Název knížky jsem slyšel už někdy v minulosti, ale k přečtení mne pošoupla až informace, že se jedná o nejpopulárnější knihu v ČR. To jsem zaslechl v rádiu a posléze jsem si na internetu našel, že se jednalo o průzkum z roku 2008 pod patronací Národní knihovny. Za Vejcem a já skončil na druhém místě Švejk, na třetím Harry Potter a pětici uzavírala Bible s Babičkou. Jako první jsem si přečetl stručný životopis autorčin životopis na přebalu a pak jsem celou knížku přemejšlel jestli se rozvede nebo ovdoví. To jsem se z textu nakonec nedozvěděl, ale za to se výborně bavil.

Podle obálky z prvního vydání (1946) klidně mohlo jít o kuchařku, o rok později už ji měla knížka mnohem zdařilejší a i ta od Penguina z roku 1958 je celkem pěkná. Z českých jsem vůbec nepochopil tu z roku 1970, ze 79. mi to přišlo jak na Shakespeara a vlastně jako povedenou hodnotím až tu z roku 1989.

Z čeho jsem byl nejvíce překvapen byl fakt, že knížka byla napsána ve čtyřicátých letech. Podle obálky jsem čekal něco mnohem současnějšího a podle stylu vyprávění bych si to netipl už vůbec. Ono je ale pravda, že jsem mnoho (jestli vůbec něco) lehkého čtení z první poloviny 20.století nepřečetl. Schválně jsem si vygúglil obálky starších vydání. U těch českých ze 70.let mi naprosto uniká spojitost s obsahem, ale u těch anglických mne zaujal, až na první vydání, důraz na těžkou práci mezi slepicema. Podle mne se k obsahu hodí asi nejvíce, obzvlášť tu z roku 1947 hodnotím jako povedenou. Zatímco tedy u čtenářů (nebo spíše čtenářek) poválečné Ameriky nejvíce rezonovalo téma fyzické práce a socialistické československo se vyžívalo v moderně, tak z aktuální obálky je spíše cítit téma izolace či romantického obklopení přírodou.

Když je to ta nejpopulárnější kniha, tak předpokládám, že ji už všichni krom mne četli dříve a tak jen pár poznámek ke krátkým výpiskům.

Paní Kettlová měla patnáct dětí a pekla obden čtrnáct bochníků chleba, dvanáct plechů žemlí a dvě vánočky.

To musel bejt mazec. Díky Perníkové chaloupce jsem si byl schopen představit, jak velká pec na tohle asi byla potřeba, horší už to ale bylo s mísou na zadělání těsta. Nenapadlo mne nic jiného než necky…

NEDĚLE! Na venkově je neděle den, kdy pracujete zrovna tak jako jiné dny, ale cítíte se přitom provinile, protože neděle je den odpočinku.

To snad ani nepotřebuje komentář 🙂 Jen mne v celé knížce zarazilo, že v ní není, vzhledem k místu a době, žádná zmínka o kostelu či venkovských svátcích. Byla tu zmínka o zabíjačce, trhu a o víkendových zábavách, to bylo vše.

Vstoupily jsme do domu a zjistily jsme, že Bob s panem Hicksem oslavili novorozené telátko lahví piva. Paní Hicksové naskočil po celém těle nesouhlas jako husí kůže, ale když jsem si já zapálila cigaretu, zbělela děsem. „Ne že by mi to tak vadilo,“ sdělila mi později, „vím, že jste z města, ale byla bych hrozně nerada, dybyste kouřila, až sem přídou ňáký mí známí, protože by si vo mně mohli myslet, že sem taková jako vy.“

Není nad upřimnost 🙂

Elwin odejel a já jsem se zaváháním připomněla, že jsem možná měla pravdu, když se mi zdálo, že mě dopoledne něco sledovalo, ale Bob odvětil: “To nevypadalo na medvěda. Samosebou, mohl to být medvěd, teď dozrávají maliny – ale spíš to byly veverky.“

Po této nehoráznosti se zhroutil na své bolestné lože a dovolil mi, abych mu ošetřovala rány a naslouchala zkazkám o medvědím nájezdu.

Tak při těch veverkách jsem vyprskl smíchy. Povědomost o tom, že ženský strašně přeháněj byla asi dříve více rozšířena než dnes anebo se to teďka už bojíme říct 🙂

…já jsem zkrátka neměla Indiány ráda a čím víc jsem je poznávala, tím víc jsem docházela k názoru, že vzít jim tuhle krásnou zemi byl báječný nápad.

Tipl bych si, že toto bylo kontroverzní i tehdy. Dneska by to už asi autocenzurou neprošlo, ať je názor na opilé indiány jakýkoli.

Nevím, jak na vydání téhle knížky reagovali sousedé (Hicksovi a Kettlovi), kterým je tu věnováno dost prostoru. Zvláště charakter taťky Kettla mi přišel až parodický a jestli takový opravdu byl, tak život s ním (nebo kolem něj) musel být teda zážitek. Třeba když potřeboval malej špalíček na vypodložení a tak si ho uřízl z nohy vodojemu, který se samozřejmně zřítil a proměnil celý pozemek v bažinu. Prý – “Já myslel, že se to udrží i na těch zbývajících třech nohách″, se divím, že ho manželka tím špalíčkem neumlátila…

Příjemné veselé počteníčko (děkuji mamce za půjčení). Měřítko domácích prací vzhledem k dnešku je neskutečné. Třeba zavařování. Jen z dvojité zabíjačky měla snad dvě stě sklenic, u ovoce 10kg žádná váha a když ji jednoho dne zavařovací hrnec konečně vybouchl a jí se ulevilo, že už má od toho pokoj, tak Bob (manžel) otevřel katalog a začal vybírat nějaký větší a rychlejší.