nemohli. A dohodnuté spojenectví nemohlo zakrnět – jinak by se bylo rozpadlo a vypukla by vnitřní válka. Bylo třeba začít, čímkoli, ale začít! A protože když začne někdo z padesáté osmé, tak ho pak pověsí na oprátce, zatímco začnou-li zloději, budou jen při školení, pokáráni, zloději navrhli: my začneme a vy se k nám přidáte! …

… Jediným prvním cílem bylo – zmocnit se hospodářských budov, kde byly také všechny táborové sklady potravin. Operace začala ve dne, o volné neděli, 16. května 1954. Všichni mobilové nejdříve vylezli na střechy svých baráků a obsadili zeď mezi 3. a 2. táborovým střediskem. Pak na povel pachanů, kteří zůstali nahoře, seskočili s klacky v rukou do 2. táborového střediska, tam se seřadili do kolony a tak v útvaru prošli do prostranství pro nástup! To bylo na ose 2. táborového střediska – ústilo u železné brány hospodářského komplexu. …

… Jeho brána se otevřela dokořán a vstříc útočícím vypochodovala četa neozbrojených vojáků, zezadu jim velel Bradavice Beljajev, který byl v zóně v neděli snad z horlivosti, ale možná, že měl službu. Vojáci začali mobily vytlačovat, rozbili jejich tvar. Zloději, aniž by byli použili klacků, začali ustupovat ke svému 3. táborovému středisku, znovu se drápali na zeď a jejich rezervy házely shora po vojácích kameny a vepřovicové cihly, kryli tak ústup. K žádnému zatýkání mezi zloději pochopitelně nedošlo. Načalstvo v tom stále ještě spatřovalo klukovskou nezbednost a nechalo klidně plynout neděli k večerce. Oběd se rozdával bez komplikací a večer, když se setmělo, začali blízko jídelny 2. táborového střediska – jako v letním kině – promítat film Rimskij-Korsakov. Ale odvážný skladatel ještě nestačil dát výpověď z konzervatoře na protest proti omezování svobody, když v zóně začaly lítat kameny, zazvonila skla luceren. Mobilové po nich stříleli z praků, zhasínali světlo v zóně. Už se jich ve tmě hemžilo plno, jejich loupežnický hvizd zněl nad 2. táborovým střediskem. Kládou vyrazili bránu hospodářského dvora a pak kolejnicí prorazili otvor do ženské zóny. (Byli s nimi i mladí z osmapadesátky.) Ve světle bojových raket, vystřelovaných z věží, vtrhl kapitán Beljajev do hospodářského dvora zvenčí, přes strážnici, a s četou střelců – poprvé v dějinách Gulagu! – zahájil z automatů palbu po sociálně blízkých! Byli mrtví a několik desítek raněných. Také zezadu běželi ti s červenými nárameníky a bodáky doráželi raněné. A ještě za nimi, podle pravidel dělby žalářnické práce, známých z Ekibastauzu, Norilska i Vorkuty, utíkali dozorci se železnými sochory a těmi sochory dobíjeli raněné k smrti. …

… V pondělí v ranních hodinách napětí nad barikádou a prolomenou branou hospodářského komplexu zhoustlo. Na dvoře ležely neodklizené mrtvoly. Kulometčíci leželi u kulometů a stále mířili na bránu. V osvobozených mužských zónách vězňové lámali vagónky na zbraně, dělali z prken a matrací štíty. Přes barikádu pokřikovali na katany, ti jim odpovídali. Něco se muselo stát, situace byla příliš vypjatá. Muklové na barikádě byli sami připraveni jít do útoku. Několik vyhublých si vysvléklo košile, vystoupili na barikádu, ukazovali kulometčíkům svoje žebra, potažená jen kůží, volali na ně: „No, tak střílejte, co je! Palte do svých tátů! Dobijte nás!“ A najednou přiběhl do dvora voják a předal důstojníkovi dopis. Důstojník rozkázal uklidit mrtvoly a vojáci s červenými nárameníky opustili dvůr. Asi pět minut vládlo na barikádě mlčení a nedůvěra. Potom první muklové opatrně nahlédli do dvora. Byl prázdný, jen sem tam se povalovaly černé čepice zabitých s přišitými hadříky s čísly. …

… Každou chvíli jsou někde v táboře mítinky, projevy – člověk to nemůže stačit! A každý navrhuje něco jiného! Mysli – smíš přemýšlet – pro koho jsi? Jaké požadavky je třeba předložit? Co chceme? (Beljajeva soudit, to je jasné! Soudit vrahy? To je jasné! Ale co dál?… Nezamykat baráky, odstranit čísla – ale co dál?…) A dál je to nejstrašnější – proč jsme to začali, co chceme? Chceme samozřejmě svobodu, jen svobodu! Ale kdopak nám ji dá? Soudy, které nás odsoudily, jsou v Moskvě. A dokud nejsme spokojeni se Stěplagem nebo s Karagandou, tak s námi ještě mluví. Ale řekneme-li, že nejsme spokojeni s Moskvou… všechny nás tady v té stepi zakopají. A co tedy chceme? Lámat zdi? Utéci do pouště? Chvíle svobody! Z ramenou spadla tíže okovů! Ne, stejně nelitujeme! Ten den za to stál! A v pondělí k večeru přichází do bouřícího tábora delegace velitelství. Delegace je docela přátelská, nekoukají jako psi, nemají automaty, vždyť to přece nejsou žádní pohůnkové krvavého Beriji. Dozvěděli jsme se, že z Moskvy přiletěli generálové – gulagovský Bočkov a zástupce generálního prokurátora Vavilov. (Sloužili i za Beriji, ale co bychom se dotýkali minulosti?) Domnívají se, že naše požadavky jsou naprosto oprávněné! (Sami se divíme: oprávněné? Takže nejsme povstalci? Ne, ne, naprosto oprávněné!) „Ti, co odpovídají za střílení, budou stíháni!“ „A proč zbili ženy?“ „Zbili ženy?“ diví se delegace, „to není možné!“ Aňa Michalevičová jim předvádí zástup zbitých žen. Komise je dojata: „Vyšetříme to, vyšetříme!“ „Zvířata!“ křičí na generála Ljuba Beršadská. Ještě někdo volá: „Nezamykat baráky!“ „Nebudeme je zamykat!“ „Dát pryč čísla!“ „Určitě je dáme pryč,“ ujišťuje generál, kterého jsme v životě neviděli (a neuvidíme). „Ať zůstanou průchody mezi zónami,“ nabýváme odvahy. „Musíme se stýkat!“ „Dobrá, tak se stýkejte,“ souhlasí generál. „Ať průchody zůstanou.“ No tak, bráškové, co ještě chceme? Vždyť jsme zvítězili!!! Jednoho dne jsme se vzbouřili, zaradovali se, vzkypěli – a zvítězili jsme! A i když někteří mezi námi pokyvují a říkají – zrada, zrada! My věříme! Věříme svým vlastně docela slušným velitelům. Věříme, protože tak se nejlépe dostaneme z této situace… Co utlačovaným jiného zbývá než věřit? Zklamat se – a znovu věřit. A znovu se nechat oklamat – a znovu věřit. V úterý 18. května šla všechna kengirská táborová střediska do práce a smířila se se svými mrtvými. Ještě toho rána mohlo všechno skončit v klidu! Ale vysocí generálové, kteří se sešli v Kengiru, by takový konec považovali za svou porážku. Přece nemohli vážně uznat, že by vězňové měli pravdu! Přece nemohli opravdu potrestat příslušníky vojsk MV? Jejich přízemní myšlení si vzalo jediné poučení: zdi mezi zónami byly nedostatečně zajištěny! Je třeba tam vytvořit palebná stanoviště! A v ten den horlivé načalstvo zapřáhlo do práce ty, co si po léta a desetiletí odvykli pracovat: důstojníci a dozorci si oblékali zástěry. Kdo to uměl, bral do rukou zednické kladívko. Vojáci, kteří neměli zrovna službu na věžích, vozili kolečka, nosili cihly. Invalidé, kteří zůstali v zóně, připravovali a podávali vepřovice. A k večeru byly průchody zazděny, byly opraveny rozbité lucerny, podél vnitřních zdí byla vyznačena zakázaná pásma, na konci stáli strážní s příkazem: střílet! A když se večer kolony vězňů, kteří odevzdali svou denní práci státu, znovu vracely do tábora, rychle je hnali na večeři, aby se nestačili vzpamatovat, aby je honem zase zamkli. Podle generálských rozkazů bylo třeba získat tento večer – večer příliš zjevného zklamání po včerejších slibech – a pak si už zase nějak zvyknou, všechno se dostane do starých kolejí. Ale před soumrakem se ozval zase ten loupežnický hvizd jako v neděli – to se domlouvalo druhé a třetí středisko jako na velkém mejdanu chuligánů (toto hvízdání bylo úspěšným příspěvkem galerky pro společnou věc). A dozorci to nevydrželi, nedokončili své povinnosti a ze zón utekli. Jen jeden důstojník zaváhal (nadporučík Medveděv), zdržel se a byl do rána držen v zajetí. Tábor zůstal v rukou muklů, ti však byli rozděleni. Když se někdo přiblížil k vnitřním zdem – začaly z věží pálit kulomety. Několik lidí bylo zabito, několik raněno. Všechny lucerny vězni zase porozbíjeli praky, ale věže svítily raketami. Tu se druhé zóně hodil intendantský důstojník s jedním utrženým nárameníkem ho přivázali ke stolu, vystrčili k ochranné zóně a tam ječel: „Nestřílejte, jsem tady! Jsem tady já, nestřílejte!“ Vězňové se snažili dlouhými stoly protrhnout ostnatý drát, svalit čerstvé sloupky ochranného pásma, ale v palbě se zdi nedaly ani prorazit, ani přelézt – to znamenalo, že bylo nutné udělat podkop. Jako obvykle nebyly v zóně jiné lopaty než hasičské. Pracovalo se kuchyňskými noži, miskami. V tu noc – z 18. na 19. května – se vězňové prokopali pod všemi zdmi a znovu spojili všechna táborová střediska a hospodářské budovy. Věže teď přestaly střílet a na hospodářském dvoře bylo nářadí dost. Celodenní práce důstojnických zedníků byla k ničemu. Pod příkrovem noci muklové bourali ochranná pásma, proráželi zdi a rozšiřovali průchody, aby se z nich nestaly pasti (později je rozšířili asi na dvacet metrů). …

