Ráno jsem si řekl, že bych sobotu, místo civění na obrazovku/monitor, mohl strávit raději čučením do knížky. V klientově  knihovničce na chodbě koukám po nějaké útlé knížce a nakonec si vybírám Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče. Má to jen 140 stránek, takže večer mám dočteno. Tak trochu jsem čekal kruťárnu a nakonec to tak strašný nebylo. On ale bude rozdíl, mezi tím, když někdo opravdu je v -30º mrazech a když si o tom člověk jen čte, pěkně přikrytej v posteli, popíjí teplý čaj a přikusuje k němu skořicové pečivo.

Asi ne úplně překvapivě se děj udává v gulagu a jak název napovídá, popisuje jeden den místního vězně. Tábor se nachází v severním Kazachstánu, což mi přišlo jako krapet lepší místo než Sibiř, ale opět jsem si rozšířil obzory. Ivan Děnisovič totiž vstává do třicetistupňového mrazu a připadlo mi, že zima je tu největší problém. Pokud teplota klesne pod -40, tak se, stejně jako při sněhových bouřích, nepracuje. Každý takovýto den se pak ale v neděli nadělává…

S jídlem to teda taky není nějak veselý, ale (pro mne opět s podivem) vězni mohou dostávat balíčky. Jejich část sice padne na úplatky, populární je vepřové sádlo, ale příjemci a lidem v jeho okolí i tak něco zůstane. Možná jsem měl ale zrovna jen dobrou náladu a viděl hlavně ty světlé stránky 🙂 Vězení z amerických filmů mi přijdou horší, možná za to může vjem textu vs obrazu. V porovnání s líčením komunistických lágrů jako míst, kde byl bordel a bachaři si dělali co chtěli, tak tady to vypadá, že všechno mělo svůj řád a i od stráže se dala čekat nějaká úroveň zacházení. Možná je to dáno rozsahem knížky, nevím.

Další věc co mne překvapila byla, že knížka vyšla i v SSSR (i když později byla zakázána) a také u nás (i když před rokem 68).

Tím, že to není žádná bichle, tak se to četlo pěkně svižně a nenarazil jsem ani na žádná hluchá místa. Knížka na pláž to sice úplně není a červenec není úplně optimální měsíc pro představení si ledového klimatu, i tak ale nelituji, že jsem si vytáhl právě tuto knížečku.