Ráno sice nebylo úplně jasno nicméně opozice k návratu zpátky stejnou cestu byla natolik velká, že jsme přeci jenom opustili ledovec Baltoro a začali přesun k ledovci Vigne.

Je třeba obejít Mitre Peak, jde se po šutrech.

Pod šutry je led pod mraky zase K2.

Nosiče občas zahlédneme v dálce a naší malé odtržené skupince se na samotný led moc nechce, raději jdeme po šutrech. Moc pohodlné to není, zas tu ale nemáme obavy z toho že bychom se někam propadli.

Ukázalo se že se není čeho bát a cesta po ledu je mnohem svižnější. Někde to trochu taje takže je mokřeji, nic ale co by se nedalo lehko zvládnout. Škoda že jsou mraky tak nízko jinak by byl pěkně vidět Marble Peak, K2 i Broad Peak.

No a taky Gašebrumy, alespoň tedy některé z nich. G1 neboli Hidden Peak by teoreticky měl být k vidění až z vrcholu sedla Gondogoro a tak jen doufám že do té doby mraky zmizí.

Při pozvolném stoupání začalo pozvolna mrholit.

Ještě před tím jsme se ale stačili naobědvat. Poprvé na tuto pravidelnou pauzu přivlékám další vrstvu, bez sluníčka je chladněji.

Stále ale není dost chladno na to aby sníh netál a jemný deštík situaci moc nepomáhá.

Kritické místo kde se po pás probořil alespoň jednou snad každý. Alespoň že přestalo mrholit. To co vypadá jako cesta vedoucí z levého dolního rohu je ve skutečnosti průrva.

Tradiční chvost naší skupiny – Singapurčanka a majitel cestovky. Asijka si dost stěžovala na bolesti zad a cestu do Concordie absolvovala povětšinou na koni, takže jsme měli obavy jak se s tímto úsekem bez zvířat vypořádá. Povídalo se že ji budou muset nosit nakonec to ale celé zvládla, i když hodně pomalu. To že jsme měli někoho pomalého vzadu mi vyhovovalo, protože jsem měl více času na focení, i když jsem před nima také musel pákrát “utíkat”.

Ani druhý den se situace nelepší, spíše naopak. V Ali Campu tedy zůstáváme ještě jeden den. Toto měl být bod odkud už bysme se neměli vracet, tato varianta je nicméně prý stále na stole. My jsme pro přechod za jakéhokoli počasí, nosičům se do toho moc nechce. Uvidíme jak bude vypadat noc.

Průrvy trochu detailněji.

Ali Camp v pětitisícové výšce moc pohodlný není, samé šutry. Okolo tu není moc místa a tak je tu politika svobodného vyprazdňování pro svou koncentraci mnohem viditelnější. Vzhledem k občasným přeháňkám jsme ale rádi že se máme kam schovat.

V noci je stále zataženo ale vůle zákazníka je silnější než brblání zaměstnanců. Časový plán byl o půlnoci budíček o půl jedné snídaně v jednu vyrazit. Po provizorní snidani dost trvalo než jsme vytvořili jednotný šik, hlavní ale je že jdeme vzhůru a ne dolů.. Tahle fotka je cvaknutá chvíli před čtvrtou. Stoupání bylo zpočátku mírné, pak jsme ale zahlédli pohybující se světýlka mnohem výše a bylo jasné že nás čeká krpál a to jsme ještě neviděli na samotný vrchol..

Půl páté a ta strmější část. Zde už jsou natažená lana. Lépe připravení lidé se k nim zahakují přes lezeckou výstroj, já se pomocí nich alespoň přitahuji rukama. Sníh je hluboký a tak už od začátku jdeme všichni v jedné stopě.

4:38 – konečně na vrcholu ve výšce 5585m.n.m. Světla stále moc není, čekat tu ale nemá cenu. Všude je zataženo. Celou cestu něco drobounce padá. Rukavice mám ale mokré spíše od lana, tak jako tak by se tu do mne hodně rychle dala zima.

Cesta dolů je překvapivě náročná. Kdyby mne nechali klouzat po zadku tak by asi byla o dost rychlejší. Slézání pomocí lana odhaluje mé slabé ruce, prsty by ocenily více tepla a přicvaknutí by pro případ vyklouznutí lana také asi nebylo úplně marné. S krosnou bych to asi nedal.

Údolí je na dohled, klesání je stále ale prudké a kluzké.

Na fotce to opět tak nevypadá, ale fakt to bylo fyzicky náročné.

Půl sedmá a stále není moc světla, alespoň už ale nemusím svítit. Nevím jak dlouho by mi baterka ještě vydržela. Samotný průsmyk není ten nejnižší bod na fotce, ale cesta k němu vede levým horním rohem, tam jak jsou vidět ty drobné postavičky.

