Kdyby tady byly fotky, tak je to tu samá zelená. Celý den rýžová políčka, která byla v pozdějším odpoledni zpestřena čajovníky. Počasí příjemnější než včera, takže celkově hezkej den.

Ráno jsem nejdříve vyrazil k hrázi přehrady Son La. Nic extra to nebylo, betonová klasika, jejíhž bezprostřední okolí bylo ještě k tomu uzavřené. Po pár kilometrech po hezké silnici jsem se tedy vrátil do It Ongu, kde jsem se stavil na stejném místě jako včera, jen místo dvou cukrových třtin jsem si dal jen jednu, které předcházelo kafe. Pokračoval jsem pár kilometrů po včerejší cestě a pak odbočil na jednu z vedlejších, která mne měla dovést na QL32.

Z počátku celkem pěkný povrch se už po chvilce proměnil na něco, co k silnici mělo celkem daleko. Čím méně bylo asfaltu, tím hezčí byl pohled na okolní terasovitá políčka. Lidé tu zrovna sázeli sazeničky rýže nebo spíše rozsazovali tu vzešlou. Zpětně mne mrzí, že jsem se je neodhodlal zkusit vyfotit a zůstal jen u širších záběrů. Než jsem se vyšplhal na vrchol krpálu, tak fotícich zastávek bylo celkem dost. Po vystoupání políčka téměř zmizela, ale zase se objevila pěkná silnice a já tak mohl zařadit i něco jiného než jedničku nebo dvojku.

Situace se trochu zkomplikovala, po vzácném úseku po rovině a bez zatáček, ve vesnici Ngoc Chien. Tady jsem najednou skončil na místě, kde se cesta rozdvojovala a kde ani jedna nevypadala, že vede nějak daleko. Po kouknutí do telefonu zjišťuji, že má silnice zahýbala doleva a já jel vpravo. Žádnou křižovatku jsem si nepamatoval a tak se vracel s pochybama. Na místě jsem zjistil, že není divu, že jsem si ji nevšiml. Jednostopá cesta vedla na úzký most, po kterém následovala cesta necesta, která ale naštěstí trvala jen asi 2km a pak přišel pěknej asfalt. Někde jsem přejel ještě na vedlejší vedlejší, po které se jelo ještě pěkněji a jelikož také vedla QL32, tak jsem na ni už zůstal. Tady už políčka nebyla žádná, protože silnice často vedla zářezem ve skalách a nebo v kopcích. Naštěstí bylo jen teplo a ne vedro, to bych se tu asi upekl, v poledním slunci tu totiž nebylo jediné stinné místo.

Už na hlavní, na začátku dlouhého zatáčkovitého stoupání, jsem si všiml, že ručička stavu benzínu spadla na nejnižší polohu, a že tedy na zbylý benzín neujedu více jak asi 50km. Když jsem se tedy po 20km plného plynu vydrápal nahoru, tak jsem přepl na úsporný režim a téměř celé 20km dlouhé klesání sjel bez plynu. Pak následoval úsek nahoru dolů nahoru dolů a následovala benzinka. Na lahev v krosně tedy tentokrát nedošlo, ale bylo to asi těsné. Pomalým sjezdem jsem si vyzkoušel vietnamské normální pomalé tempo a má to něco do sebe. Jelikož jsem nemusel spěchat, protože do města Nghia Lo, kde jsem chtěl spát to byly dvě hodiny rychlé jízdy a já měl k dispozici více jak čtyry.

Snad hnedka za benzinkou se začaly objevovat čajové plantáže, které byly příjemným zpestřením a dalším důvodem, proč nepřekračovat 40km/h. Uvidím, jestli mne kouzlo pomalejší jízdy okouzlí i zítra, jelikož nejsem pod časovým stresem, tak tomu nic nebrání. Se zastávkama jsem nešetřil a tak jsem do Nghia Lo dorazil jen chvilku před šerem. Oproti včerejšku, kdy jsem si vybral ubytování až na čtvrtý pokus (kvůli ceně), tak dnes se to povedlo už na poprvé.

Poblíž by měly být stoleté čajovníky, které bych zítra rád našel. Uvidím, jestli se bude jednat jen o ojedinělé kousky a nebo jestli půjde o plantáže bonsají 🙂 Dále pak zamířím na jíh k Moc Chau, kam ale asi nedorazím.

— zpětně přidané fotky —

Hráz Son La.

Políčka nad It Ongem.

Na hlavě drdol, pod zadkem tráva a na nosiči dřevo.

Malované zábradlí domku v Ngoc Chien.

Čajové plantáže v podvečerním světle.

Koza na střeše autobusu a nakládka několika slušných dřevěných kousků do uličky mezi sedadly.

Rýžoviště a…

…a čajovníky.