… Všechny potraviny tábora byly v rukou vězňů. Nikdo je nehnal do jedenáctihodinové práce a na nástupy. Nad rozrušeným táborem, který si strhl psí čísla, kde nebylo místa pro spánek, vysvitlo ráno 19. května. Na drátech visely sloupky s rozbitými lucernami. Ve vyhloubených průchodech i jinde se muklové svobodně pohybovali ze zóny do zóny. Mnozí si oblékli své civilní šaty, které si vyzvedli ve skladu. Někteří mládenci si narazili papachy a kubánky. (Brzy si obléknou vyšívané košile, ti z Asie – župany a turbany, šedočerný tábor rozkvete.) Po barácích chodili pomocní strážní a zvali do velké jídelny, kde měla být volena Komise – komise, která měla jednat s velitelstvím a uskutečňovat samosprávu (tak skromně, tak bázlivě sama sebe uvedla). Byla volena snad jen na několik hodin, ale bylo jí souzeno, aby se na čtyřicet dní stala vládou kengirského tábora. Kdyby se to bývalo stalo o dva roky dříve, byli by stěplagovští šéfové už jen ze strachu, aby se to nedozvěděl on, neváhali a vydali by známý rozkaz: „Náboje nešetřit!“. A byli by bývali z věží postříleli celý ten dav, zahnaný do stepi. A kdyby bylo bývalo třeba pobít všech osm tisíc nebo čtyři – nic by jimi bývalo nehnulo, protože byli z oceli. Ale v roce 1954 byla situace složitá, a proto váhali. Právě ten Vavilov nebo ten Bočkov cítili v Moskvě jisté nové proudy. Tady se už lidí postřílelo dost a teď uvažovali, jak dát tomu, co se stalo, zákonnou podobu. Proto došlo k jakýmsi průtahům – a to znamenalo, že vzbouřenci mohli začít svůj nový, svobodný život. …

… „Antisovětismus by byla naše smrt. Když teď vystoupíme s protisovětskými hesly, okamžitě nás zlikvidují. Jenom čekají na záminku, aby to mohli udělat. Takové letáky by jim daly plné právo k popravám. Naše záchrana je v loajalitě. Musíme mluvit s představiteli Moskvy, jak se na sovětské občany sluší!“ …

… Tento postup zdaleka neschvalovali všichni, ale rozumnost dané linie byla všem hned zřejmá a zvítězila. Velmi brzy byla po táboře rozvěšena veliká hesla, jež se dala dobře číst ze strážnic a věží: Ať žije sovětská ústava! Ať žije předsednictvo ÚV! Ať žije sovětská moc! Žádáme návštěvu člena ÚV a přešetření našich případů! Pryč s berijovskými vrahy! …

… V obsazeném hospodářském komplexu zřídilo technické oddělení tajné místnosti, na jejichž dveřích byla namalována lebka se skříženými kostmi a napsáno: „Napětí 100 000 voltů“. Smělo tam jen několik zaměstnanců. Takže ani vězňové nevěděli, co vlastně technické oddělení dělá. Velmi brzy se rozšířily pověsti, že vyrábí tajnou zbrani, něco s chemií. Protože i muklové i šéfové věděli, jak vzdělaní inženýři tady sedí, velmi snadno se rozšířilo zbožné přesvědčení, že dokáží všechno, dokonce že mohou vynalézt takovou zbraň, jakou ještě ani v Moskvě nemají. A vyrobit nějaké ubohé miny s použitím surovin z hospodářství tábora – proč ne? Takže tabulky „zaminováno“ byly brány vážně. Ještě jedna zbraň byla vynalezena: bedýnky s rozbitým sklem před vchodem do každého baráku (mělo se házet automatčíkům do očí). …

… Všechna ohrožená místa byla podle přesného rozvrhu obsazena hlídkami, posílenými zejména v noci. Vycházelo se ze zvláštního rysu mužské psychologie, že muž před ženou nebude utíkat a vůbec se bude chovat statečněji, a tak byly hlídky smíšené. …

… Pokud někdo počítal s nízkými pudy rozkoše, tak to byli velitelé s modrými nárameníky, tam za zónou. Počítali s tím, že se vězni, ponechaní týden sami sobě, zalknou ve vlastních orgiích. Tak to líčili obyvatelům městečka, že vězňové se kvůli tomu právě vzbouřili. (Pochopitelně, co jiného mohlo trestancům chybět v jejich blahobytném životě?)751 Ale šéfové počítali především s tím, že galerka začne ženy znásilňovat, političtí se jich zastanou a začne řežba. Ale psychologové MV se zmýlili i tady! A i my se tu máme čemu divit. Všichni dosvědčuji, že zloději se chovali jako lidé, ale ne v jejich tradičním významu toho slova, nýbrž v našem. A naopak – i političtí, i samy ženy se k nim chovaly velmi přátelsky, důvěřivě. A co je za tím skryto – to se nás netýká. Možná, že zloději neustále pamatovali na své krvavé oběti v první neděli. Můžeme-li říci, že kengirské povstání bylo něčím silné, pak byla jeho síla v jednotě. Zloději se také ani nedotkli skladu potravin, což je pro zasvěcené neméně podivuhodné. Ačkoli ve skladu byly potraviny na mnoho měsíců, komise se po poradě rozhodla, že zachová všechny normy a dávky chleba a jiných potravin. …

… Táborová účtárna přidělovala potraviny podle dřívějších norem, kuchyň je fasovala, vařila, ale v novém, revolučním ovzduší se nekradlo, nepřicházel vyslanec galerky s příkazem posílat lidem. A pridurkové nedostávali svou sběračku navíc. A najednou se ukázalo, že při stejných normách – je jídla mnohem víc. …

… V rukou velitelství zůstaly další tři druhy zásobování zóny: elektřina, voda, léky. Vzduchem, jak víme, nevládli. Z léků nedali do zóny za těch čtyřicet dní ani prášeček, ani kapku jódu. Elektřinu vypnuli asi za dva, nebo tři dny. Vodovod táboru nechali. …

… Na dvoře (v místě mimo dohled z věží a ve skrytu před letadly U-2, létajícími v malé výšce) se začala budovat hydroelektrárna, poháněná vodou z vodovodního kohoutku. Motor, který na dvoře našli, předělali na generátor a tak se začala napájet telefonní síť tábora a… vysílačka! A v barácích se svítilo loučemi… Tato unikátní hydroelektrárna pracovala do posledního dne vzpoury. …

… Dny plynuly. Generálové nespustili ze zóny oči (dívali se vojáci z věží, dozorci také, ti, protože znali tváře muklů, si je měli pamatovat a rozpoznávat, co kdo dělá, dívali se letci – ti snad i fotografovali) – ale neradi museli uznat, že se v táboře nevraždí, že tam nejsou žádné pogromy ani násilí, že se tábor sám od sebe nerozpadá a že není záminky pro vojenský zákrok. Tábor stál na svém a jednání měnilo svůj charakter. Zlaté výložky nadále v nejrůznějším složení chodily po barácích, mluvily a přesvědčovaly. Všechny pouštěli, ale museli mít v rukou bílé prapory a museli za strážnicí hospodářského komplexu, teď to byl hlavní vchod do tábora, snášet před barikádami osobní prohlídku. Nějaké ukrajinské děvče ve vatovaném kabátě tu poplácávalo generála po kapsách, zda tam nemá pistoli nebo granát. Zato jim štáb vzbouřenců zaručoval osobní bezpečnost! …

