Teprve ve stoupání na silnici cestou z Parku jsem si uvědomil, na jak pěkném místě jsem poslední dva dny byl. Úplně jiná perspektiva, trochu jak když se kosmonauti koukaj na Zemi z oběžné dráhy 🙂 Probuzení přišlo až po napojení na QL6, kde se najednou objevil hluk a provoz.

Ráno mi rozhodování kdy vyrazit vyřešil déšť, který trval celé dopoledne. Bál jsem se, že na místních cestách to teďka bude samé hnusné bahno, ale nebylo to tak strašné, jen to dost klouzalo. Pomalá jízda vůbec nevadila, protože déšť vyčistil vzduch, takže zmizel nejen opar, ale i vedro, takže jsem celou dobu jel ve flísovce a bylo mi příjemně chladno. Okolo klasika – domky, políčka, přečerpávací kola a hory.

Jízda po mokrých hliněných cestách sice nebyla utrpením, ale stjeně jsem byl rád za napojení na zpevněnou cestu. Ta začala posléze opravdu prudce stoupat a nabízela krásné výhledy zpátky. Menší dešťové mraky se ještě vznášely kolem kopců a hor, čímž dotvářely pěknou atmosféru. Jak z filmu. Po přejetí průsmyku se krajina změnila a místo celozelených rýžových políček se objevila zemitá, posázená četnýma černýma skalkama a kamenama. Po přejetí dalšího průsmyku se pak objevily vápence.

Po těchto pestrých úsecích pak následoval jeden fádnější, který mne dovedl až do Hoa Binh, kde jsem se ubytoval. Město leží na břehu řeky Da, která tu má u břehu asi deset metrů široký pruh políček, což působí trochu zvláštně. Další zvláštnost, které jsem si tu všiml, jsou dvě zubní ordinace, které jsou na hlavní ulici. Sídlí v přízemí a mají obrovské výlohy, takže každý má volný pohled na křeslo s pacientem a může tak sledovat zubaře přímo při práci. Jako by to nestačilo, tak mají dvě křesla hned vedle sebe, takže to připomíná spíše holiče.

Povedlo se mi tu dostat se k psímu masu, takže tuto zkušenost si můžu odškrtnout. Psi jsou po dnešku kolem mne definitivně v bezpečí, protože jsem si vůbec nepochutnal, spíš mi pak bylo trochu špatně. Na talíři jsem měl vařené maso, které sice trochu připomínalo vepřové, ale nesnědl jsem víc jak tři kousky. Nejspíš kvůli velkému podílu tužšího tuku se mi z něj totiž trochu zvedal žaludek. Dva druhy párečků pak byly trochu lepší a nechal jsem jich jen pár. Chuťově vůbec nevím k čemu přirovnat. Nejlepší byly jatýrka, které ale měly k husím daleko a ani u nich netoužím po opáčku. Nerad nechávám zbytky a tak se při placení kuchaři omlouvám, ten ale vypadá, že s tím vůbec nemá problém. Asi to i čekal. I s pivem platím 100k, takže levná varianta večeře to rozhodně nebyla. Na pokoji se pak dojídám dvěma ananasy.

Vešel jsem také, ve snaze koupit wifi sd kartu, do několika obchodů s elektronikou. Všechny čtyry byly orientované hlavně na telefony, což frčí asi nejvíc, a v nabídce tak měly jen micro sd. O wifi varientě ani neslyšeli, takže neúspěch. Jinak opět zvláštní zážitek, protože když jsem vcházel, tak nejen že mi otevřeli dveře, ale ještě se i klaněli, což mi bylo při vítání krapet nepříjemné. Při odchodu už ne, protože i já, když tady děkuju, tak se ukláním, protože mi to přijde jako všesrozumitelné gesto. Nikde jsem se ale zatím nesetkal s takhle automatickou reakcí.

Do Hanoje mi zbývá asi 80km, což budou mé poslední motorkové kilometry. Pak na letiště. Zítřek tak vypadá jasně, Snad nebude zataženo s deštěm.

— zpětně přidané fotky —

Vzdušná chatka s moskytiérou kolem postele.

Houpací mostek přes potok.

To už je zase jiný mostek.

Pohled z první půlky stoupání na Pu Luong.

Jak z nějaké knížky…

A cesta stále stoupá a stoupá.

Tam někde jsem spal.

Na druhé straně průsmyku už to vypadalo trochu jinak.

Kukuřičná dominance.

Zubař na hlavní třídě v Hoa Binh.

Thit Cho neboli psí maso mi jednou stačilo.