Cesta ze Skardu do Askole vedla přes Shigar před kterým nás cedule varovala před přehráváním nevhodných videoklipů a žádala ženy aby přes sebe přehodily šátek.

Cesta byla dlouhá a tak trochu na jedno brdo. Vyschlá krajina a strmá údolí.

Tady ten vrcholek jsem si pamatoval z mé minulé návštěvy a doufal že Askole bude už za zatáčkou. Nebylo…

Po nějakých 6-7 hodinách jsme konečně dorazili do Askole odkud sice byly vidět zasněžené vrcholky nicméně chladno tu rozhodně nebylo.

Kolem vesnice byla spousta polí přes která se začala vracet děvčata s trávou. Tady to ještě nevím, ale svěží zelenou barvu vidím pro následující téměř dva týdny naposledy.

V Askole jsou na cizince přivyklí nicméně ani tady se ženy nenechají fotit, po bonbónech nebo penězích se už ale ptát nestydí.

Za chvilku vyrážíme. Bude nás pěkná kupa. 12 Čechů, 1 Slovák, 2 Pákistánci, 1 Singapurčanka jako turisté a asi tak dvou až třínásobek personálu. A mezci. A kozel. A slepice, ale ty se nesly…

Podle brífingu nebylo úplně jasné jestli most přes řeku bude nebo nebude, naštěstí ale byl opraven dost na to aby se dal přejít a my se tak nemuseli zacházet. Zatímco nám s lehkejma baťůžkama bylo důrazně řečeno ať přecházíme po jednom tak nosiči s těžkým nákladem to brali po třech 🙂

Nevím, muly nebo koně? Asi mix. Každopádně toto je jen část naší karavany.

Dopoledne jsme měli pěkně zataženo, jakmile ale později slunce prorazilo tak bylo nepříjemně teplo a já byl o to radši že nemusím mít na zádech velkou krosnu.

Kuchař kuchtí večeři. Výborné bylo že do jídelníčku hodně často zařazoval těstoviny a já se tak mohl naládovat špagetama s kečupem. Jak já si užíval nepákistánského jídla. Díky tomuhle chlapíkovi a postupně klesajících teplot se mi konečně vrátila chuť k jídlu.

Druhý den brzy ráno už bylo jasné že na zataženou oblohu tentokráte štěstí mít nebudeme.

Je opravdu teplo. Některé pasáže vedou pěkným písečkem a člověk si připadá spíše jak u moře než ve velehorách.

U těch zelených stromů se nám už pomalu staví stany pro další noc. Poprvé vidíme ledovec Baltoro (to šedé uprostřed) na kterém strávíme následujících pár dní.

Naštěstí nemusíme jít všichni v jednolité skupině. Jsme roztáhlí až tak do dvou hodin. Pokavaď nikdo není v dohledu tak se dá spolehnout buď na koňské bobky nebo na kamenné mužiky.

Když jdu večer fotit tak zahlédnu že o kousek dále právě kovají koně a tak se jdu podívat.

Kovář nejsem ale připadá mi že by trochu více zkušeností a zručnosti přišlo vhod. Překvapuje že se hřebíky zatloukají šikmo, takže konec vyleze ven.

Úplně do konce nezůstávám. Až na to jak jednou zajel hřebík do živého to byla po pěti minutách celkem nuda.

Co se týče hor tak si z večera odnáším alespoň záběr Katedrály (5860m.n.m.).

Payu Peak (6621m.n.m.) si v ranním zlatavém světle vysloveně říkal o vyfocení.

Původně to měla být jen fotka vrcholků v protisvětle, teď při psaní ale zjišťuji, že vrcholek v oparu patří K2, takže K2 poprvé… Dominantní špička (5594m.n.m.) snad ani nemá jméno, napravo je Biange (6380m.n.m.).

Z cesty jsem sešel dolů k řece s plánem si přemáchnout tričko a ponožky. Vyprat by nebylo to správné slovo protože voda byla dost kalná.

