Dneska jsem konečně začal mohutněji ukrajovat kilometry správným směrem. Žádné chtěné ani nechtěné zajíždění. Asi 90km před Buon Ma Thuot jsem se napojil na Ho Či Minovu silnici a dofrčel až za (asi 150km vzdálený) Ea Drang.

Hnedka pár minut po půlnoci mne budí převozník s manželkou, že mne převezou. Nevím co je to napadlo, ale asi zapracoval člověk, co mne přišel okouknout po desáté hodině. Ten sice žádné doklady nechtěl, ale měl jsem pocit, že od někoho dostal echo, že tady jsem a úplně nadšený z toho nebyl. Asi nechtěli, aby tu někdo takhle nadivoko spal, protože mne převozník nalifroval do svého domku. Spíš chatka to byla. Ráno mne, krom kohouta a kvičícího prasete budí i slípka, která vyskočila na postel. Dostávám dokonce i snídani. Nejlepší z ní byl základ, což byla rýže. Pak byly dvě misky, ze kterých jsem dostal malé krevetky a jeden kousek něčeho co mohl být tuhý škvarek. Krevetky se ještě daly, i když krapet škrábaly v krku, ale škvarek jsem teda nedal. Už když to nesl, tak mne ten zápach přiváděl k nevolnosti. Po skousnutí to bylo ještě horší. Na spolknutí byl moc velký a tak jsem ho nenápadně vyplivl zpátky do misky, a když převozník na chvíli odešel (snídal se mnou), tak jsem ho hodil zbaběle pod postel. Snad ho tam nějaká slepice nenápadně sezobne. Bude to znít hodně nevděčně, ale nějak z chlápka nemám úplně nejlepší pocit, ještě k tomu přichází ten samej z noce. Asi opět na kontrolu, jestli byl příkaz splněn. Mizím co nejrychleji to jde, i když už po chvíli je mj líto, že jsem si neudělal nějaké fotky. Možná mu ale křivdím a opravdu chtěl jen pomoci.
Motorku mi milý mechanik asi za dvě minuty spravuje zadarmo, stačí jem kleště na narovnání řazení a nový šroubek na zrcátko.
Bez zrcátka by se cestovalo mnohem hůře. Po Hočimince se totiž jede jak po dálnici a kdybych musel stále otáčet hlavu, co se děje za mnou, jestli můžu předjíždět nebo ne, tak bych si ji asi vykroutil.

Na focení dělám jen dvě zastávky. Jednu na hausbóty a druhou na krajinu. Obě dopoledne a krátce od sebe. Pak začalo dost foukat a já se raději soustředil na jízdu, než na krajinu okolo a tak jsem několik pěkných záběrů rýžových políček zkrátka přejel.

Místo fotících přestávek jsem dělal odpočinkové. Bylo tu dost občerstvení s houpacíma sítěma a tak jsem se vždycky trochu natáhnul. Odpoledne sice začal vítr zvolna slábnout, ale krajina nic moc. On ale taky začal houstnout provoz a tak jsem opět raději sledoval silnici. Příjemnej pocit, jak ty kilometry ubíhaly. Na stejné silnici zůstanu asi až do mého nejsevernějšího bodu. Ubytování, i když takové spartánské, jsem našel ještě před šestou, takže to tentokráte bylo i s rezervičkou.