Kombinace pěkné počasí + prostředek týdne, vyústila v menší počet lidí v muzeu a já se tak vypravil na výstavu Witches and wicked bodies v Brittském muzeu, která tu bude až do 11.ledna. Naprostá většína exponátů byly černobílé rytiny a kresby. K vidění bylo i několik váz, jeden plakát a pár otevřených knížek s ilustrací. Opět dám místo slov raději přednost obrázkům. Jelikož se jedná o dost detailní kresby, tak jsem začal nahrávat fotky v trošku větším rozlišení – místo 72dpi to je 96, to jen taková technická poznámka, kdyby se to chovalo nějak divně.

Na začátek keramika, pak už budou jen samé obrázky. Na obou kouskách je vyobrazen Odysseus. Na první mu Kirké, která mu proměnila posádku ve vepříky, nabízí otrávený lektvar. Odysseus jí dělal na ostrově společnost celý rok a prý spolu nakonec měli i tři syny. Možná to jsou ale jen klepy :-). Na druhé pak projíždí kolem Sirén, kdy, právě na radu Kirké, zalil posádce uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni, aby si mohl jejich zpěv poslechnout.

Albrecht Durer – Čtyři čarodějnice (1497) | Martin Schongauer – Utrpení svatého Antonína (1469-73) | Daniel Hopfer – Tři čarodějnice bijící Ďábla (1510-20) | Jacob de Gheyn II – Závist (1596-97)

Svatý Antonín by populární inspirací při zobrazovaní duchů, démónu a jím podobným. Na výjevu od Schongauera se jedná o chvíli, kdy byl při přeletu pouště pomocí andělů, přepaden vzdušnými ďáblíky. Podle této rytiny nakreslil ve dvanácti letech svůj první obraz Michelangelo. Moc nevím, co je víc neskutečný jestli letecká přeprava ve třetím století anebo takováhle olejomalba ve dvanácti.

Hopfer zase svým způsobem ukazuje, že něžné pohlaví dokáže být pěkně od rány. To, že ženy určují, co budou muži dělat bylo populárním tématem v Německu 16.století. Nápis Gib Frid uprostřed, se dá přeložit jako když v dětské bitce začne jedno volat mír. Takže spíše takové škádlení, než boj na život a na smrt.

Na poslední rytině pojídá čarodějnice ze závisti své vlastní srdce. Obecně se věřilo, že je to právě závist, co dělá čarodějnice zlými. Některé věci se hold nemění a neplatí to jen pro čarodějnice.

Jan van de Velde II – Čarodějnice (1626) | Jacques de Gheyn II – Čarodějnice ve sklepě (1604)

Claude Gillot – Noční sabat čarodějnic (1698-1722) | Francisco Goya – Tamhle letí (1799) | Francisco Goya – Spousta šťavnatého (1799)

Spousta věcí na světe nejde jende tak sama od sebe, třeba takové létání na koštěti. Goya se pokusil zachytit mladou čarodějku při prvním letu pod dohledem starší a způsobilé. Místo koštěte tedy mají berli omotanou hadem, ale taky jim to funguje. Společnost jim dělá ne úplně spokojeně vypadající kočka a pro případ nouze jsou vybavena netopýříma křídlama.

Názvy kreseb jsem nechtěl nechávat v angličtině a tak jsou názvy jen volně přeloženy. Anglický název pro druhého Goyu byl There is plenty to suck, tedy Je tu dost na vysání. Španělské slovíčko, které použil Goya je Chupar, které může znamenat i vysávat z někoho energii, něčí zdroje anebo i morek z kostí. Na obrázku si dvě čarodějnice zrovna pochutnávají na prstíkách malých dětí, kterých ještě mají plný košík.