… Uplynul druhý třetí, čtvrtý, pátý týden… To, co podle zákonů Gulagu nemohlo trvat ani hodinu, existovalo a přetrvávalo nepravděpodobně dlouho, dokonce mučivě dlouho – polovinu května a téměř celý červen. Zpočátku byli lidé zpiti vítězstvím, svobodou, seznamováním a plány, pak uvěřili pověstem, že povstal Rudnik – třeba se po něm pozvedne Čurbaj-Nura, Spassk, celý Stěplag! A pak už třeba i Karaganda (a celé Souostroví vybuchne a rozsype se na čtyři sta kusů!). Ale Rudnik s rukama za zády a sklopenou hlavou pořád chodil na jedenáct hodin chytat silikózu a nestaral se ani o Kengir, ani dokonce sám o sebe. Nikdo ostrov Kengir nepodpořil. Už se nedalo uprchnout do pouště: přibývalo vojsk, vojáci bydleli ve stepi, ve stanech. Celý tábor byl ještě zvenčí obklopen dvojitým pásem ostnatého drátu. Jen jeden světlý bod tu byl: přijede bárin (čekali Malenkova) a rozsoudí to. Přijede, takový hodný, podiví se a spráskne ruce: ale jakpak to tu žili? Jak jste tu s nimi jednali? Vrahy před soud! Čečeva a Beljajeva ke zdi! Ostatní degradovat… Ale byl to jen jeden bod, a byl příliš růžový. Milost se čekat nedala. Zbývaly poslední dny svoboděnky a pak nezbývalo než se vzdát Stěplagu MV. A vždycky jsou duše, které nevydrží napětí. A někdo byl uvnitř již poražen a jen ho trápilo, že přirozená porážka se tak dlouho odkládá. A někdo si tiše říkal, že se do ničeho nezapletl, a když bude jednat pěkně opatrně i nadále – tak se ani nezaplete. A někdo byl novomanželem (a dokonce po skutečném svatebním obřadu, vždyť západní Ukrajinka se jinak nevdá, a díky péči Gulagu tu byli duchovní všech náboženství). Pro tyto novomanžele se hořkost a sladkost spojovaly tak hluboce, jak to lidé ve svém pomalém životě obvykle neznají. Každý den cítili jako poslední a když trest nepřicházel, bylo každé ráno jako dar z nebes. A věřící se modlili, svěřili Bohu výsledek kengirského povstání a jako vždy to byli nejklidnější lidé. Ve velké jídelně se podle rozvrhu konaly bohoslužby všech náboženství. …

… A najednou – hanba všem skeptikům! Hanba všem zoufalcům! Hanba všem, kdo říkali, že nebude milosti a že není o co žádat. Jen ortodoxové se mohli radovat. 22. června rozhlas zvenčí oznámil: požadavky vězňů byly přijaty! Do Kengiru jede člen předsednictva ÚV! Světlý bod se rozrostl v růžové slunce, v růžové nebe! Tak se přece něčeho dá dosáhnout! Tak tedy spravedlnost v naší zemi existuje! V něčem ustoupí oni nám, v něčem ustoupíme my. Konec konců můžeme nosit čísla a mříže v oknech baráků nám nepřekážejí, přece nelezeme okny. Zase klamou? Vždyť ale nevyžadují, abychom před tím vyšli do práce! Jako dotek hůlky ruší náboj elektroskopu a jeho zneklidněné lístečky ulehčeně klesnou, tak zpráva rozhlasu uvolnila tísnivé napětí posledního týdne. …

… Za časného úsvitu 25. června, v pátek, se na nebi rozvinuly padáky s raketami, rakety zazářily i z věží. A pozorovatelé na střechách baráků ani nepípli – byli zabiti kulkami nejlepších střelců. Zazněly salvy z děl! Nad táborem proletěla nízko u země letadla, nahánějící hrůzu. Slavné tanky T-34, které zaujaly výchozí pozice při krycím řevu traktorů, se teď ze všech stran řítily do průlomů. (Jeden přece jen spadl do jámy.) Jedny tanky za sebou táhly řetězy ostnatého drátu na sloupech, aby hned zóny rozdělily. Za dalšími utíkali útočníci s automaty a v přilbách. (I vojáci i tankisté předtím fasovali vodku. Ať jsou zvláštní vojska, jaká jsou, přece jen je snazší útočit na bezbranné a spící, když je člověk namazaný.) S postupujícími rojnicemi šli radisté s vysílačkami. Generálové vystoupili na věže a odtud, ve světle raket (jednu věž muklové podpálili svou „zbraní“, hořela) veleli: „Obsadit barák ten a ten!… Kuzněcov je tam a tam!…“ Neschovávali se jako obvykle na pozorovatelně, protože jim kulky nehrozily.760 Zdálky, z lešení, se na potlačení povstání dívali svobodní. Tábor se probudil, šílel. Jedni zůstávali v barácích na místě, lehali si na zem, domnívali se, že tak to přežijí, protože v odporu neviděli žádný smysl. Jiní je burcovali, aby šli bojovat. Třetí vybíhali ven pod kulky, k boji, nebo prostě hledali rychlou smrt. Bojovalo třetí táborové středisko, to, které také začalo (byli tam většinou pětadvacátníci a hodně benderovců). Házeli po vojácích a dozorcích kameny a po tancích nejspíš tím kováním se sírou… Na tlučené sklo si nikdo ani nevzpomněl. Nějaký barák šel dvakrát do protiútoku s výkřiky „hurá!“ Tanky přejely všechno, co jim přišlo do cesty, například Allu Presmanovou z Kyjeva. Tanky mířily na schůdky u baráků a tam najížděly na lidi (například na Estonky Kiviovou a Machlapuovou).761 Tanky se tiskly ke stěnám baráků a najížděly na ty, kdo se snažili zachránit před jejich pásy. Semjon Rak objal svou dívku a spolu se vrhli pod tank, tak zahynuli. Tanky rvaly prkenné zdi baráků a dokonce střílely dovnitř slepými dělovými náboji. Faina Epštejnová vzpomíná, že odpadl jako ve snu roh baráku a šikmo přes něj, po živých tělech, projel tank. Ženy vyskakovaly, pobíhaly. Za tankem jelo nákladní auto, napůl oblečené ženy házeli do jeho korby. Z děl se střílelo slepými náboji, ale automaty pálily ostrými a bodáky pušek bodaly jako v boji. Ženy zakrývaly svým tělem muže, aby je zachránily, ale bodali i do žen! Oper Beljajev toho rána vlastní rukou zastřelil asi dvacet lidí. Po boji někdo viděl, jak vkládal zabitým do rukou nože, a fotograf fotografoval bandity. Zemřela členka komise Suprunová, již babička, byla raněna do plic. Někteří se schovali na záchod, tam je postříleli také. Kuzněcova zatkli v lázních, na jeho velitelském stanovišti, musel kleknout. Slučenkova se svázanýma rukama zvedali do vzduchu a házeli na zem (způsob galerky). Pak střílení přestalo. Volali: „Ven z baráků, nebudeme střílet!“ A opravdu, jen bili pažbami. Jakmile zajali další skupinu, vedli ji přes průchody do stepi, vnější rojnicí strážných z kengirských vojáků, prohledávali je, pak si museli ve stepi lehnout tváří k zemi s rukama nataženýma nad hlavou. Mezi těmito ležícími ukřižovanými chodili letci MV a dozor a vybírali, vyhledávali ty, které předtím dobře viděli ze vzduchu nebo z věží. (Při těch starostech nikdo neměl čas, aby se podíval do tehdejší Pravdy. Bylo to tematické číslo – den naší vlasti: úspěchy metalurgů, rozvinout mechanizaci sklizňových prací! Pro historika bude snadné zjistit, jaká byla v ten den naše vlast.) …

… Mrtvých a raněných bylo: podle pověstí asi šest set, podle materiálů výrobního a plánovacího oddělení kengirského střediska, jak se s nimi někteří po několika měsících seznámili – přes sedm set.762 Ranění naplnili táborovou nemocnici a začali je vozit do městské. (Svobodným občanům se řeklo, že vojska střílela jen slepými náboji, že vězňové se vzájemně zabíjeli.) Bylo by je lákalo, nechat kopat hroby zbývající živé, ale v zájmu většího utajení to učinila vojska: asi tři sta lidí zakopali v rohu zóny, ostatní někde ve stepi. Celý den 25. června leželi vězňové tváří k zemi ve stepi pod sluncem (po celé ty dny nemilosrdně pálilo), v táboře byla všeobecná prohlídka, všechno se přetřáslo a vylámalo. Potom přivezli do pole vodu a chléb. Důstojníci měli připravené seznamy. Vyvolávali podle jmen, poznamenali, že vězeň je naživu, vydali příděl a hned podle seznamu lidi třídili. Členové komise a jiní podezřelí byli zavřeni v táborové věznici, která už nesloužila jako místo exkurzí. Přes tisíc lidí bylo vybráno – někdo do věznic, někdo na Kolymu. (Jako vždy byly ty seznamy připraveny napůl od oka; a tak se tam dostali mnozí, kteří se do ničeho nepletli.) Nechť obraz potlačení vzpoury vnese klid do duší těch, koho snad poslední kapitoly vyvedly z míry. Piky, piky na hlavu! Nás nikdo nebude muset dávat do „úschoven“, katani nikdy nebudou potrestáni! 26. června museli vězňové celý den odklízet barikády a opravovat průlomy. 27. června je vedli do práce. Tak se železniční soupravy dočkaly pracovitých rukou!

