V noci spadlo jen pár kapek, ale i tak jsem byl rád za střížku, protože jsem ráno nemusel sušit, ať už od deště nebo rosy, mokrou plachtu. To mi umožňilo být už v sedm na cestě. Komplikace na vozovce zapřičinily mé pozdější dojetí do Sin Ho. I kvůli parnu jsem po poledni zařadil více jak hodinovou pauzu, kterýžto čas mi pak chyběl, abych v klidu za světla dojel do Tuan Giao, kam jsem dorazil před sedmou, v čase, kdy už byla tma. Našel jsem si místo v pošťáckém hotýlku a tím završil zatím nejdelší den na severu.

Ráno to vypadalo, že mraky pomalu stoupají ke stratosféře, ale opak byl pravdou a první dvě hodiny se držely dost nízko. Na teplotě to znát moc nebylo a tak se dalo jet pěkně v tričku. To jsem měl po včerejšku krapet propocené a tak jsem ho i sebe, smáčel u jednoho z vodopádků podél cesty. Ani v noci zima nebyla a tak byla voda příjemně teplá.

Chvilku po této akci se můj posun dost zbrzdil, protože se silnice na 10km proměnila ve staveniště. Celý povrch byl odstraněn a jelo se po hlíně, která byla po noci pěkně mazlavá, takže měla snahu klouzat. Hluboké bahno nebylo, ale třikrát jsem musel čekat až rypadlo, které blokovalo celý průjezd, naplní náklaďák hlínou. Ten pak sice jel ještě o trochu pomaleji než já, ale naštěstí nikdy daleko, předjíždět se tu totiž fakt moc nedalo. Na jednom místě se dokonce ani náklaďák nebyl schopen rozjet a tak byl rypadlem tlačen až na udusanější plochu, kde se už chytil. Po tomto úseku bylo napojení se na TL128 jak vjetí do jiného světa a já si připadal, že skoro letím.

Cestou k Sin Ho jsem potkával lidi jdoucí nebo jedoucí z trhu. Ten jsem ani nemusel hledat a dorazil k němu na první dobrou. Naprostá většina ho byla schována pod střechou, takže se mé naděje na otevřený plácek nenaplnila. Místa jsem využil pro pár fotek lidí v tradičních dresech, ale až na potyčku u pultu s masem tu toho moc zajímavého nebylo. O kousek dál jsem si nejdříve koupil bagetu s vajíčkem (10k) a pak ještě s párkem (15k), které jsem zajedl ananasem. Oloupaný ananas je zatím můj největší objev tady na severu. Na jihu ho měli také, ale nikdy mne ho nenapadlo koupit. Tady si ho dopřávám každý den a jak mám jih spojený s chutí kafe a kokosu, tak k severu se mi asi bude vázat právě ananas. Pojítkem je nápoj z cukrové třtiny. Zatímco první dva dny mi po snězení celého ananasu klasicky trochu podrážděná, tak teď už si zvykla a požití je bezproblémové. Zbyde vždy jen střed a i ten by se dal asi sníst, jen mi to přijde, po té šťavnaté časti, takové kazení chuti.

Po tomto najezení jsem začal sjíždět směrem k řece Da. Nevím, jestli to bylo popoledním časem anebo nižší nadmořskou výškou, ale dost rychle bylo hnusné vedro. Před mumifikací mne chránil vlhký vzduch, před plísní zase vítr, před ospalostí ale nic. Zastavil jsem tedy na kafe, kde jsem se zdržel déle než jsem chtěl, protože jsem se babral s přidáním audia k předešlému příspěvku. Nic nešlo napoprvé a kompatibilita pc s mobilní verzí wordpressu je žalostná. Díky tomuto patlání se, jsem nejspíše “prošvihl” menší průtrž asi o 10km dále, kde jsem nejdříve, v tom parnu, potkával lidi na motorkách v pláštěnkách a pak byla i mokrá silnice.

Po přejetí na QL6 jsem se zase začal vlnit vzhůru a po čase se začaly oběvovat dřevěnné vesnice. Docela dost baráků tu bylo očividně nových a kdyby nestály na nohou, tak bych si je klidně dokázal představit někde v Kanadě nebo v Alpách. Prostě žádné budky na rozpadnutí to nebyly a lidem se tu asi celkem daří. Soudě tedy jen podle baráků, všechno ostatní bylo jako kdekoli jinde tady.

Asi deset minut mám rozsvícená světla a konečně vjíždím do Tuan Giao. Patníky s km už k němu odkazovaly už asi 100km a tak pevně věřím, že tu ubytování bude. První má pokoj za 250k a jsou ochotni jít na 200, já nabízím 150, což neberou. Moc mi to nevadí, protože pokoj nemá okno a já se nerad probouzím do tmy a také se rád ráno podívám jak je venku bez toho, abych musel vylézat ven. Hned naproti je pošta a také cedule Nha Nghí s podtitulem pošťácká. Nejsem si moc jist, jestli je i pro “normální” lidi, ale zvou mne dovnitř, takže asi jo. Tabulková cena je 200 a nejsou ochotni slevit, nejspíš ani nemůžou, když nejsou majiteli. Kousek dál je sice hotýlek, ale když vidím velké okno, tak už se mi ani nikam nechce. Večeřím rýži s tofu a něčím masovým zabalým v nějakém listu, vše dobré a tak nemám problém zaplatit 50k, což mi přijde adekvátní k tomu, co jsem měl jinde. V pokoji je dokonce i natažená šňůra, což se hodí protože jsem beztak potřeboval vyprat pár věcí a rozvěšovat to po žídlích či háčcích je prúda. Koupelna je plná komárů, ale myslím, že už jsem na ně přes noc vyzrál. Stačí nad sebou pustit větrák a oni si s tím proudem vzduchu neporaděj. A nebo je, stejně jako včera, přes hluk (větráku) neslyším. Myslím ale, že to opravdu funguje. Trochu vadou na kráse je absence anglicky mluvených kanálů v TV (takže žádné dramatické ponocování) a také nějaký formulář k vyplnění na stolku, na který se podívám až ráno.

Zítra mne čeká největší přehrada Indočíny, tak jsem zvědav, jestli si odbudu dubnové plavání.

— zpětně přidané fotky —

Nízká ranní oblačnost.

Těsně před tím, než (ke mně zády otočený) potížista začal dělat trable u stánku s masem.

Prodavači ananasu nemají problém ho na místě i oloupat nebo spíše ořezat.

Krávy na mostě.

Rybář na řece pod mostem.

Kolem QL6.