Jean Jacques Aliament – Přílet na sabat (1755) | Jean Jacques Aliament – Odlet na sabat (1755) | Bernard Picart – Čarodějnický sabat: čarodějnice jedoucí na pyji (1732) | Bernard Picart – Čarodějnický sabat: čarodějnice jedoucí na monstru (1732)

Přílet na sabat krapet zákeřně nezachycuje přílet na sabat, ale kopání kořene mandragory pod šibenicí. Zákeřné byly i popisky u obrázků. Velmi často byly uvedeni dva autoři, jako by jeden pokračoval v díle toho druhého. Tady u těch dvou bylo uvedeno: Jean Jacques Aliament (1726-1788) po Davidu Teniersovi mladšímu (1610-1690). Říkal jsem si, datum tisku je 1755, tedy 65 let po smrti Tenierse, tak to byl asi důležitější Aliament a to jsem také napsal k fotkám. Z textu popisky spíš ale vyplívá, že větší vliv měl na výsledné dílo nebožtík, což se jen tak mimochodem k tématu i krapet hodí. Píše se třeba, že Teniers kreslil své čarodějnice vždy oblečené, pokud se tedy zrovna nechystaly vyletět komínem a byly doprovázeny zvláštnímy tvory (příšerkami), jejihž podoba byla odvozena od Pietera Brugela, což byl dědeček jeho ženy. V původní Teniersově rytině byla šibenice i s nohama oběšeného. Na druhém obrázku je pak vidět fronta na výlet z komína. Čarodějnice už mají normální koště, které je dokonce vpředu vybaveno plamínkem.

Picartova pasparta s dvěma obrázky měla trochu jiné rozměry než jak je na fotce. Ony teda všechny fotky tady jsou vyřízlé tak, aby byly co největší, tedy bez paspart. U této bylo mezi ryty dost volného prostoru a tak jsem je posunul hned vedle sebe. Původní verze byla ta vpravo, s příšerou, kterou ve finále autor předělal na pyj. Původní verzi uveřejnila autorova manželka až po jeho smrti ve velké antalogii.

Eugene Delacroix – Faustovo zjevení Markétky (1827) | Henry Fuseli – Podivné sestry z Macbetha (1785)

Faust a Macbeth se staly velkou inspirací pro všechny tvůrce, tedy alespoň co se čarodějnic a ďáblů týče. Ke konci 19.století, kdy se klasická čarodějnice stávala více a více postavou do dětských knížek, se začalo měnit její umělecké zpracování pro dospělé. Čím dál více začínala připomínat femme-fatale. Jejich nebezpečí pro muže bylo zároveň i vyjádření obav ze stupňujícího vlivu žen ve společnosti i politice.

Theodor Matthias von Holst – Markétka v kostele (1828-30) | Theodule-Augustin Ribot – Tři čarodějnice u kotlíku (1850-60)

Také pro von Holst byl Faustem zasažen. Začal k tomuto dílu dělat velkou sérii ilustrací, pak ale vyšly ilustrace od Delacroix a von Holst v díle dále nepokračoval. Na této kresbě je Markétka s Mefistotelem v kostele, kde se ji vybavilo, jak milovaný Faust zabil jejího bratra Valentýna.

Ribot si Tři čarodějnice jen tak načrtl uhlem na rub nepovedeného rytu. Byl to tu jediný obrázek s klasickou čarodějnickou černou kočkou.

Sidney H.Sime – Zloduchá květina (1897) | Franz von Stuck – Smyslnost (1889-91) | Henry Keen – Lilith (1925-30) | Odilon Redon – Hadovitá zář (1890)

Na konci výstavy už byla jasně vidět přicházející moderní doba umění. Dvě věci, které jsem u dvou z těchto čtyř obrázků dozvěděl – 1) k nalezení kořene mandragory musíte obětovat psí život 2) podle židovské legendy byla první Adamovou ženou Lilith (a je kolem toho i celkem zajímavej příběh).

Otto Greiner – Eva, Ďábel a Hřích (1898)

Greiner opět používá téma moci ženy nad mužem. Zatímco Eva spí, poté co okusila jablka, které drží Ďábel v ruce, může si tento, společně s Hříchem, potichu libovat v úspěšnosti svého plánu. Mě teda na první pohled zaujala Ďáblova hlava, která mi silně připomínala Julia Césara z Asterixe. Toto vlastně byl i poslední obraz v sále, pak už byl jen plakát na Macbetha.