Vzpoura se zdarem nekončívá, když vítězí, pak jinak se nazývá. (Burns)

O síle vyhnanství.

Ale i takovéto vyhnanství, podle našich dnešních představ výhodné a lehké, vyhnanství bez hrozby hladové smrti, prožívali vyhnanci někdy těžce. Mnozí revolucionáři vzpomínají, jak špatně snášeli přechod z vězení se zajištěným jídlem, teplem, střechou nad hlavou a volným časem pro studium a stranické hádky – do vyhnanství, kde si člověk musí sám mezi cizími shánět jídlo a bydlení. A když je shánět nemusí, jsou ještě horší, jak vysvětluje F. Kon, „hrůzy nečinnosti“… Nejhorší je to, že jsou lidé odsouzeni k nečinnosti. „A tak se někteří dávají na vědu, někdo začne vydělávat, obchoduje, někdo se ze zoufalství dá na pití.“ Ale proč nečinnost? Vždyť místní lidé si na ni nestěžují, sotva se k večeru stačí narovnat. Řekl bych, že nečinnost vyplývá z toho, že se člověk octl na cizí půdě, ztratil svůj způsob života, kořeny, živé vztahy. Novinář Nikolaj Naděždin potřeboval pouhé dva roky, aby zapomněl na lásku ke svobodě a stal se věrným sluhou trůnu. Bujný a veselý Menšikov, poslaný v roce 1727 do vyhnanství do Brjozova, vybudoval kostel, bavil se s místními lidmi o marnosti světa, dal si narůst bradku, chodil v obyčejném županu a během dvou let zemřel. Člověk by řekl, proč bylo pro Radiščeva tak mučivé a nesnesitelné jeho pohodlné vyhnanství? Ale když mu pak  v Rusku hrozilo vyhnanství nové, spáchal ze strachu sebevraždu. A Puškin z vesnice Michajlovskoje, z toho ráje na zemi, kde dej Bůh, aby člověk mohl žít, psal v říjnu 1824 Žukovskému: „Zachraň mě (tj. před vyhnanstvím – A. S.), třeba do pevnosti, třeba do Soloveckého kláštera!“ A nebyla to prázdná fráze, také gubernátorovi psal a žádal místo vyhnanství vězení. My, co jsme poznali, co jsou to Solovky, se teď nemůžeme vynadivit: v jakém hnutí mysli, v jakém zoufalství a nevědomosti mohl pronásledovaný básník zahazovat Michajlovskoje a prosit o Solovecké ostrovy?… To je právě ta temná síla vyhnanství – prostého přemístění člověka se svázanýma nohama. Poznali ji již vládcové starověku, okusil ji Ovidius. Prázdnota. Ztracenost.

Vyhnanství za cara.

Z tradice vyhnanství však zůstala jistá překážka: příživnické přesvědčení vyhnanců, že je stát musí živit. Carská vláda se neodvážila nutit vyhnance, aby rozmnožovali národní produkt. Profesionální revolucionáři považovali práci za ponižující. V Jakutsku měl vyhnanec právo na 15 desjatin půdy (dvakrát víc, než má teď kolchozník). Revolucionáři se nijak neměli k tomu, aby tu půdu obdělávali, o půdu však velmi stáli Jakuti a dávali revolucionářům „odstupné“, pacht, a platili naturáliemi. Revolucionář, který přijel s prázdnýma rukama, se ihned stával věřitelem Jakutů. Vedle toho carská vláda platila svému politickému nepříteli ve vyhnanství 12 rublů měsíčně na jídlo a 22 rublů ročně na oděv.

Víme však, že ceny na Sibiři byly 2-3krát nižší než v Rusku, takže erární příspěvek pro vyhnance byl dokonce nadměrný. V. I. Leninovi dal například možnost celé tři roky se bez starosti zabývat teorií revoluce, na existenční potíže myslet přitom nemusel. Martov píše, že za 5 rublů měsíčně měl byt a celodenní stravu, ostatní peníze utratil za knihy a šetřil na útěk. Anarchista A. P. Ulanovskij říká, že až ve vyhnanství (v Turuchanském kraji, kde byl spolu se Stalinem) měl poprvé v životě peníze navíc, takže je posílal dívce, s níž se seznámil někde cestou, poprvé si mohl koupit a ochutnat kakao. Sobí maso a jeseter byly téměř zadarmo, pěkný, pořádný dům stál 12 rublů (měsíční příjem). Nikdo z politických nedostatek neznal, peněžní příspěvek dostávali všichni mimosoudní vyhnanci. Oblečeni byli všichni také dobře (a dobře oblečení také přijížděli). Ti, co byli ve vyhnanství na doživotí, v naší terminologii „lehcí kriminální“, sice peníze nedostávali, ale erár jim dával zadarmo kožichy a veškerý oděv a obuv.

A ještě se to dělalo tak, že carský erár platil vyhnancům za jejich výrobky záměrně vyšší ceny, aby jejich práci podpořil. (Čechov byl přesvědčen, že Sachalin jako kolonie Rusku nevynáší, že naopak Rusko tuto kolonii živí.) Naše sovětské politické vyhnanství v tak nezdravých podmínkách jistě existovat nemohlo. V roce 1928 uznal 2. všeruský sjezd administrativních pracovníků stávající systém vyhnanství za neuspokojivý a žádal, aby „vyhnanství existovalo ve formě kolonii ve vzdálených, izolovaných místech a aby byla zavedena soustava neurčitých rozsudku (tj. bez stanovení délky trestu).773 Od roku 1929 se začalo připravovat vyhnanství, spojené s nucenými pracemi.774 „Kdo nepracuje, ať nejí“, tak zní princip socialismu. A jen na tomto socialistickém principu mohlo být sovětské vyhnanství založeno. Ale právě socialisté byli zvyklí dostávat ve vyhnanství jídlo zdarma!

Srovnání válečných a táborových mrtvých jak počtem tak i odkazem.

V první světové válce padly tři milióny. V druhé světové válce – dvacet miliónů. (To podle Chruščova, podle Stalina jich bylo jen sedm. Přidal si Nikita? Nebo Josef neměl přehled o svém kapitálu?) No, ale těch ód! Těch pomníků, těch věčných ohňů! Těch románů a básní! Čtvrt století se celá sovětská literatura tou krví napájí. Ale o tom tichém, zrádném moru, co nám spolykal 15 miliónů mužiků, a to nejenom tak, jak to leželo a běželo, ale ty nejlepší, sůl ruského národa – o tomhle moru nikdo knihy nenapsal. Žádné polnice nás neburcují, abychom povstali. Na křižovatkách polních cest, kde skřípaly vozy odsouzenců, nepoložil nikdo ani tři kaménky. A naši nejlepší humanisté, tak citliví na dnešní nespravedlnost, v těch dobách jen souhlasně přikyvovali: tak je to správné! Dobře jim tak!

Za cara (či carevny) existovaly vždy v Rusku sympatie a podpora obyčejných lidí (asi nejen) politickým vězňům. Nový systém s tímto úspěšně bojoval. Už žádná solidarita, jen strach.

Přes Archangelsk proudily do vyhnanství davy mužiků, po určitou dobu se z města stala jediná velká tranzitka. V kostelech byly zřízeny mnohopatrové palandy, jenom nebylo, jak topit. Na nádraží se nakládaly a vykládaly dobytčí vagóny, za štěkotu psů kráčeli zamračení mužici v láptích na svá kostelní lože. (Chlapec Š. si zapamatoval, jak jeden mužik měl na krku chomout s duhou: ve spěchu nevěděl, co by tak nejspíš potřeboval. A někdo nesl gramofon s troubou. Kameramani, tady máte co dělat!) V kostele Obětování Panny Marie spadla v noci sedmipatrová palanda, nebyla vůbec zajištěna. Zahynulo mnoho rodin. Z kostela se ozýval křik, a tak jej obklíčilo vojsko. Tak žili lidé v tu morovou zimu. Nemyli se. Těla hnisala. Objevil se skvrnitý tyfus. Lidé umírali. Ale občané Archangelsku měli přísně nakázáno: zvláštním přesídlencům (tak se říkalo mužikům-vyhnancům) nepomáhat! Umírající oráči bloumali po městě, ale ani jediného nesměli občané města pozvat domů, dát mu najíst nebo vynést ven čaj: za to milice místní obyvatele zavírala a brala jim občanské průkazy. Hladový mužik jde po ulici, plete nohama, zakopne, upadne – a je mrtev. Ale ani toho se nesměl nikdo ujmout (navíc chodili po městě fízlové a sledovali, kdo projeví dobrotu). V té době také posílali do vyhnanství zahradníky a chovatele dobytka z okolí města a houfně celé vesnice (a zase: kdopak tam koho vykořisťoval?). Občané Archangelska se sami třásli, aby nemuseli do vyhnanství. Báli se zastavit, sklonit se nad mrtvým. (Jeden ležel blízko GPU, neodváželi ho.) Pohřbívali je organizovaně, prováděla to komunální služba. Pochopitelně bez rakví, v hromadných jámách, vedle prastarého městského hřbitova na Vologdské ulici – už mimo město. A hroby nijak neoznačovali.