Protější svahy vypadají zajímavě.

Konečně dole. Bláto trochu klouže ale už není kam hluboko spadnout. Dále sestupujeme ledovcem Gondogoro a jsme rádi že to máme za sebou. Kolem se začínají objevovat pohozené ponožky, které tu místní odhazují po přejití průsmyku. Pokud nechcete aby vám klouzaly boty a nemáte speciální vybavení tak přetažená ponožka přes botu prý stačí. To by se mohlo v budoucnu hodit…

Jak z paluby ledoborce 🙂

Fíha, to byla ještě pěkná štreka. Poslední dvě hodiny byly nekonečné, v devět už je ale konečně vidět Kheuspang. Je zvláštní končit den takhle ráno.

Z rána rovnou do večera na rozsvícené stany pod Laila Peakem (6096m.n.m.).

Leila Peak ráno. Vypadá to, že i kdysme čekali ještě jeden den tak by výhled z Gondogora o moc lepší nebyl. S prosvítajícím sluníčkem jsou ale tyhle mraky super. Pokud je tedy na co koukat…

Výhled z kopečku nad táborem na Gondogoro Ri (6810m.n.m.) a nebo alespoň tím směrem. Příště si asi stáhnu nějakou apku na rozeznávání vrcholků a budu si dělat poznámky, tohle dohledávání je úporné.

Pode mnou Kheuspang, kadibudkový přístřešek a rozkvetlé byliny. Že by nejhezčí místo na přespání?

A ještě jednou stany s Laila Peakem.

Cesta ledovcem Gondogoro byla plná hříbků.

Po takovémto ledovci jsem ještě nešel. Velké prostranství a jen malinko kamenů.

Různých takovýchto detailů mám hafo.

Tato část se mi líbila nejvíc, bohužel se v dáli objevil konec skupiny a já musel zrychlit tempo.

Pěkný potůček který byl lehko k překročení.

Po pár dnech opět Mašerbrum (K1) tentokrát z druhé strany. Jen nevím jestli je vidět hlavní vrchol.

Spojující se ledovce pod Mašerbrumem jehož hlavní vrchol na fotce není, i když tvarově je pohledu z druhé strany podobný.

Já už jdu po trávě pode mnou je ale stále ledovec. Tenhle, pravda, trochu špinavější.

Vše teče dolů a dolů směřujeme i my.

Skoro jako v Alpách. Na co já to jen koukám, možná Mitre, kdy já to zjistím?

Stále dolů. Tím jak ztrácíme výšku se ztrácí i atraktivita okolí, toto je jedna z posledních fotek kterou pořizuji jen kvůli krajině.

Na polední pauze jsem dohnal skupinu a tím, že toho k focení nebylo zas tolik, jsem s nima i celkem držel tempo. Toto je přechod ledovcové říčky po polovičatém něco jako mostku. Zouvání a obouvání je otrava.

Že by vykukoval hlavní vrchol Mašerbrunu? Zde potkáváme prvního (a posledního) pastevce za celou dobu našeho treku. Večer se dozvídáme že ta koza co je na talíři je právě od něho. Prý je to tradice po přejití Gondogora.

Tohle už bylo divočejší brození. Myslím že se jim tu provalil břeh a tak nebylo úplně jasné kudy přejít. Toto je první místo, většina z nás ale přecházela později o kus výše. Myslím že všichni byli rádi za asistenci průvodců kteří byli vždy připraveni podat ruku.

Čechům se tu moc brodit nechce zato malý Pákistánec na to jde pěkně zpříma. Příští krok už mu bude voda skoro po pás a bude na něj důrazně křičeno (od průvodců, ne od Čechů) ať neblbne a jde zpátky. Moc možností nemá a o kus výše pak přechází s náma. Doufám že nosič co má mojí krosnu je opatrnej 🙂

Opět masiv Mašerbrumu Čistého výhledu jsem se nedočkal.

Poslední kemp před Hushe – Saičo. Je tu celkem rušno. Máme šanci sušit popřípadě si i přeprat.

Na závěr oslík ze Saiča. Přechod do Hushe by možná byl atraktivní kdyby byl na začátku treku, já už jsem ale zhýčkaný předešlýma pohledama a tak poslední den prakticky nefotím. Bylo to pěkné, jen škoda že jsme neviděli Gašerbrum I, nevím nevím jak to zařídím abych se k němu ještě někdy vypravil. Zde jsem stále ještě doufal že ho uvidím z kopce nad Hushe, teď po měsíci ale myslím že vidět nebyl. Tak jako tak pěkný výlet a děs z cestování se skupinou nebyl oprávněný. Sólo je ale přeci jenom sólo 🙂