Původně jsem sem chtěl dát jen několik fotek Prahy, které jsem cvakl při noční procházce na vlak, ale pak, pod vlivem čtení Čapkovy knížky, jsem dostal psavou náladu a tak vzniklo toto. K Čapkovi to má  daleko a fotky, které kvalitou nejsou nic moc, nesouvisí úplně s textem. Ve zkratce se jedná o popis cesty z Londýna, přes Gatwick do Prahy a pak dále na Moravu.

Liduprázdná Malá Strana.

Přehřátým vlakem plným odpadků po předešlých cestujících přijíždím na letiště Gatwick. Mé letadlo do Prahy odlétá v deset hodin a asi je jedno z posledních, protože všechny haly jsou až podezřele prázdné. K odbavení se dostávám přímo, žádná fronta. S krosnou mne posílají k příjmu nadměrných zavazadel číslo tři, které je ale zavřené, zaměstnanci šli už očividně domů. Jediné otevřené je číslo 1, kam mne také paní posílá. Tady si ležérně povídá skupinka zaměstnanců z Indického subkontinentu, až mi přijde blbé je rušit prací. Rozhovor na chvíli utichá, já pokládám batoh na pás, pípne čtečka čárového kódu, odcházím a konverzace pokračuje.

Ani při bezpečnostní kontrole se žádná fronta nekoná a projíždím jak nůž máslem. Jedinou komplikací je zapomenutá, už téměř prázdná, hliníková tuba s Jesenkou, která se na rentgenu objevuje jako něco nebezpečného a tak se tác s míma věcma dostává na vedlejší kolej pro ruční prohledání. Mezi obchůdky mám spoustu času a tak koukám jak vypadají nové foťáky. Čipy APSkového formátu už dávají i do bezzrcátkových kompaktnějších strojů a já si říkám, jestli můj nynější Nikon není už poslední zrcadlovkou kterou jsem si koupil. Nevím jestli lépe řešené držení a optický hledáček vyváží větší velikost i váhu i při příští modernizaci. U jednoho ze stánků koukám i na lahev Pimsu, která je o tři libry levnější než co jsem viděl v obchodě ve městě a tak ji beru s tím, že vyzkouším, jak toto letní anglické alkoholické pití vlastně chutná. U pokladny se dozvídám, že za 12 liber je flaška pouze v případě, že letím mimo EU, jinak musím platit daň a cena vyleze na 19. Víc jak šest set korun za flašku se mi už zdá fakt hodně a tak ji nechávám u kasy a Pims vyzkouším někdy jindy. Po celém gatwickém letišti jsou rozmístněny místa s možností dobití telefonů či jiných zařízení a tak další dobu čekání využívám pro oživení foťákové baterky, kterou jsem úplně vysál při dnešní odpolední procházce Cirencestrem. Na celém patře čeká jen pár lidí na otevření Brány k mému letu, už ani nevím, kdy jsem byl na takhle prázdném letišti. Letím se Smartwings a na palubě je tedy česká posádka a ač to asi zní podivně, tak mi čeština z reproduktorů zní naprosto exoticky a je to pro mne do budoucna určitě bodíkem pro vybrání stejné společnosti pro případný další cestu. Jinak let poloprázdným letadlem téměř celý prospím. Do Prahy přilétáme s mírným zpožděním a to, že tu je v jednu v noci téměř pusto už moc nepřekvapí. Po vyzvednutí baťohu se u pásů na hodinku natahuju, abych si ještě trochu zdříml.

Výloha Kunstkomory, kde krapet šokovaly cenovky. Hlava – Kč 320 000, Budha – Kč 600 000, Samuraj – Kč 280 000.

Mám v plánu chytit vlak, který odjíždí z Hlavního nádraží před pátou hodinou a zároveň si říkám, že by nebyl špatný nápad projít se po Praze. Z letiště tedy odjíždím před třetí hodinou a z nočního autobusu vystupuji na Švandově divadle. Pustýma ulicema mířím ke Kampě, kde si nepříjemně uvědomuji, jak Prahu pomalu zapomínám. Nejdříve totiž nacházím, pro mne nové, mlýnské kolo u jedné z restaurací, posléze nemohu najít Lenovovu zeď a Čertovskovské kolo zahlédnu až dodatečně z Karlova mostu. To už začíná svítat a objevují se první připopilí turisté opouštějící blízké Karlovy lázně.

Pod sochou Karla IV koukám na hodinky a ejhle, do odjezdu vlaku zbývá necelých 20 minut. Dávám foťák do tašky, jakože když natáhnu krok tak to ještě stihnu, ale o pár ulic dál mi dochází, že asi spíše ne. Leda že bych běžel a to se mi s baťohem a taškou přes rameno fakt nechce. Přepínám tedy zpět do klidné procházky, míjím Novou scénu, procházím Příkopy, pak kolem Jindřišské věže a už jsem v Šervůdu. Tady se zrovna policisté starají o to, aby bezdomovci nespali až do dopoledne. Oproti ulicím je na nádraží celkem dost lidí. Hodiny ukazují deset minut po páté hodině a další vlak mi jede za 40 minut. Spousta času na zakoupení jízdenky. Na první pohled unavená, ale celkem vstřícná paní mi prodává lístek do Blanska za Kč 319,-. Chlápek hnedka za mnou jede do Brna a já slyším, že za lístek dává o stovku méně než já. Vracím se tedy k okénku a ptám se jak je to možné, paní že to je v akci a já, jestli si teda nemůžu pořídit taky do Brna a pak vystoupit dřív. Pokladní si není úplně jistá, ale očividně už chce jít domů, a tak říká „já Vám ho klidně prodám“, dostávám stovku zpátky a jdu čekat až ukáží kolej. Je tu otevřeno jediné občerstvení. Ze zvědavosti nakukuji co tu stojí bageta a jedna menší je za asi 90 kaček, ještě že nemám hlad. Jdu se podívat po budově a nejdříve potkávám jednu policejní hlídku, která cizinci ochotně ukazuje, kde je zastávka autobusu a je schopna se s ním domluvit a druhou, kde jsou oba silně neochotní, tváří se jako že je cizinka obtěžuje a vytrvale odpovídají v češtině.