Vyhánění národů.

V roce Velkého přelomu začali říkat „zvláštní přesídlenci“ „rozkulačeným“ – a to bylo mnohem správnější a pružnější, proti tomu se nedalo nic namítnout. Vždyť se „nerozkulačovali“ jen kulaci, a na slovo „zvláštní přesídlenec“ si nikdo nepřijde! A tak Velký otec přikázal, aby se jej používalo i vůči vyhnaným národům. Nepřišel na ten objev hned. První pokus byl velmi opatrný: v roce 1937 nějakých pár desítek tisíc podezřelých Korejců – kdo by důvěřoval těmhle barevným, šikmookým před Chalchyn-golem, před tváří japonského imperialismu? – tiše a rychle, od roztřesených starců až po ječící kojence, s troškou ubohého majetečku, převezli z Dálného východu do Kazachstánu. Proběhlo to tak rychle, že první zimu bydleli v domcích z vepřovic, bez oken (kde by vzali sklo?). Proběhlo to tak tiše, že se o tom přestěhování nedověděl nikdo než sousedi Kazaši, ani jediný živý jazyk v celé zemi o tom ani nežblebtl, žádný zahraniční dopisovatel o tom ani nepípl. (Proto přece musí být veškerý tisk v rukou proletariátu.) Zalíbilo se mu to. Zapamatoval si to.

To všechno byly pokusy. Až v červenci 1941 byla příležitost využít této metody velkoryse: autonomní a samozřejmě zrádnou republiku povolžských Němců (s městy Engels a Marxstadt) bylo třeba smést a během několika dnů odsunout někam dál na východ. Tady bylo poprvé v čisté podobě použilo dynamické metody vyhnání celých národů. A ukázalo se, oč je snazší a oč je produktivnější používat jediného klíče – národnostní příslušnosti – místo všech těch vyšetřovacích spisů a individuálních rozsudků. A když sebrali nějakého Němce v jiném koutku Ruska (a sebrali je všechny), nepotřebovalo místní NKVD vysokoškolské vzdělání, aby zjistilo, zda to je nebo není nepřítel. Když má německé jméno, tak pryč s ním. Systém byl vyzkoušen, vylepšen a teď už bude neúprosně chňapat po každém označeném, odsouzeném, zrádcovském národu, a čím dál, tím šikovněji se to všechno bude provádět, budou to Čečenci, Inguši, Karačajevci, Balkaři, Kalmyci, Kurdové, krymští Tataři a konečně kavkazští Řekové. Je to systém o to dynamičtější, že se rozhodnutí Otce národů nesděluje národu v podobě užvaněného soudního procesu, nýbrž ve formě bojové operace moderní motorizované pěchoty: ozbrojené divize vstupují v noci na území odsouzeného národa a obsadí klíčové pozice. Zločinný národ se ráno probudí a vidí hradbu kulometů a automatů kolem každé vesnice. A je stanovena doba 12 hodin (ale to je příliš mnoho, motorizovaná pěchota zbytečně zahálí, takže na Krymu jsou to už jenom dvě nebo půl druhé hodiny), aby si každý vzal, co je schopen unést. A pak si každý sedne s nohama pod sebou jako trestanec do nákladního auta (stařeny, matky s kojenci – nasedat, tak zněl rozkaz!) – a eskortovaná nákladní auta odjedou na nádraží. Tam čekají dobytčí vagóny, ty dovezou lidi na místo.

Kde byla místa vyhnanství národů? Často a mnoho jich posílali do Kazachstánu, tady spolu s obyčejnými vyhnanci tvořili dobrou polovinu republiky, takže by se klidně mohla jmenovat Muklstán.

Organizovanost vystěhovávání se za léta, která uplynula od dob Korejců a krymských Tatarů, natolik zlepšila, cenné zkušenosti byly natolik zobecněny a zvládnuty, že se už nepočítalo se dny nebo i hodinami, ale pouze s minutami. Bylo zjištěno a ověřeno, že od prvního nočního zaklepání na dveře stačí dvacet až třicet minut, než paní domu naposledy překročí rodný práh – a vstoupí do noci, kde čeká nákladní auto. Během těchto minut se rodina stačila obléknout, pochopit, že jede do věčného vyhnanství, podepsat papír, že se zříká jakýchkoli nároků na náhradu majetku, sbalit ranečky, vzít starce a děti a na povel vyrazit. (S pozůstalým majetkem bylo všechno v pořádku. Jakmile odešly stráže, přicházeli představitelé finančního odboru a sestavovali konfiskační seznam, podle nějž pak byl všechen majetek prodán ve prospěch státu v komisním prodeji. Nemáme právo jim vyčítat, že přitom něco strčili pod kabát, nebo naložili „načerno“. Nebylo k tomu ani moc zapotřebí, stačilo napsat stvrzenku z bazaru a kterýkoli představitel lidové moci si mohl věc koupenou za pár halířů přivézt domů zcela legálně.) Co mohli lidé během těch 20-30 minut pochopit? Jak zjistit, co je nejdůležitější a vzít si to? Poručík, který vypravoval do vyhnanství jednu z rodin (75 letá babička, 50 letá matka, 18 letá dcera a dvacetiletý syn), poradil: „Vezměte si šicí stroj!“ Člověka by to nenapadlo! A tím šicím strojem se pak celá rodina živila.

Ze všech nejpracovitější byli Němci. Ti se také naprosto zřekli svého minulého života (ostatně, co to bylo za vlast na Volze nebo na Manyči?). Vrostli do neúrodných stalinských kousků půdy jako kdysi do bohatých pozemků, darovaných Kateřinou. Nové půdě ve vyhnanství se věnovali tak, jako by byla jejich poslední. Nezabydlovali se do první amnestie nebo do první carské milosti, zabydlovali se navždy. V roce 1941 přijeli do vyhnanství nazí, byli však neúnavní a hospodární, neklesli na duchu a i zde začali metodicky a moudře pracovat. Kde je na zemi poušť, kterou by Němci nedokázali proměnit v kvetoucí kraj? Za starého Ruska se říkávalo: Němec je jako vrba, kam ho zapíchneš, tam se ujme. Ať to bylo na dolech, v STS nebo v sovchozech, všude si šéfové nemohli Němce vynachválit – lepší pracovníky neměli. V 50. letech Němci měli – ve srovnání s ostatními vyhnanci, ale i s místními obyvateli – nejvýstavnější, nejprostornější a nejčistší domy. Největší prasata. Krávy s největší dojivostí. Z jejich dcer vyrůstaly žádoucí nevěsty, a to nejen pro zámožnost rodičů, ale i pro čisté a přísné mravy ve zkaženém světě kolem táborů. S vervou se pustili do práce také Řekové. Nepřestali sice snít o Kubáni, ale ani tady se nešetřili. Na kazachstánských tržištích měli Řekové nejlepší tvaroh, máslo i zeleninu. V Kazachstánu se ještě lépe dařilo Korejcům, ale ti přišli do vyhnanství dříve a v 50. letech už žili ve svém nevolnictví podstatně svobodněji, už se nemuseli hlásit, volně jezdili z oblasti do oblasti, jenom mimo území republiky nesměli. Jejich předností nebyly bohaté domy nebo hospodářství (naopak, žili neútulně, skoro prvobytně, dokud mládež nepřevzala evropský způsob života). Byli však velmi nadaní a brzy zaplnili kazašské školy (za války jim v tom už nikdo nebránil) a stali se hlavní složkou vzdělané vrstvy. Jiné národy žily se skrytou touhou po návratu, a proto byly ve svých plánech a ve svém životě rozdvojeny. Vcelku se však podřizovaly režimu, komandatuře a úřadům velké těžkostí nedělaly. Kalmyci nevydrželi, smutně vymírali. (Ostatně, neměl jsem příležitost je sledovat.) Byl tu jeden národ, který se psychologii pokory naprosto nepodřídil. Nešlo o jednotlivé buřiče, byl to celý národ. Čečenci.

O Čečencích.

