Chtěl jsem začít jinak, ale teď jsem zjistil, že nemám krabičku, kde jsem měl sd kartu, pomocí které jsem přenášel fotky z foťáku do telefonu a pak sem. V průběhu dne byly mé věci přesunuty z půdy do přízemí a tak je možné, že na ni teď spí nově příchozí anebo, to je asi pravděpodobnější, mi někde vypadla. Divnej zvuk jsem slyšel na vrcholu Fansipanu a tak se asi odkutálela někam ze srázu. Dnes a asi i po zbytek dní tedy bez fotek 🙂 Naštěstí už pak v ní byly jen prázdné karty, takže škoda jen finanční a ne emoční.

Ráno jsem dostal instantní kávu, čaj, palačinky s medem a dva banány. Navykl jsem si snídat jen ovoce a tak to byla alespoň trochu změna.
Po dojetí do pár kilometrů vzdálené SaPy jsem si uvědomil, že jsem si nenatočil vodu, nenamazal krémem a v baťohu nechal kartu na vybrání hotovosti. Po ďouraté cestě se mi ale vracet nechtělo a nic z toho nebylo akutní. Po dojetí ke stanici lanovky na Fansipan, která působila velmi luxusně, jsem zjistil, že cena za zpáteční lístek je 600k. Nějak jsem čekal cenu kolem stovky za jízdenku na vrchol, což je při zpětném pohledu krapet hloupé. Nějak mi nedošlo, jak je to vlastně daleko. Od stanice lanovky jsem dojel opět do města a hledal výchozí bod. Naprosto jsem podcenil přípravu a nepodíval se do průvodce. Když se ptám lidí, tak mne posílají zpátky do města, což mi nedává smysl. Kolečka docvakají až když se ptám v informacích a dovídám se, že výstup trvá dva dny, spí se ve stanu a cena je $1000. Teď se dívám na lanovku úplně jinýma očima a tak se vracím, kupuju lístek a jedu. Všude kolem je spousta personálu, ale turistů pomálu, takže jedu v kabince sám.
Od stanoviště lanovky to je ještě pěknej kousek po schodech vzhůru. Celý prostor je stále ve výstavbě a tak potkávám dost dělníků, kteří jdou zrovna na polední pauzu, takže ruch zbíječky mne rušit nebude.
Tady nahoře je pěkně slunečno a dá se říci, že se počasí vydařilo. Po chvilce čekání jsem na vrcholu sám a tak se párkrát samospoušťuju. Úplně si nejsem jist, jestli to za šest stovek stálo, kdybych se sem ale nepodíval, tak bych si to určitě vyčítal.
Motorku pak nechávám u ubytování a jdu se podívat po okolí. Přidává se ke mně paní, která vypadá, že má stejnou cestu, ale když u mne čeká když si dávám pauzu a já ji povídám, že čekat nemusí, že beztak jdu raději sám, tak začne vytahovat různé textilní drobnosti a jestli si něco nekoupím. Jedno ne nestačí a ona po nějakém tom handrkování odchází naštvaná, že se mnou šla takovou dálku zbytečně. Prý jsem ji měl říci rovnou, že nic nechci, to bych ale musel vědět, že mi bude něco nabízet. Radši si ani nepředstavuji to tóčo, kdyby se mnou šla celou cestu a dovedla mne až k sobě domů. Jinak tady v údolí byl zase závoj a já si cvakl jen pár políček a skupinku spících štěňat, takže absence fotek v tomto případě moc nevadí.
Zítra budu pokračovat dále na západ k okolí Lau Chau. Vůbec nevím kde budu spát, možná na divoko, takže když tu zítra nic nebude, tak jsem v místě bez signálu.

— zpětně přidané fotky —

Takhle vypadalo ubytování na půdě, které se tu vznešeně nazývá homestay. Světlo nejde od okna ale od žárovky a prostěradla nad matracema, kterých tu bylo asi dvacet, mají sloužit asi jako varianta moskytiéry.

Pohled na údolí u Sapy cestou k lanovce na Fansipan.

A už se vezu…

Pode mnou jsou paralelní lanovky určené k přepravě materiálu a věcí.

Od stanice lanovky se pokračovalo po strmých schodech, které jsou na této fotce zaplněny dělníky.

Výhled z Fansipanu na sever.

Vždy potěší když je vrchol pěkně označen. Tady byl dokonce i luxus v podobě vietnamské vlajky, kterou si při vrcholové fotce zamával snad každý.