Krásně útloučká knížečka, která má jen 80 stránek, je rozdělená, jak už název napovídá, do sedmi kapitolek. Kladem malého rozsahu je to, že jsem nebyl ztracený moc dlouho a každý začátek kapitoly mi dával šanci se zase chytnout. Pro lepší čtivost tu jsou totiž i stručné příběhy, jak se k jakým teoriím dospělo. Nevýhodou pak je, že se dozvíte jen naprostý základ a pokud ho nepochopíte (tak jak se to většinou stalo mně), tak vám stručný text nedá druhou možnost. Knížka má krásné desky a líbila se mi i grafická úprava samotného textu.

První kapitolka Nejkrásnější z teorií se zabývá Teorií relativity, (druhá) Kvanta kvantovou fyzikou, (třetí) Architektura kosmu tím, jak se vyvíjelo naše poznání od života na placce, která je středem všeho až k životu na zastřčeném místě v zastrčené galaxii a tím, jak vlastně celý tento nekonečný prostor vypadá. V Částicích je Standardní model, který popisuje co tvoří hmotu, (pátá) Zrnka Vesmíru zase to, jak se celé naše Slunce jednoho dne vměstná do jednoho atomu a pak z něj opět vyroste, (Šestá) Pravděpodobnost, čas a teplo černých děr se snaží odhalit co je to vlastně čas a závěrečná My, je taková úvaha, proč se tím vlastně zabýváme.

Nejdříve to bylo jednoduché. Nebe nad a země pod námi. Před 26ti stoletími, při snaze vysvětlit jak je možné, že kolem nás krouží Slunce, Měsíc a hvězdy, obklopil zelou Zem Anaximander nebem. Pak přišel Aristoteles s tím, že velmi pravděpodobně je všechno kulaté, no a Koperník nás už jen sesadil ze středobodu Vesmíru.

Paradoxně se mi nejvíce líbila poslední kapitola, která se vlastně fyzikou vůbec nezabývá a z ní je také tato (neuměle přeložená) ukázka.

Když mluvíme o Velkém třesku nebo uspořádání Vesmíru tak nevyprávíme příběhy a historky jaké se po staletí a tisíciletí vyprávěly u táborových ohňů. Jedná se o pokračování něčeho jiného. Ti samí muži totiž za svítání luštili v prachu savany stopy antilop, aby zjistili co nejvíce informací k dosažení něčeho, co není v přímém dohledu, ale co mohou díky stopám alespoň sledovat. Vědomi si vlastní omylnosti jsme kdykoli připraveni změnit směr, pokud se objeví nová stopa. Zároveň také víme, že pokud budeme dobří, tak najdeme co hledáme. To je podstata vědy.

V kapitole o čase mne pak zaujalo, pro mne naprosto nové, odhalení, že bez tepla je budoucnost stejná jako minulost. Znělo mi to dost šíleně, že zrovna teplo je takhle důležité, ale nakonec to smysl dávalo. Z kapitoly o teple jsem pochopil asi nejvíc, a i proto se mi, hned po té poslední, líbila nejvíc.

Bez tření by se třeba kyvadlo mohlo kývat navěky. Pokud bysme ho nafilmovali a záznam pustili pozpátku, tak bychom viděli pohyb, který je úplně normálně možný. Pokud tam ale tření je, tak se energie “ztratí” do tepla, ložiska se trochu zahřejí, kyvadlo zpomalí a my jsme hned schopni rozlišit budoucnost od minulosti. Zatím nikdo nezpozoroval, že by se kyvadlo začalo hýbat po zahřátí ložisek. Základní jev který rozlišuje budoucnost od minulosti je fakt, že se teplo přenáší z věcí které jsou teplejší na ty, které jsou chladnější.

Jako úvod do fyziky minulého i tohoto století je toto výborná volba, pro hlubší pochopení problému ale asi bude třeba šáhnout po něčem tlustším. Jsem rád, že jsem na tuhle knížku narazil.