Řekl bych, že ze všech zvláštních přesídlenců jedině Čečenci projevili stejného ducha jako muklové. Jakmile je jednou zrádně vytáhli z místa, už ničemu nevěřili. Postavili si chatrče – nízké, tmavé, ubohé, takové, že se zdálo, že se jediným kopnutím rozpadnou. Stejně vypadalo jejich hospodářství: na jeden den, tento den, tento měsíc, tento rok, bez jakýchkoli úspor, zásob, dlouhodobých plánů. Jedli, pili, ti mladí se také oblékali. Míjela léta a stejně jako na začátku, neměli nic. Žádný Čečenec se nikde nepokusil zalíbit se šéfům nebo pro ně něco udělat – vždycky se k ním chovali nezávisle a dokonce i otevřeně nepřátelsky. Pohrdali zákony o povinné školní docházce a státním vzděláváním, nepouštěli do školy děvčata, aby se tam nezkazila, chlapce také ne všechny. Své ženy nepustili do kolchozu. Sami se na kolchozních polích nedřeli. Nejvíce se snažili pracovat jako řidiči: udržovat motor nebylo ponižující a v neustálém pohybu auta nacházeli uspokojení své jezdecké vášně, v možnostech řidiče pak naplnění své zlodějské touhy. Tyto touhy ostatně uspokojovali i bezprostředně. Přinesli do mírumilovného, poctivého, ospalého Kazachstánu pojem „ukradli“, „vyrabovali“. Byli schopni sebrat dobytek, vykrást dům, nebo prostě něco vzít násilím. Místní obyvatelstvo a vyhnance, kteří se snadno podřizovali vrchnosti, považovali za stejnou odrůdu. Vážili si pouze buřičů. A kupodivu – všichni se jich báli. Nikdo jim nemohl zabránit, aby žili právě takto. Moc, která již třicet let ovládala tuto zemi, je nemohla donutit, aby ctili její zákony.

My, Evropané, čteme ve svých knihách a ve školách pronášíme jen nadutá slova pohrdání vůči tomuto barbarskému zákonu, tomu nesmyslnému vraždění. Ale zdá se, že to vraždění tak nesmyslné není: horské národy neničí, upevňuje je. Zákon krevní msty nežádá příliš mnoho obětí – ale jaký strach jímá všechny kolem! Který horal, pamětliv tohoto zákona, si troufne urazit jiného jen tak jako se navzájem urážíme my – v opilosti, z rozmaru, z neukázněnosti? A tím spíš, který Nečečenec si troufne začít si něco s Čečencem, kdo řekne, že je zloděj, že je hrubý, že se cpe mimo pořadí do fronty? Vždyť odpovědí nemusí být slovo, nadávka, ale nůž do boku! Ale i kdybys popadl nůž (nemáš ho, jsi přece civilizovaný člověk), neodpovíš ranou na ránu: vždyť by za oběť padla celá tvoje rodina! Čečenci kráčejí po kazašské zemi s drzýma očima, cestu si razí lokty – a „hospodáři“ i nehospodáři země – všichni jim uctivě ustupují z cesty. Krevní msta vyzařuje pole strachu – a tím upevňuje malý horský národ. „Bij své lidi, aby se tě cizí báli!“ Předkové horalů v pradávné minulosti nemohli nalít pevnější tmel.

S Chruščovem se toho (i přes potáční naděje) překvapivě moc nezměnilo.

Učitelka Dějevová byla propuštěna „pro porušení morálky“. Znevážila prestiž učitelky, protože se provdala za… propuštěného vězně (kterého v táboře učila!). To už nebylo za Stalina, ale za Chruščova.

A tak byl pro mě překvapením další, třetí proud dopisů od současných muklů, ačkoli právě on byl nejpřirozenější, ačkoli právě ten bych byl měl očekávat v řadě nejprvnější. Na pomačkaných papírcích, špatnou tužkou, v podivných obálkách, které často nadepsali a poslali volňasové, to znamená načerno – tak mi posílal své námitky a dokonce i své rozhořčení dnešní Gulag. Tyto dopisy také byly jako jediný společný výkřik. Ale jaký: „A co my?!“ Celý ten rámus v novinách kolem novely, inscenovaný pro potřeby svobody a zahraničí, halasil, jako že: „to se stalo, ale nikdy se už opakovat nebude.“ A muklové zaúpěli: jak to, že se nebude opakovat, když my sedíme teď a za stejných podmínek?! „Od dob Ivana Děnisoviče se nic nezměnilo“ – psali z nejrůznějších míst. „Mukl si přečte vaši knihu a je mu líto a bolí ho, že všechno zůstalo stejné.“ „Co se změnilo, když nadále platí všechny zákony o 23 letém vězení, vydané za Stalina?“ „Kdo teď představuje kult osobnosti, když zase sedíme pro nic a za nic?“ „Černý mrak nás zakryl a nikdo nás nevidí.“

Teď už, kdy je moje kniha otevřeně prohlášena za škodlivou, kdy bylo její vydání prohlášeno za chybu („důsledky voluntarismu v literatuře“), kdy je vyřazována z veřejných knihoven, je jen připomenutí jména Ivana Děnisoviče nebo mého jména na Archipelagu nenapravitelným zločinem. Ale tenkrát! Tenkrát, když mi Chruščov tiskl ruku a za potlesku mě představoval těm třem stovkám lidí, považovaným za uměleckou elitu, tenkrát, kdy jsem měl v Moskvě „tisk pro sebe“ a dopisovatelé čekávali u mého hotelového pokoje, kdy bylo otevřeně prohlášeno, že strana a vláda podporují takovéto knihy, kdy Vojenské kolegium Nejvyššího soudu bylo pyšné, že mě rehabilitovalo (tak jako toho nyní asi litují), kdy právníci – plukovníci prohlašovali z tribuny, že tato kniha by se měla číst v táborech! Právě tenkrát se němé, bezhlasé a nejmenované síly pole nepozorovaně vzepřely a kniha byla zastavena! Už tenkrát byla zastavena! A do málokterého tábora se dostala legálně, tak, aby si ji někdo mohl vypůjčit z knihovny KVO. Z knihoven byla vyřazena. Zabavovali ji z balíčků, posílaných zvenku.

Po všech těch zhoubných, destruktivních reformách můžeme považovat samostatnou historii zvláštních táborů za skončenou, a to rokem 1954. Dál už nám zase splynou s NPT. Všude v letech 1954-1956 zavládly na rozvratném Souostroví zlaté časy – éra nevídaných výhod, snad to nejsvobodnější období, když nebudeme brát v úvahu vězení pro lehké kriminální z poloviny 20. let. Jedna instrukce před druhou, instruktor před instruktorem se předháněli, jak co nejrozmáchleji v táborech rozvinout liberalismus. Zrušili práci v lese pro ženy! Ano, uznalo se, že kácení stromů je prý pro ženy těžké (ačkoli třicet nepřetržitých let dokázalo, že vůbec těžké nebylo).

Historici, kteří se budou zabývat desetiletým kralováním Nikity Chruščova, kdy najednou jako by přestaly působit určité fyzikální zákony, na něž jsme byli zvyklí, kdy se k našemu úžasu předměty začaly pohybovat v protisměru silového pole a přitažlivosti – tito historici se určitě podiví, jak mnoho možností se na kratičkou dobu dostalo do těchto rukou a jak byly ty možnosti využity jen jakoby ze srandy, jen tak, a jak pak byly bezstarostně odhozeny. Byla mu po Stalinovi svěřena největší moc v našich dějinách – již oslabená, ale ještě obrovská – ale on ji používal jako ten Krylovův medvídek na pasece, co bezcílně a bez užitku kutálel poleno sem a tam. Mohl třikrát, pětkrát pevněji a dalekosáhleji předurčit osvobození země, ale nechal toho jako kluk, nepochopil svůj úkol, nechal toho kvůli vesmíru, kvůli kukuřici, kvůli kubánským raketám, kvůli pronásledování církve, kvůli rozdělení oblastních výborů strany a kvůli boji s abstraktním uměním. Nikdy nic nedovedl do konce – a ze všeho nejméně právě věc svobody! Bylo třeba poštvat ho proti inteligenci – prosím – nic nebylo snazšího. Bylo třeba jeho rukama, které rozmetaly stalinské tábory, tábory znovu upevnit” I toho bylo snadno dosaženo! A kdy že to bylo? V roce 1956, v roce XX. sjezdu. Již tenkrát byly vydány první instrukce pro zpřísnění táborového režimu! Další vyšly v roce 1957, kdy měl Chruščov ve svých rukou neomezenou moc.

Chozraščot vypadá takto: za práci vězně se platí 70 % z příslušné mzdy civilního zaměstnance (a proč? copak jeho výrobky páchnou? Kdyby to bylo na Západě, říkalo by se tomu vykořisťování a diskriminace). Z platu se dále sráží 50 % ve prospěch kolonie (na vydržování zóny, praktických pracovníků a psů). Z tohoto zbytku se dále sráží na stravu a ošacení (můžeme si představit, zač je šlichta z rybích hlav). A teprve poslední zbytek jde na osobní konto „do propuštění“. V táborovém kiosku může vězeň utratit měsíčně zase podle režimu buď 10, nebo 7-5-3 ruble. (Ale z kolonie Kalikatky v Rjazaňské oblasti si stěžují, že po všech srážkách lidé neměli ani těch 5 rublů, nestačilo jim ani na nákup v kiosku). A tady máme údaje z vládního časopisu Izvestija (to jsou ještě zlaté časy, březen 1960 a ruble jsou to ještě fórové, stalinské): leningradská dívka Irina Papinová, která klučila pařezy, až měla všude hnisavé mozoly, tahala kamení, vykládala vagóny, nakládala dříví – si vydělala… deset rublů měsíčně.

