Běhání u Ruddingtonu nic moc, ale velkou výhodou bylo, že se dalo vyhýbat blátu a zároveň neběžet jen ulicema. Zima je v Anglii bída ani ne kvůli zimě samotné jako spíše kvůli dešti, od kterého se pak všude dělá bahno. Tady to teda naštěstí nějak extrémní nebylo, už jsem zažil horší. Za ten týden co jsem tu byl jsem vybíhal pořád stejným směrem a sice do Rushcliffe Country Parku. Tam totiž vedla má hnedka první cesta za světla a bez deště.

Po částečně cihlové pěšině jsem vyběhl na kopec a krom fabriky na obzoru, nic zajímavého neviděl.

Mé volno záviselo na tom, v kolik hodin mne přišli vystřídat z druhé agentury. Buďto to bylo kolem poledne a nebo kolem šesté večer. Vždy na dvě hodiny. Večer jsem měl trochu problém, protože to vycházelo na čas přímo po večeři a vybíhat s neusazeným břichem není nejlepší. Ono mi ale beztak při všech třech večerních bězích pršelo, běžel jsem tedy jen kratší verze a mohl tak oddálit čas výběhu.

Některé části byly bezzásahové a čekalo se, co z toho vznikne. Tradiční dřevěný plot odděloval park od jiného pozemku.

Tři denní běhy byly o trochu lepší. První, pondělní, kdy zrovna měli všichni volno, jsem se musel vyhýbat větším skupinkám, což znamenalo přeskakování na trávu, kde to bylo tak 50:50 ve vztahu jen mokrá a mokrá s blátem. Druhý byl fotící, kdy jsem se hodně zastavoval, sluníčko sice nesvítilo, to bych asi chtěl hodně, ale ani nepršelo a nefoukal moc vítr. Jelikož to byl normální pracovní den, tak bylo mnohem volněji a v parku byly vlastně jen pejskaři. I když je tu probíhání kolem psů celkem bezpečné, tak jsem stejně raději volil oblouk a zpomaloval jsem. Třeba u borderek nikdy nevím, jestli jen tak ležej a nebo jestli přemýšlí jak mne zahnat někam do kouta. No a třetí, závěrečný, kdy mi zbývalo deset kilometrů do týdenního limitu byl pěkně za deště a venku byly zas jen ti pejskaři. To musí bejt strašnej teror mít psa 🙂

Bludiště z pneumatik přímo svádělo k podvádění a tak jsem se k truhle s pokladem dostal několika skoky. Nechybělo ani psí hřiště (to jsem si neproběhl).

Kaluže byly všude, dost z nich i po kotníky, mnohé nešly pořádně oběhnout. Jak jen jsem byl rád za mé plastové botky. Nenavlhnou a pěkně se čistí. Jen jednou večer jsem šlápl na nějaký kus skla, naštěstí malého, který tím projel jak nic. Zpočátku jsem myslel, že je to jen kamínek, ale po pár metrech jsem musel v dešti zastavit a začít ten kousek šťourat ven. Levou malíkovou nášlapnou plosku jsem pak cítil ještě další tři dny.
Nevím, jestli by tu bylo něco k vidění i kdyby bylo pěkně. Sousední Nottingham byl celkem daleko a při cestě na nákup a z nádraží se mi nezdál jako turistický magnet. Park by mohl být někdy v červnu pěkný, podle tabulek to vypadalo, že se tu snaží o kvetoucí louky a hrají si trochu s biotopy. V zimě tu byly k vidění alespoň pěkné lavičky a menší lesoparkové atrakce.

Vybarvenou lavičku jsem viděl jen jednu, vyřezaných a nechaných “na přírodno” bylo víc.

Samotné bydlení bylo hnedka vedle hlavního tahu do města, ale hluk kupodivu nebyl moc silný a rychle jsem si na něj zvykl. Z i na nádraží jsem po dlouhé době využil taxíka a je fakt k neuvěření, kolik maj vzadu místa. Myslím, že by se tam měl podle předpisů vejít kočárek a ze zkušenosti vím, že se tam vejde člověk na vozíku a další dva pasažéři. Pak už je tam ale trochu těsno.

Jedna z budov bývalé farmy, v jejihž areálu jsem bydlel. V taxíku rozhodně není problém kam s krosnou.

Po prvním běhu jsem si myslel, že nebude problém normu splnit, ba dokonce že možná dosáhnu i 70km. Pak se ale projevilo právě to počasí, jeden den jsem strávil s klientem několik hodin na nákupu a na běh nezbyl čas, protože to spolklo i dobu, kdy měl přijít chlápek z agentury a tak jsem to zase honil v neděli. Hlavně, že jsem se dokopal na Nový Rok. Poté, co jsem strávil věčnost s děláním kapustových karbanátků, které ještě k tomu neměly příliš úspěch, mi ten deštík přišel i vhod. Na otázku, jak mu chutnaj karbanátky klient odpověděl:

Ještě si nejsem úplně jistý, co si o nich mám myslet.

Zdvořilej obrovskej černoch to ale nakonec vždycky všechno snědl, což potěšilo.

Kapusta mi přišla dost fotogenická, ale na fotce to nakonec tak nevyznělo. Dělal jsem z ní kapustové karbanátky. Ty my ve školní jídelně chutnaly a tak jsem se trochu přenesl do dětství. Strouhanka nebyla a tak jsem obaloval v kukuřičných lupíncích. Tak jsem nestíhal, že jsem ani nestačil vyfotit finální výsledek.

Poprvé jsem dělal snídaně pomocí NutriBulletu, které spočívaly v naházení ovoce do mixéru a přidání trochu vody. Pěkně jednoduchý a já byl překvapenej, jak takováhle mašinka přemění všechno na šťávu. Velkou výhodou bylo, že nebyl žádnej odpad a na vyčištění to stačilo propláchnout vodou. Do plastového snídaňového poháru se vešel jeden banán, jedno kiwi, půlka avokáda, jablko, několik kousků melounu a ananasu a třeba ještě mandarinka. Jestli někdo potřebuje ujíst hodně ovoce (anebo zeleniny) v syrovém stavu, tak tohle bude asi jedna z možností.
Také jsem tu měl poprvé polotovarové žebírka, které stačilo jen rozmrazit, dát do trouby a zalít přiloženou omáčkou. Překvapivě jsem si opravdu pošmákl.

Malé větrné elektrárny v parku mne teda rozhodně nepřesvědčily, že by byly dobrou variantou k postavení u domu. Dělaly totiž větší rámus než hlavní silnice, kterou jsme měli kousek od baráku.