Klasika…

Bruncvík teď kouká na prázdný sokl po sousoší svatého Vincence a svatého Prokopa.

5:52 a vlak Csárcás jedoucí do Budapešti opouští Hlavní nádraží. Bylo možné si vybrat jak z kupé vagónů, tak z otevřených. Je tu jen pár lidí, takže místa dostatek. Koukám na ubíhající krajinu osvícenou vycházejícím sluncem, pomalu začínám dřímat, takže ani nezaregistruji, že stojíme mimo zastávku mezi poli kousek před Kolínem. Do stavu částečné bdělosti mne dostává až průvodčí, který nám sděluje, že z důvodu sražené osoby v kolejišti budeme mít minimálně půl hodinu spoždění. Nehoda se stala jen před pár minutama vlaku jedoucím v protisměru. Po padesáti minutách se postižený vlak evakuuje do našeho. Vykoukl jsem, jak to probíhá, protože bez nástupiště to je na schůdky celkem vysoko a řešilo se to žebříky položenýmy mezi vagóny. Jak někde v horách při překonávání trhlin 🙂 Ranní vlak do Prahy byl očividně mnohem více zaplněný než ten z Prahy do maďarské metropole a tak je po chvíli narváno i s plnou uličkou. Čeká se pak ještě snad čtvrt hodiny, kdy je možné si vyslehnout názory typu jak sobecké to je, skočit pod vlak v sedm ráno, mnohem lepší by to prý bylo kolem jedenácté anebo si vzít někde v tichosti v koutku prášky… Jak se vlak pomalu rozjíždí, tak je na kolejích nejdříve vidět 200kč bankovka pak legitimace s fotkou mladší (cca 30let) brunetky a pak stříbrný pytel na štorc mezi pražci. To, že si k „osobě z vyprávění“ teď můžu přiřadit i tvář zapřičinilo, že má hlava další hodinku o čem přemýšlet. Alespoň, že nikam nespěchám. Pár lidí telefonuje do práce, že dorazí asi až na desátou, po vystoupení v Kolíně je totiž pár přestupů bude ještě nejspíš čekat. Přes uličku sedí kluk, který až s natahujícím hlasem říká průvodčímu, že jede na přijímačky do Brna, že měl hodinu a půl rezervu a teď to asi nestihne. Zaměstnanec ČD mu vydává potvrzení o zpoždění a přidává i chlácholící slovo, že tímto už si veškerou smůlu vybral a zbytek dne už bude paráda (nebo tak něco). Před Českou Třebovou, kde jsem měl přestupovat na Josefa Václava Myslbeka zastavujeme navíc ještě v dalších dvou stanicích. Jestli byl v jízdním řádu stejný vlak o hodinu později, tak jsem ho nejspíše kvůli těmto extra pauzám prošvihl, protože jsme do Třebové dorazili hodinu a pět minut po Myslbekovi. Když jsem se díval na tabuli odjezdů, tak jsem zalitoval, že jsem nedojel až do Brna a pak se nevracel.

Jedna nešťastná žena naprosto rozvrátila jízdní řád vlaků ve směru od Prahy. Všechny měly zpoždění od 60-90 minut, zatímco ty od Brna jely jak hodinky. Vlak do Blanska měl jet za 45minut + 65minut zpoždění, takže jsem měl spoustu času podívat se do města. Na náměstí jsem si v cukrárně nejdříve koupil loupáka, koblížek a ořechového šneka, abych je posléze zajedl točenou zmrzlinou. Tím jsem prohlídku města skončil a zamířil zpátky. V nádražní restauraci jsem si dal pivko, na které jsem se těšil už od rána. Zaujaly tu tři nekuřácké stoly, které se od těch ostatních lišily jen tím, že byly nejdále od pípy a nejblíže záchodům.

Pomalu svítá.

I do Blanska jsem jel pěkným novým vlakem. Zde se na infotabuli objevovala i aktuální rychlost a já tak nevěřícně koukal na údaj 130km/h. Potěšilo, že průvodčí s mým lístkem neměla žádný problém, nepotěšilo, že jsme do Blanska dojeli pět minut po odjezdu autobusu. Díky informačnímu systému Babička sms vím, že další autobus jede až za dvě hodiny. Z Rájce jede o hodinu dřív a jelikož se mi už fakt nechce čekat, tak si kupuju třízónovou jízdenku a za pět minut už se pomalým vláčkem vracím do Rájce. Oproti rychlíku to trvá celou věčnost, tady údaj o rychlosti raději neukazují. V Rájci půlhodinky čekám a pak už konečně nasedám do posledního spoje. Kdybych ráno byl býval stihl ten první vlak, tak bych byl v Blansku po půl osmé, takhle jsem dorazil až po jedné. Ještě že už ve dveřích voněla svíčková, po které se dalo pěkně zdřímnout.