Zkrátka: jeden občan by rád uklidil jiného občana, který se mu znelíbil (ale jistě ne nožem do zad, ale podle zákona). Jak to bezpečně provést? Dříve musel napsat udání podle 58-10. Teď se musí nejdříve poradit s pracovníky(vyšetřovateli, milicionáři, soudci – a takový občan má právě takovéto kamarádíčky vždycky): co se letos nosí? Podle jakého paragrafu se rozhazují sítě? Kde se žádají soudní výkazy? No, a pak se to dá dohromady, žádný nůž nepotřebuje. Dlouhou dobu například frčel článek „znásilnění“. Nikita jednou v rozčílení přikázal dávat nejméně 12 let. A tak všude všechna kladívka odťukávala po dvanácti, aby kováři nebyli bez práce! A přitom je to věc delikátní, intimní, zvažte to, něčím připomíná 58-10: v obou případech je to něco mezi čtyřma očima! Ani v jednom případě se věc nedá ověřit, svědci nejsou – a to se soudu právě hodí. Třeba předvolají na milici dvě ženy z Leningradu (případ S-va). „Byly jste s muži na večírku?“ „Byly.“ „Došlo k pohlavnímu styku?“ (A o tom mají věrohodné udání, je to zjištěno.) „D-d-došlo.“ „Tak jedno nebo druhé: byl pohlavní styk z vaší strany dobrovolný, nebo nedobrovolný Jestliže byl dobrovolný, považujeme vás za prostitutky, odevzdejte leningradské průkazy, a do 48 hodin pryč z Leningradu! Nebyl-li dobrovolný, napište stížnost jakožto poškozené strany v případu znásilnění!“ Ženám se tolik z Leningradu nechce! A tak muži dostávají každý 12 let.

Na závěr příběh města Novočerkassk. Města, které povstalo.