Do snídaně zbývalo ještě spousta času a tak jsem si mohl na břehu Braldu River užít příjemných ranních paprsků a zároveň i poskytnout ponožkám čas na uschnutí. Dominantní vrcholek patří Mango Gusor (6288m.n.m.).

Střih a pohled ze stejného místa na zapadajícím sluncem osvětlené Trango Castle, Thunmo Cathedral, téměř v mracích schovanou K2 a oba vrcholy Biange. Měli jsme tu celodenní volno, ale na nějaké procházky to tu nebylo a já celý den raději strávil ve stínu, po deváté ranní už bylo fakt vedro.

Koník čekající na naložení si užívá snídani při ranním sluníčku, já se právě vracím z nevábné plastové kadibudky a všichni za chvíli vyrážíme na ledovec. Ode dneška už by měla být trasa atraktivnější a vedro ustupovat.

Pohled po vystoupání na ledovec směrem zpátky. Payu odkud jsme vyšli je schované hnedka za tím pásem zeminy svažujícím se k řece.

Z ledovce už byla vidět i Trango Tower.

Zasněžený jehlan patří Trangu II (6327m.n.m.) vpravo pak následují Nameless Tower (6040m.n.m.), Great Trango Tower (6130m.n.m.), Trango Castle (5753m.n.m.), Main Cathedral (6024m.n.m.) a Thunmo Cathedral (5860m.n.m.).

Tranga a vracející se žízniví koníci.

Po nějakých čtyřech hodinách chůze byl čas na pravidelný oběd. Stoleček s polívkou, rybičkama, taveňákem a sušenkama byl tentokrát přímo na ledovci a my se při jídle mohli kochat výhledem na Payu.

A to už se ukázala druhá osmitisícovka – silueta Broad Peaku je rozeznatelná celkem snadno a nutno říct že odtud tento dvanáctý nejvyšší bod planety vypadá lépe než z Concordie.

Jít tady za deště nebo mlhy tak nejen že by nebyly vidět Payu Peak (6621m.n.m.), Choricho (6769m.n.m.) jen tak tak vykukující Uli Biaho (6300m.n.m.) a Uli Biaho Tower (6060m.n.m.) ale také by bylo velmi snadné se tu ztratit.

Zapadající slunce nad Uli Biaho a ve stínu ocitnuvší se stany v Khoburtse.

Zatímco my jsme spali ve stanech tak nosiči byli rozprostřeni tak nějak okolo. V předchozích dvou táborech byly (více či méně ignorované) kadibudky, odsud dále již všichni chodíme volně do plenéru.

Payu Peak a Uli Biaho v ranním sluníčku.

Ledovec Baltoro až do dnešního dne vypadal přesně takhle. Šutry šutrya a zase šutry. Občas nějaká ta proláklina jinak ale dost jednotvárný.

Trango Castle (5753m.n.m.)

Konečně pořádnej šutrák na troše sněhu. Vzadu pak Payu Peak, Uli Biaho Tower, Trango Castle a s tou malou vrstvičkou sněhu úplně vpravo to je Great Trango Tower.

Většinou se po ledovci stoupalo hodně pozvolna, byly ale i vyjímky.

Další den a další oběd. Konečně se dostáváme do míst kde nevadí že se není kam schovat do stínu. Při psaní objevuji další osmitisícovku – věžička za G4 patří většímu bráškovy – Gasherbrumu dvojce.

K1 alias Masherbrum (7821m.n.m.)

Sedmitisícovky Masherbrum a Mandu Kangri na cestě do Gora.

Opět Payu Peak tentokrát s ukázkou jak se změnil ledovec. Přibylo jezírek a také se začal více a více objevovat led/sníh.

Na pár úsecích jsem byl rád že na druhé straně stál někdo s podanou rukou. Na fotce to tak nevypadá, ale já si pamatuju minimálně metrovou mezeru 🙂

Říčky se daly přeskákat, brodit jsme nikde nemuseli.