Novočerkassk! Celé město, celé městské povstání dočista slízli a utajili! Mlha všeobecné nevědomosti zůstala i za Chruščova tak hustá, že se o Novočerkassku v zahraničí nejen nic nedozvěděli, že nám západní rozhlas nejen nic neřekl, ale i ústní podání bylo potlačeno, pověsti se nerozšířily – a většina našich spoluobčanů dodnes tu událost nezná: Novočerkassk, 2. června 1962. Takže tu vyložíme všechno, co se nám podařilo dát dohromady. Nebudeme přehánět, řekneme-li, že se tu zavázal nový, významný uzel ruských dějin. Pomineme-li velkou (ale s klidným zakončením) stávku ivanovských textiláků na rozhraní 30. let, byla Novočerkasská bouře po jednačtyřiceti letech (od Kronštadtu a Tambova) první lidovou akcí, kterou nikdo nepřipravoval, nevedl, nevymyslel. Byl to výkřik – že se tak už žít nedá! V pátek 1. června bylo ve Svazu zveřejněno jedno z promyšlených chruščovovských usnesení o zvýšení cen masa a másla. A na základě jiného ekonomického plánu, který s tím prvním nebyl v žádném spojení, téhož dne ve velkém novočerkasském závodě na výrobu elektrických lokomotiv (NEVZ) snížili dělníkům sazby – až o třicet procent. Od rána dělníci dvou cechů (kovárny a slévárny) přes svou poslušnost, zvyk a zaběhanost, nemohli pracovat – tak je vzali z obou stran! Hlasité rozhovory a vzrušení vyústily v živelný mítink. Na Západě by to bylo něco všedního, u nás je to neobvyklá událost. Ani inženýři, ani hlavní inženýr nedokázali dělníky uklidnit. Přišel ředitel závodu Kuročkin. Když se dělníci ptali „z čeho teď budeme živi?“, odpověděl ten vykrmený zazobanec: „Žrali jste pirožky s masem, teď je budete mít s povidly!“ Jen tak tak, že ho nerozsápali, jeho i celou suitu. (Možná, že kdyby byl odpověděl jinak, že by se byli uklidnili.) V poledne stávka ovládla celý obrovský závod. (Poslali spojky do jiných závodů, tam váhali, ale NEVZ nepodpořili.) Blízko továrny vede železniční trať Moskva-Rostou. Snad proto, aby se o událostech co nejdříve dozvěděla Moskva, nebo proto, aby zabránily dopravě armády a tanků, spousta žen se posadila na koleje. Chtěly zadržet vlaky. Muži hned začali rozebírat pražce a stavět barikády. Rozmach stávky byl neobvyklý i z hlediska celých dějin ruského dělnického hnutí. Na tovární budově se objevila hesla: „Pryč s Chruščovem!“ „Chruščova – na salám!“ V té době se už k závodu (je i se sídlištěm asi 3-4 kilometry za městem, za řekou Tuzlovem) začala stahovat vojska a milice. Na most přes řeku vjely tanky a zůstaly tu stát. Od večera do rána byla ve městě a na mostě zastavena veškerá doprava. Sídliště neutichlo ani v noci. Během ní bylo zatčeno a odvezeno do budovy městské milice asi 30 dělníků – „iniciátorů“. Od rána 2. června stávkovaly i další podniky ve městě (ale zdaleka ne všechny). Ve vagónce se konala živelná, všeobecná manifestace, dělníci se rozhodli, že půjdou v průvodu do města a budou žádat propuštění zatčených dělníků. Průvod (mimochodem zpočátku to bylo asi jen tři sta lidí, vždyť to bylo o strach!), s dětmi a ženami, s Leninovými portréty a mírumilovnými hesly prošel po mostě kolem tanků, nebyl zadržen a vstoupil do města. Tady rychle obrůstal zvědavci, jednotlivci z jiných závodů a kluky. Sem tam ve městě lidé zastavovali nákladní auta a z nich řečnili. V celém městě to vřelo. Průvod NEVZu prošel po hlavní třídě (Moskevské), část demonstrujících se začala dobývat do zavřených dveří městského oddělení milice, mysleli si, že tam jsou jejich zatčení. Z budovy milice jim odpověděla střelba z pistolí. Ulice dále vedla k Leninovu pomníku849 a pak dvěma zúženými průchody parčíkem k městskému výboru strany (bývalému atamanskému paláci, kde skončil Kaledin). Všechny ulice byly zaplněny lidmi, tady na náměstí jich bylo nejvíc. Mnozí kluci vylezli v parčíku na stromy, aby lépe viděli. Ale městský výbor strany byl prázdný, vládci města utekli do Rostova850. Uvnitř – rozbité sklo, papíry, rozházené po zemi jako při ústupu za dob občanské války. Asi dvacet dělníků prošlo palácem, vyšli na dlouhý balkón a mluvili k davu bez ladu a skladu. Bylo asi 11 dopoledne. Milice z města téměř úplně zmizela, zato bylo stále více vojska. (Je to pěkné, jak se civilní správa hned po prvním lehkém úleku schovala za armádu.) Vojáci obsadili poštu, rozhlas a banku. V té době byl celý Novočerkassk koldokola obklíčen vojsky, byl znemožněn vstup do města, cesta ven byla uzavřena. (Tento úkol plnila také rostovská důstojnická učiliště, druhá část hlídkovala v Rostovu.) Po Moskevské ulici, stejnou cestou jako průvod, pomalu jely k městskému výboru strany tanky. Začali na ně lézt kluci, kteří ucpávali průzory. Tanky vystřelily salvu z děl slepými náboji, podél ulice zazvonilo sklo výkladních skříní a oken. Kluci se rozutekli, tanky jely pomalu dál. A co studenti? Vždyť Novočerkassk je studentské město! Kde jsou studenti?… Studenti polytechniky a jiných vysokých škol a několika průmyslovek byli od rána zamčeni v kolejích a budovách škol. Chytří rektoři! Ale dodejme: také nepříliš udatní studenti. Asi byli rádi, že mají takovou výmluvu. Dnešní bouřící se studenty na Západě (nebo naše dřívější ruské) by asi zámek na dveřích neudržel. Uvnitř městského výboru došlo k jakési tahanici, řečníky postupně zatahovali dovnitř a na balkón vycházelo stále více vojáků. (Podobně přece pozorovali z balkónu správy Stěplagu i kengirskou vzpouru.) Rojnice automatčíků začala vytlačovat dav z malého náměstí před palácem dozadu, ke kovové ohradě parku. (Různí svědkové jednohlasně říkají, že tito vojáci byli z národnostních menšin, Kavkazané. Právě je přivezli z druhého konce vojenského okruhu. Vystřídali dřívější útvar místní posádky. Ale svědectví si odporují: není jasné, zda ten původní útvar vojáků dostal rozkaz střílet a nesplnil rozkaz proto, že kapitán, který měl dát povel, přede všemi spáchal sebevraždu851. Důstojníkova sebevražda je mimo pochybnost, ale okolnosti nejsou jasné a nikdo nezná jméno tohoto hrdiny svědomí.) Dav couval, ale nic zlého nikdo nečekal. Neví se, kdo vydal povel852, ale tito vojáci zvedli automaty a vystřelili první dávku nad hlavami davu. Možná, že generál Plijev do davu hned střílet nehodlal, ale události se vyvíjely samy od sebe: dávka vystřelená do vzduchu zasáhla stromy v parku a kluky, kteří s nich začali padat. Dav zřejmě vykřikl a v tom vojáci, ať už na rozkaz, nebo v krvavém šílenství a strachu, začali naplno střílet do davu, a to trhavými náboji853. (Vzpomínáte si na Kéngir? Na těch šestnácet lidi na strážnici?) Dav panicky prchal, tlačil se v úzkém parčíku, ale vojáci stříleli prchajícim do zad. Stříleli tak dlouho, dokud se velké náměstí za parčíkem, za pomníkem Lenina až k bývalé Platovské třídě a k Moskevské ulici nevyprázdnilo. (Jeden očitý svědek říká, že to vypadalo, jako by všude ležely mrtvoly. Ale jistě bylo i hodně raněných. Podle různých údajů celkem shodně vychází, že bylo zabito asi 70 až 80 lidí854). Vojáci začali hledat a zabavovat auta, autobusy, nakládali mrtvé a raněné a posílali je do vojenské nemocnice, za vysokou zeď. (Ještě pár dní potom jezdily ty autobusy se stopami krve na sedadlech.) Stejně jako v Kengiru byli vzbouřenci na ulicích filmováni. Střílení ustalo, strach pominul, dav se znovu pustil k náměstí – a znovu se střílelo. To trvalo od poledne do jedné hodiny. Pozorný svědek mohl ve dvě odpoledne vidět toto: „Na náměstí před městským výborem stojí asi osm tanků různých typů. Před nimi je rojnice vojáků. Náměstí je téměř liduprázdné, stojí tu jen malé skupinky, hlavně mládež, něco na vojáky pokřikují. Na náměstí jsou v asfaltu krvavé kaluže, nepřeháním, do té doby jsem neměl ponětí, že vůbec může tolik krve existovat. Lavičky v parku jsou od krve, na písčitých cestičkách, na bílených kmenech stromů – všude jsou stopy krve. Celé náměstí je pokryto stopami tankových pásů. O zeď městského výboru je opřen rudý prapor, který nesli demonstranti, nahoře na tyči je nasazena šedivá čepice, pocákaná rudohnědou krví. A na průčelí budovy městského výboru je nataženo rudé plátno, co tam visí už dávno: „Za jednotu lidu a strany!“. Lidé přistupují k vojákům blíž, vyčítají jim a proklínají je: „Jak jste to mohli udělat?“ „Do koho jste stříleli?“ „Vždyť jste stříleli do lidu!“ Omlouvají se: „To jsme nebyli my. Nás právě teď přivezli a postavili tu. Nic jsme nevěděli.“ Tady máme pohotovost našich vrahů (to prý jsou tupí byrokrati): tamty vojáky už stačili uklidit, postavili sem zase udivené Rusy. Generál Plijev se vyzná… Postupně, v pět, šest hodin se náměstí zase zaplňuje. (Odvážní obyvatelé Novočerkasska! Městský rozhlas neustále hlásí: „Občané, nedejte se vyprovokovat, rozejděte se!“ Stojí tu vojáci s automaty, krev ještě není smyta – a lidé se znovu tlačí.) Výkřiky, ještě další – a už je tu zase živelný mítink. Už se ví, že do města přiletělo (jistě už při první střelbě) šest vysokých funkcionářů ÚV, mezi nimi pochopitelně Mikojan (odborník na budapeštské situace), Frol Kozlov (ostatní uvádějí nepřesně). Jsou jako v pevnosti v budově bývalé školy kadetů. Je k ním vyslána delegace mladých dělníků NEVZu, aby je informovala o tom, co se stalo. V davu se ozývá: „Ať sem Mikojan přijede. Ať se sám na tu krev podívá!“ Ne, Mikojan nepřijede. Ale hlídkový vrtulník kolem šesté letí nad náměstím, prohlíží. Odletěl. Z bývalé kadetky se vrací delegace dělníků. To je dohodnuto: řetěz vojáků delegáty pouští, v průvodu důstojníků vystupují na balkón městského výboru. Ticho. Delegáti vyřizují davu, že byli u členů ÚV, že jim vylíčili tuto „krvavou sobotu“ a že Kozlov plakal, když slyšel, jak po první dávce se stromů padaly děti. (Kdo zná Frola Kozlova, vůdce leningradských stranických zlodějů a jednoho z nejtvrdších stalinistů? Prý plakal!…) Členové ÚV slíbili, že tyto události vyšetří a tvrdě potrestají viníky (to nám ve zvláštním táboře také slibovali), teď že se všichni musí rozejít domů, aby ve městě nevznikly zmatky. Ale shromáždění se nerozešlo! K večeru ještě více zhoustlo! Odvážní obyvatelé Novočerkasska! (Kolují pověsti, že brigáda politbyra se ten večer usnesla vystěhovat celé obyvatelstvo města do jednoho! Věřím tomu, nic by na tom nebylo divného po vystěhování celých národů. Nebyl tenkrát u Stalina právě tenhle Mikojan?) Asi v devět večer se pokusili rozehnat lidi od paláce tanky. Ale sotva tankisté zapli motory, lidé se na ně nalepili, uzavřeli příklopy a průzory. Tanky ztichly. Vojáci stáli a nepokoušeli se tankistům pomoci. Za další hodinu se objevily tanky a obrněné vozy z druhé strany náměstí, na nich seděli vojáci s automaty. (Máme přece výborné frontové zkušenosti! Přece jsme zvítězili nad fašisty!) Velkou rychlostí (mládež přitom z chodníků hvízdala, studenti se večer dostali ven) projely a uvolnily jízdní dráhu Moskevské ulice a bývalé třídy Platovského. Až kolem půlnoci začali automatčíci střílet do vzduchu světelnými náboji – a dav se začal rozcházet. (Síla lidových nepokojů! Jak rychle mění situaci ve státě! Den před tím platila uzavírací hodina, děly se hrůzy, a teď je celé město v ulicích a hvízdá. Je to možné, že pod strupem padesáti let leží toto vše tak blízko – úplně jiní lidé, úplně jiný vzduch?) června městský rozhlas vysílal projevy Mikojana a Kozlova. Kozlov neplakal. Už ani neslibovali, že budou hledat viníky (nahoře). Říkalo se, že události vyprovokovali nepřátelé a nepřátelé budou přísně potrestáni. (Lidé se přece už z náměstí rozešli.) Mikojan také řekl, že trhavé náboje se ve výzbroji Sovětské armády nepoužívají – to znamená, že jich použili nepřátelé. (Ale kdo jsou ti nepřátelé? Jakým padákem seskočili? Kam se poděli? Aspoň na jednoho se podívat! Ó, jak jsme si zvykli na balamucení! „Nepřátelé“ – a hned jako by tím něco bylo vysvětleno… Jako ďábel ve středověku.)855 Obchody se okamžitě zaplnily máslem, salámem a mnohým jiným, co tu dávno nebylo a co se dá obvykle koupit jen v hlavních městech. Všichni ranění jsou nezvěstní, nevrátil se nikdo. Naopak, rodinu raněných a mrtvých (vždyť své blízké hledali!…) byly poslány do vyhnanství na Sibiř. Stejně tak mnozí účastníci, zpozorovaní a nafilmovaní. Proběhla série neveřejných soudů s účastníky demonstrace. Konaly se dva „veřejné“ soudy (vstupenky dostávali straničtí tajemníci ze závodů a pracovníci aparátu městského výboru). V jednom případě soudili devět mužů (trest smrti) a dvě ženy (15 let). Složení městského výboru se nezměnilo. Za týden po „krvavé sobotě“ rozhlas hlásil : „Dělníci vagónky se zavázali splnit sedmiletý plán před termínem.“ Kdyby býval car nebyl srab, bylo by ho napadlo 9. ledna pochytat v Petěrburgu dělníky s praporci a napařit jim banditismus. A nějaké „revoluční hnutí“ se mohlo jít klouzat.

A na úplný závěr něco ze samotného závěru knihy.

Divím se, že jsem knihu i v této době dokázal dokončit, několikrát jsem si už myslel, že mě nenechají. Uzavírám ji v roce dvou výročí (a ta výročí navíc spolu souvisí): uplynulo 50 let od revoluce, která vytvořila Archipelag Gulag, a 100 let od vynálezu ostnatého drátu (1867).

A to, že jsem se nešikovně vyjadřoval, že jsem se někde opakoval, že jsem jen tak povrchně pospojoval části – za to prosím za odpuštění. Vždyť ten rok stejně nebyl klidný a v posledních měsících mi zase hořela pod nohama půda i stůl. A dokonce ani při této poslední redakci jsem zase ani jednou neviděl celou knihu pohromadě, neměl jsem ji na jednom stole. Ještě nenastal čas svěřit papíru úplný seznam těch, bez nichž by tato kniha nebyla na psána, přepracována a uchována. Oni sami to vědí. Skláním se před nimi. Rožděstvo na Istje, květen 1968.