Jedna z vysušených mrtvolek které byly po cestě k vidění (a k cítění). Prý se většinou jedná o zlomenou nohu, na téhle ale žádné stopy utracení nebyly. Co se kopce týče tak se jedná o Gašebrum IV neboli Dží Fór která na objektiv působila jako magnet.

Do Baltora ze stran přitékají další ledovce.

Další přeskakování. Právě kvůli těmto místům jsem dneska zůstával poblíž skupinky s průvodcem. Jednak kdyby se něco stalo a taky proto, že zde bylo mnohem obtížnější číst cestu.

A to už jsme v Goru, našem dalším tábořišti. Kozel Andrej s náma došel až sem. Původně měl být poražen už předevčírem, prý ale bylo moc teplo.

Místo na opláchnutí kousek od stanů.

Dno bylo pokryté ledem takže jsem o plavání ani neuvažoval 🙂

S Broad Peakem a Gasherbrumy IV a II.

Poslední zbytky večerního světla na Biarchedi II (6730m.n.m.).

Výhled z ledovce pěknej, pro spaní jsem nicméně krom poskytnuté karimatky používal i svoji nafukovačku. Jednak jsem pak necítil kameny a také to lépe izolovalo od ledu. Asi i díky tomu jsem stále neměl potřebu se do spacáku nějak strojit.

Silueta Biarchedi II – VI spolu s Mléčnou drahou.

Koníky dnes čeká poslední úsek. Přes průsmyk Gondogoro nepřelezou a tak se budou vracet z Concordie stejnou cestou dolů.

Vypadá to že dnes by nemusela být jen nudná modrá obloha, ale občas i nějaký ten mráček.

Ráno pod K1, odpoledne snad bude podobně vidět i K2.

Malá karavanka vracející se z Concordie.

Část naší výpravy ke Concordii směřující. Za zády horizontu stále dominuje Payu a Tranga.

Vypadá to tu jako vstup do ledového království, jak se tudy asi jde mimo léto?

Jeden z větších solitérních kousků ledu/sněhu.

Concordie by měla být pod G4, která se pomalu začala schovávat do oblačnosti. Já sice mráčky chtěl, ale ne takhle nízko. V prostřední skupince G VII (6940m.n.m.), Twins (6875m.n.m.) a G V (7140m.n.m.). Úplně napravo pak Gasherbrum VI (6970m.n.m.).

Míjení karavan byla vždy dobrá příležitost na ustoupení z cesty a porozhlédnutí se kolem i když slovo cesta bych měl spíše zaměnit za trasu. To co za sebou zvířata zanechají stále funguje jako nejjistější způsob značení.

Dnešní místo na oběd nabízí výhled na Muztagh Tower (7273m.n.m.).

Kanystry u vojenské posádky kousek od Concordie. Alespoň teda doufám že to bude už jen kousek, konec se nějak táhne a překvapuje že jdeme stále dál.

U hříbku pod Gasherbrumy.

Že by ty mraky přeci jen nakonec nezkazily výhledy? G4 vypadá lépe a je vidět i vrchol Broad Peaku. Jak na tom asi bude K2 která už musí vykouknout zpoza kopce co nevidět?

Baltoro Kangi (7310m.n.m.), Kondus Peak (6580m.n.m.) a Vigne Peaks z kopečku který jsme si pojmenovali Shit Peak, protože si zde bylo třeba opravdu dávat pozor kam se šlape. Toto už je foceno z Concordie, stany jsou kousek za mnou a já se tak za chvilku budu moci na chvíli natáhnout. Jen ještě cvaknu pár fotek…

Zakončím to tu K2 jejíž vrchol se občas ukázal, povětšinou ale přes něj přelétávala oblaka. Naše spací stany jsou ty vlevo, uprostřed je jídelna s kuchyní a napravo už zase jiná výprava. Dominantní kopec je Broad Peak, to jen pro pořádek.